Osobní příběhy inspirují a otvírají oči. Na nic nemusíme být samy a jsem vděčná za každou ženu, která našla odvahu sdílet svoji cestu kurzem Magicky ženská s vámi. Přečtěte si příběh Hanky. Co se jí v kurzu Magicky ženská podařilo změnit a co jí přinesly jednotlivé lekce? 

Ať tento příběh slouží, přinese úlevu a podpoří na vaší cestě za vnímáním ženskosti, krásy a vnitřní pohody.

Jaký pro tebe byl začátek kurzu?

Hned u úvodního videa jsem přesně věděla, o čem je řeč – malá péče o sebe, vydávat energii, ale nedodávat si jí, jet vyloženě na dluh.

Přesně to je věc, kterou jsem u sebe cítila už hodně dávno, a to bez vztahu k tomu, jestli jsem se cítila krásná nebo ne, spíše už jsem se dostala do fáze, kdy jsem se začínala sama o sebe bát.

Vědomí, že dlouho jedu na dluh mi nutně vyvolalo otázky, kdy si tělo vyžádá splacení tohoto dluhu. Péče o sebe nebo vnímání své vlastní krásy bylo logicky někde úplně mimo můj hlavní záměr a vnímání. 

Došlo mi, že moje domněnky jsou reálné, že nejsou špatné. Takž jsem si vlastně konečně pořádně přiznala, jak to vlastně mám všechno nastavené. Žila jsem hodně v tom, že ženy, které „příliš“ hledí na svou krásu jsou marnivé, že, ačkoli všude razím genderovou rovnost v mnoha oblastech, tak vlastně „můj svět“ (především práci) vnímám velmi rigidně.

Především prostor mojí práce jsem vnímala jako místo, kam nepatří myšlenky na krásu, povrchnost, vzhled, vůni nebo dokonce snad cykličnost a ženskost. Je to tak, že jsem asi tak trochu workoholik, navíc pracuji ve světě vědy, což možná mimo tento svět působí jako velmi idylické, klidné a lidské prostředí, realita je ale taková, že je to svět extrémně konkurenční, kde na každého je vyvíjen skutečně vysoký tlak na výkon.

Bohužel, navzdory těmto všem negativům mě moje práce moc baví a mám jí ráda. Částečně kvůli tomu, částečně právě kvůli tomu tlaku na naši výkonnost, jsem se rozhodla v práci pokračovat i v době rodičovské dovolené, resp. místo ní. Mám možnost částečné práce z domova, u manžela to bylo v něčem podobné, takže jsme měli představu, jak by to mohlo jít.

V realitě to bylo pochopitelně náročnější, než jsme si představovali. Přesto dceři budou za dva týdny 3 roky, a pomalu ale jistě si připouštím myšlenku, že jsme to zvládli. Moje výkonnost v práci moje mateřství vlastně nějak nezaznamenala, takže vlastně všechno v pořádku.

Ale právě i v rámci této lekce mi došlo, že za to všechno platím nějakou daň. Byla jsem pyšná na to, že ta daň nespočívala v tom, že bych přišla o čas strávený s dcerou, ale ta daň byla ve ztraceném čase spánku nebo péče o sebe. Vždycky jsem na sebe byla hodně přísná, ale v těch posledních letech ta přísnost narostla do skutečně velkých dimenzí.

Nebylo výjimkou, že jsem přes den pečovala o domácnost, o dceru, o cokoli, co bylo třeba, a pak celou noc jsem doháněla práci. Někdy jsem vůbec nešla spát, někdy na hodinu, dvě nebo tři. V tu chvíli jsem počítala každou sekundu, a i proto šla péče o sebe na skoro poslední kolej.

Tahle lekce mi přidala vykřičník k tomu, že tahle cesta není dlouhodobě udržitelná (a to jsem jí udržovala roky), že mám ráda své úspěchy, pocit ze zvládnuté rodiny, ale že bych taky měla mít víc ráda sebe.

Došlo mi, že sebe ráda nemám, že se skoro nenávidím, resp. Některé aspekty na sobě, ne sebe jako celek.

V rámci mé přísnosti sama na sebe jsem se skutečně nenáviděla za své vrásky, kruhy pod očima nebo špatnou pleť. Přitom to byly věci, které jsem si sama způsobovala. Byl to takový začarovaný kruh.

Jakou konkrétní změnu do života si odnášíš?

Po této lekci pro mě začalo být klíčové slovo „vědomě“. Neumím asi úplně zastavit, nedělat nic, starat se najednou jen o sebe, dovolovat si. Ale co jsem zvládla bylo to, že v každý moment jsem si sama sobě naučila pokládat otázku, zda to, co dělám, skutečně zrovna dělat chci, a když nechci, zda jsem se pro to vědomě rozhodla a tím pádem počítám i s důsledky, které to pro mě bude mít.

