Rozhovor: České ženy se o sebe rády starají, jen se u toho cítí více provinile

Za posledních pět let jsem několikrát na vlastní kůži zažila, že největší pokroky, uvědomění a AHA momenty ke mně přicházejí, když čtu reálné příběhy reálných žen. Žen z masa a kostí, žen, které si umím představit, žen, které jsou ochotné sdílet kus sebe. Opravdové příběhy inspirují, proto vám v dnešním rozhovoru přináším další.

Hanku znám od páté třídy a vím, jak jsem jí jako náctiletá záviděla její modelkovskou kariéru. Já se svojí výškou a délkou nohou jsem si o tomto mohla jen nechat zdát. Ale ruku na srdce, každá z nás, byť se její příběh zdá ostatním sebe růžovější, prochází ve svém životě vrcholy a temnými údolími. A to platí i pro vztah ke kráse a ženskosti.

Přečtěte si příběh ženy z malé vesničky na jihu Moravy, která dnes žije na třech kontitentech a krásu a ženskost prozkoumala od kariéry modelky v Japonsku až po roli maminky v Hongkongu. Jak se vyvíjel její vztah ke kráse? Co pro sebe dělá jako maminka nebo jak se liší péče českých a asijských žen? Věřím, že vám dnešní rozhovor přinese inspiraci. Krásné čtení!

Rozhovor s Hankou Grobler

Hani, můžeš se čtenářkám v pár větách představit? Co děláš a co Tě baví?

Drahá Míšo, děkuji moc za tuto příležitost podělit se o svoje zkušenosti. Jsem žena, manželka a matka na plný úvazek. Momentálně je mojí prioritou, školou a zábavou výchova mých 2 malých holčiček (1,5 a 2,5 roku). V podstatě máme 3 domovy.

  • Hongkong – kde je manželova práce a kde jsme se potkali.
  • Jihoafrická republika – odkud pochází manžel a jeho rodina.
  • A konečně Česká republika – kde je moje rodina a kořeny.

Vzhledem ke třem „domovům“ a dvěma malým dětem je můj život kolotoč kolem organizování rodiny a každodenních záležitostí podle toho, kde se zrovna nacházíme. Každé místo má něco do sebe a jsem velmi vděčná za možnost takto žít, i když je to někdy vyčerpávající. Obzvláště s malými dětmi.

Miluji přírodu, moře, dobré jídlo a dobrou společnost. Mezi mé zájmy patří malování, procházky v přírodě, meditace, čtení, poznávání nových kultur a pohyb. Někdy mám chuť tancovat, jindy běhat a poslední dobou spíš cítím chuť se protahovat a zklidňovat, takže si opět hledám čas na jógu a užívám si, pokud si můžu dát horkou vanu. Od ledna jsem také začala studovat arteterapii přes internet a neskutečně mě to baví. Kombinace kreativity a léčení duše je mi velmi blízká.

Upřímně je teď ale studium a většina mých zájmů na druhé koleji. Přednost mají mé aktivní malé holčičky, které mě teď nejvíce potřebují, a zbytek prostě chvíli může počkat. Moje zájmy mi neutečou, ale mé děti ano! Zvlášť když vidím ten jejich elán! To ovšem neznamená, že si na sebe nenajdu čas. Najdu a moc si toho vážím, když se můžu věnovat sobě, a většinou nevím, čím dřív začít.

Takže se sebe ptám, co teď potřebuji nejvíc, a užiji si třeba i jen 5 minut.

Jaký jsi měla vztah ke kráse a vzhledu jako malá holka? Co jsi o péči o sebe slýchávala doma?

Jako malá holka jsem si o sobě myslela, že moc hezká nejsem. Byla jsem takový hubený klučičí typ, co byl pořád venku a lezl po stromech. Vlasy mi z praktických důvodů stříhali na krátko snad do mých 9 let i přes můj protest. Oblíbila jsem si tak kreslení a navrhování krásných šatů a samozřejmě barbíny a jejich dlouhé vlasy.

Maminka se vždy klasicky líčila s modrými stíny a načervenalou rtěnkou do práce nebo když šla ven, ale moc času celkové péči o sebe nevěnovala. U nás byla priorita práce, starost o dům a zahradu a později samozřejmě studium. Vzhled a péče o sebe se moc neřešily. Byla jsem citlivé dítě a čím jsem byla starší, tím více jsem se chtěla líbit a být populární.

Často jsem se ale v péči o svou krásu spálila, a to doslova. Doteď si pamatuji, jak jsem si asi dvakrát spálila obličej při slunění u domácího infra světla, co měla maminka. Maminka se vždy ráda slunila a opalovala. V podstatě se u nás věřilo, ze opálená žena vypadá lépe a zdravěji. Párkrát jsem i změnila délku a barvu vlasů. Experimentovala s maminčiným make-upem. Celkově mi ale trvalo vcelku dlouho, než jsem se skamarádila se svým vzhledem. Nakonec mi k tomu pomohl modeling a fotky, u kterých jsem pochopila, že i já mám své osobní kouzlo.

Jako náctiletá ještě na osmiletém gymplu jsi začala fotit a věnovat se modelingu. Hodně dlouho jsi žila v Japonsku. Jaké to období bylo a jak ovlivnilo Tvůj pohled na krásu?

Od mala jsem aktivně pracovala na různých brigádách a můj zájem o jazyky mě dostal až do modelingové agentury. V 18 letech jsem tak nečekaně odletěla do Japonska. Byl to můj druhý let v životě a anglicky jsem ještě moc neuměla. Přistála jsem v Osace a zažila kulturní šok. Před 15 lety tam nebyly žádné názvy v angličtině. Vše v japonštině. Internet se teprve rozjížděl, takže jsem zavolala z agentury domů, že jsem přiletěla, a pak jsem komunikovala s rodinou přes dopisy!

Byl to skok do neznáma, který mě mnohému naučil ohledně líčení, pózování, prezentace a celkově samostatnosti. Nikdy jsem si nepřišla hezká, proto být modelkou mi velmi lichotilo a zároveň jsem měla pocit, že se do toho světa moc nehodím. Moje sebevědomí nebylo moc vysoké, i přestože jsem byla modelka. Někdy bylo práce hodně a cítila jsem se skvěle, že jsem žádaná, a někdy jí bylo málo a to pak agentura začala řešit, že třeba nejsem dost hubená nebo hezká.

Povolání modelky s sebou přineslo plno smíšených pocitů a výzev. Jelikož jsem většinu času přes den strávila zavřená v autě a objížděla klienty nebo fotila ve studiu, tak jsem se vždy těšila na večer a chvíli pro sebe. Buď jsem se odreagovala četbou, sportem, anebo tancem. Pokud jsem přes víkend nepracovala, tak jsem s batohem objevovala místní památky, přírodu a kulturu. To mě moc bavilo a nabíjelo.

Zjistila jsem, že krása rovná se sebevědomíHolky, které nejvíce pracovaly, si věřily. Měly v sobě tu jiskru. Pečovaly o sebe, ale tak nějak s lehkostí.

Prezentovat jsme se musely „přirozeně“, aby klienti viděli ten potenciál v nás. V našem portfoliu si pak prohlédli různé naše fotky s různými styly, kde jsme často nebyly ani k poznání.

Vypilovala jsem tedy přirozené lehké líčení, sebevědomý úsměv a bystrý důvtip. Každopádně v tom shonu cestování a modelingu jsem pak najednou ztratila sama sebe. Na pár let jsem se vrátila do ČR a začala studovat finance. Škola pro mě byla vždy důležitá a tak nějak jsem potřebovala opět najít sebe. Po dvou letech v ČR mi ale začalo chybět cestování i modeling, tak jsem na rok přerušila školu a vrátila se.

Bylo mi 25 a odletěla jsem poprvé do Hongkongu. Pracovně se mi vůbec nedařilo a i agentura a celý modeling nebyly zrovna nejlepší. Jednou večer v klubu jsem ovšem potkala manžela, a i když jsem vždy říkala, že s chlapem z diskotéky to nemá nikdy šanci, tak život mě poučil, že tomu tak nemusí být. Období modelingu bych tedy shrnula jako cestu ke kráse, ale spíše té vnější.

Moje cesta k vnitřní kráse začala později přes pár dramat, kdy jsem si uvědomila, že vnější krása má největší žár, když se propojí s vnitřní silou a s autentičností.

Dnes jsi maminka dvou krásných holčiček, žiješ v Hongkongu, hodně cestuješ, jak takto daleko od domova zvládáš rodinu a zároveň péči o sebe? Máš radu pro maminky, které mají pocit, že na sebe vůbec čas nemají?

Rodinu zvládám na úkor péče o sebe. To asi každá maminka zná. Trvalo mi, než jsem si uvědomila, že péči o sebe mohu stále dělat. Jen místo 20 minut je to třeba teď 5 minut.

Dnes můj den vypadá takto: Vyčistím si zuby s dětmi, pak jim udělám snídani a pustím pohádky. Popřípadě poprosím někoho, ať je na chvíli pohlídá, a já si dám 5 minut meditaci a pak sprchu a rychlou péči o pleť. Miluji růžové nebo levandulové pleťové vody po ránu a pak lehký krém. Nachystám děti a beru je buď do školičky, nebo na tancování, anebo jen tak ven. Než vyjdu ven, tak si vždy dám barevný balzám, který použiji i trochu na líčka jako zdravíčko. Tak se jemně zvýrazní a barevně sjednotí rysy v obličeji.

Pokud mám více času, tak si nanesu nejdříve i lehký make-up a prosvítím své oči světlými stíny a tmavěhnědou linkou. Než jsem měla děti, tak jsem ven bez přirozeného make-upu nevylezla. Choroba z povolání bývalé modelky. Dnes už to neřeším.

Každopádně rtěnka nebo zbarvený balzám mi vždy dá pocit, že jsem taková veselejší. Večer, když se sprchuji, tak používám odličovací pěnu na obličej a pak se namasíruji olejíčkem. Teď mám oblíbený arganový. Používala jsem i bylinné olejíčky od Atoku. Miluji tu hebkou pleť po olejíčcích, a hlavně tu vůni. Hezky mě to zrelaxuje.

Moje rada pro vás, drahé maminky, je:

Zkuste pro sebe a svou krásu najít aspoň 5 minut. I kdybyste se měly zavřít na záchod a jen se hezky prodýchat.

Zjistila jsem, že když se věnuji denně aspoň trochu sobě, jsem pak více v pohodě, a to je pro moje děti nejdůležitější. Takže těch pár minut pro sebe, co tak těžko hledáme, nakonec je ku prospěchu celé rodině. Spokojená máma, spokojená rodina.

Jaký rozdíl vnímáš mezi ženami v Asii a u nás v Česku, co se týká péče o sebe? V čem jsou úplně jiné?

Pro ženy v Asii je velmi důležitá péče o vzhled. Malují se a kontrolují make-up skoro pokaždé, když sedí nebo stojí ve vlaku. To, jestli mají čistý dům a navařeno, je až na vedlejší koleji. Důležité pro ně je, jak se prezentují a jak se na ně lidé dívají.

U nás v Čechách je stále silně zakořeněná péče o druhé více jak péče o sebe. Péče o rodinu, dům, práce atd. atd. a pak až někde péče o sebe. Cítím, že české ženy se také rády líbí a starají o sebe. Jen se u toho cítí více provinile, protože se od nich čeká jistý výkon prvně. Zásadní rozdíl mezi ženami v Asii a v ČR vidím v tom, že asijské ženy touží po světlejší pleti a používají kde co, aby svou pleť zesvětlily, a neskutečně se chrání před sluníčkem. No a české ženy se naopak vystavují co nejvíce slunci a vyhledávají kosmetiku, která ještě zvýrazní jejich opálení. Kvůli práci jsem také jednu dobu byla úplně bílá jako lilie, což se teď hodně změnilo.

Teď tě čeká splněný sen – posvátná cesta do Indie. Co Tě tam čeká? Máš pro ženy radu, jak vykročit z komfortní zóny a překonávat strach z neznáma?

Moje „práce“ na sobě trvá již několik let a díky ní si plním svůj velký sen. Být sama sebou a být spokojená. Hodně dramat a traumat se odehrálo mezi tím vším cestováním a objevováním. To mě donutilo hledat odpovědi za standardní péči. Byla by z toho zajímavá kniha. Něco mezi Angelikou a Harrym Potterem!

Také mateřství mě dovedlo na pokraj mých sil, jelikož jsem trpěla nespavostí a potom i poporodními úzkostmi. Právě ty těžké chvíle a zkoušky mě motivovaly se tomu postavit čelem. Hledat pomoc, hledat sílu kolem a hlavně v sobě. Doporučovala bych ženám se zajímat o sebe, o své touhy, strachy a emoce.

Vím, že na to těžko hledáme čas, dokud nás to doslova nedonutí. Každý krok do neznáma je adrenalin, ale pořád lepší než stát na místě a točit se v kruhu sebevýčitek a strachu, co kdyby. Existuje spousta různých technik, terapií a seminářů, které vás dokážou posunout dopředu. Je důležité si ale vše prověřit přes svůj vlastní instinkt a ideálně i doporučení od ostatních. Někdy stačí kafe s kamarádkou a někdy je to na delší schůzky s odborníkem, ať už je to psycholog, či jiný terapeut. Meditace, jóga a kreativní práce jsou také úžasní pomocníci na cestě změn. Kineziologie, konstelace, léčitelství a kraniosakrální terapie mohou velmi pomoci při odstranění různých bloků, které nám často vznikly už v raném dětství a na které samy nestačíme.

Moc si vážím Tvého blogu, kde i třeba taková změna rtěnky dokáže nakopnout ke změně postoje. Někdy stačí mít jen otevřené oči a uši a jít za svým srdcem. Pokud se opravdu rozhodnete k zásadní změně, moc doporučuji mrknout na Facebook stránku Deník Natálie Tothové. Natálie jde při svých skupinových terapiích do hloubky a věci se začnou opravdu hýbat k lepšímu! Přes léto jsem navštívila její terapie, které mě opět posunuly dále. K Natálii a její práci chovám velkou úctu. Učí lidi různé techniky, jak zvládat různé situace i sami doma. Stále se vyvíjí a je žákyní Swamiho Vishwanandy, který sídlí v Německu. Natáliin vztah k jejímu Mistrovi mě motivoval a i já pocítila touhu zažít takovou posvátnost, úctu a božství v reálu. Cítila jsem, že setkání s ním by mě opět mohlo posunout dále.

Souhra okolností, které by se daly nazvat i zázrakem, vedla k tomu, ze teď v listopadu poletím na posvátnou cestu právě s tímto mistrem a úzkou skupinou lidí do Indie. Cítím, že to bude takový spirituální tábor a mé obzory budou opět rozšířeny. Jako by se dalo do pohybu něco důležitého a mimo mé chápání. Natálie mě spojila s další úžasnou ženou, nezávislou novinářkou Petrou. Petra je uprostřed natáčení dokumentu o vztahu žáka a jeho mistra a shodou okolností jede na stejnou posvátnou cestu jako já. Chová swamiho ve velké úctě a ráda by lidem zprostředkovala výjimečné zažitky z jeho blízkosti právě při putování po posvátných místech Indie.

Takže, milé ženy, pokud cítíte touhu po nějaké změně, po vyšším smyslu života anebo jen chcete pocítit tu naději na lepší budoucnost, tak teď nemusíte hned do Indie. Stačí podpořit tento projekt, aby se jeho poselství mohlo dostat až k vám. Vy tak prostřednictvím dokumentu „Ano životu a ano lásce“ můžete zažít také něco výjimečného. Věřím, že tento projekt má opravdu hloubku a úžasné poselství a bude schopen tvořit léčivé změny u lidí přímo při sledování doma v obýváku. S radostí jsem již přispěla a jsem moc ráda, že se s vámi o tuto informaci tady mohu podělit. Pokud cítíte, že i vy byste se rády staly součástí něčeho výjimečného, tak máte šanci prostřednictvím Facebooku. Stačí najít – Ano životu, ano lásce.

Co pro Tebe znamená cítit se magicky ženská? Co bys vzkázala ženám, které se svojí krásou a ženskostí zatím nejsou v souladu a chtějí to změnit?

Cítit se magicky ženská pro mě znamená poslouchat své ženství a dát průchod mé bohyni v sobě. Věřím, že v každé z nás se skrývá bohyně. Žena, která svým upřímným úsměvem a ženskou energií dokáže zlepšit náladu všech kolem sebe a doslova dokáže léčit.

Ale abychom svým úsměvem mohly léčit, musíme prvně poznat, kdo opravdu za tím úsměvem je.

  • Kdo jsem já?
  • Co mám a nemám ráda?
  • Co je opravdu moje a co jsem převzala a už mě spíše brzdí než posouvá?

A pak jako cibuli loupeme jednu slupku za druhou a jdeme k jádru, k bohyni. K opravdové ženské síle. Je to krásná cesta plná výzev a zkoušek, co stojí rozhodně za to. Každá z nás je tu z určitého důvodu.

Milé ženy, nebojte se objevovat svoji krásu a ten důvod, proč jste tady.

Spojte se a podporujte se. V nás ženách je úžasná síla a je načase se naučit začít používat pro svoje vlastní dobro, pro dobro našich dětí a světa. Proto si dělejte malé radosti každý den a pěstujte v sobě péči o sebe, o svůj vnějšek a hlavně vnitřek. Stačí se zeptat, co by mi dnes udělalo dobře? Horká vana, čokoláda, hezké prádlo nebo 3 minuty absolutního a nerušeného ticha. J Pár minut denně pro sebe tak, jak vy to cítíte, a ne tak, jak to prezentují ostatní.

Být opravdu sama sebou. Váš úsměv pak bude zářit upřímněji a začnou se dít zázraky. 😉 To je pro mě ta pravá ženská magie!

 

Magicky ženská
Tento blog je místem, kde kromě článků Míši Měřínské najdete příběhy a inspiraci od žen, které svoji cestu ke kráse našly a dnes si ji užívají. Jsou to ženy, jako vy. Rozhodly se, že jejich krása pro ně bude kamarádkou a rozhodly se své zkušenosti sdílet a pomoci tak dělat tento svět krásnějším. Chcete i vy přispět? Začněte u toho, že se budete krásná a magicky ženská cítit i vy sama. Přečtěte si knihu Magicky ženská a inspirujte se. Více o knize najdete tady >>
Komentáře