Taky jsem se naučila přestat si vyčítat, když nějaký čas nevěnuji ani dceři, ani manželovi, ani domácnosti, ani práci, ale prostě jen sama sobě nebo tomu, že nedělám nic produktivního. To jsem si vlastně nikdy dříve nedovolovala. Sice jsem si čistila pleť apod., ale jakoby jsem u toho vždy dělala ještě něco dalšího – četla něco do práce, přemýšlela nad něčím, plánovala další den.

Prostě jsem byla zdánlivě „efektivní“ – měla jsem pocit, že při činností, které nejsou mentálně nějak náročné, bych měla nad něčím podstatným aspoň uvažovat. Po téhle lekci jsem si navykla skutečně každý den si věnovat aspoň pár minut času, kdy o sebe pečuji. Vždycky, než jdu spát a ráno.

Péče ráno mi pomáhá se cítit mnohem lépe během dne, péče večer mi zase pomáhá trochu se zklidnit před tím, než jdu spát. Díky zvědomění si jsem si připustila taky to, že když v noci věnuji čas práci místo odpočinku (vědomě), musím si uvědomit následky (budu unavená, nevyspalá a moje pleť a vizáž taky), takže jsem se naučila se sama sobě za to omluvit a taky odvděčit nějakou kvalitní péčí. I když toho času bylo pořád málo, naučila jsem se neodbývat a dopřávat si kvalitu, protože už vím, že tělo si to zaslouží.

A vědomá je i moje péče o sebe – užívám si to, je mi to příjemné, hlavně si moc užívám i vůně, které se s tím pojí. Připustila jsem si, že péči o sebe mám ráda, ale hlavně, že to není špatně, že si to zasloužím, že si to nemusím vyčítat.

Co pro tebe bylo v této části kurzu nejtěžší?

Nejtěžší bylo asi to samotné uvědomění si stávající situace a stavu. Přiznání si toho, jak to mám. Přiznání si toho, že se vlastně v některých momentech hrozně nemám ráda, že si vlastně moc ubližuji. Těžké bylo taky srovnat si v hlavě to, že na jednu stranu krásu považuji za tak nějak povrchní, zbytnou, marnivou, a na druhou stranu bych se tak chtěla cítit.

Ono bylo taky těžké usmát se na sebe do zrcadla, a to hlavně proto, že se prostě neumím usmívat na lidi, kteří mě něčím štvou. To mi v tu chvíli bylo skoro až sama sebe líto.

Jaké bylo další tvoje největší AHA?

Došlo mi, že se u sebe stydím i za věci, se kterýma nemůžu nic udělat, že vlastně pořád jen sama se sebou v něčem bojuji, vidím to negativní, to, co se mi nelíbí, ale neumím najít to hezké a vědomě na tom pracovat.

Nemyslím, že bych si z dětství nesla nějaké trauma z toho, že mi třeba někdo něco negativní řekl, já si je dokázala vytvořit sama.

Takže se učím s tím nějak pracovat, přijmout věci takové, jaké jsou, a taky se naučit víc vidět a vnímat to hezké. Taky mi došlo, že jeden z mých bloků je i to, že neumím reagovat na pochvalu – a to i co se týká vzhledu. Když se mi náhodou stalo, že mi někdo řekl, že mi to sluší, je na mě něco jinak apod., většinou jsem zpanikařila, že si ten člověk všiml, že jsem se něco pokusila udělat jinak, že mi snad na sobě dokonce záleží, že mě začne vnímat jako marnivou fintilku.

Taky mi ale došlo, v čem vnímám krásu, co se mi líbí, co vnímám jako ženské, ale že se to sama vlastně bojím nosit nebo dělat u sebe. A to často jen proto, že by si toho někdo všiml a „upozornil mě“ na to (i když třeba vlastně jako pochvalu). Pořád asi nemám tyhle reakce úplně zvládnuté, ale snažím se to učit.

Během kurzu už jsem dostala z okolí pozitivní zpětné vazby o tom, že mi to sluší. V první sekundě zavládla zase většinou panika, ale postupně to umím nějak zpracovat, dokonce bych řekla, že si to někdy i s radostí užívám, někdy se v tom vlastně cítím velmi příjemně a uvolněně. To jsem dříve neznala. Taky při nákupu oblečení nebo doplňků mnohem víc uvažuji nad tím, jestli se mi líbí, cítím se v nich hezky, a nejen nad tím, zda zahalují ty části mne samotné, které nemám ráda. 

Co byla pro tebe tady výzva?

Přiznat si některé věci a naučit se s nimi pracovat tak, jak jsou. Ale asi ještě těžší bylo přiznat si, že mám na sobě i něco hezkého. V úkolu jsem vlastně nedokázala hnout s tím, abych dokázala vyjmenovat nějaké věci, které na sobě vnímám jako hezké. Zpočátku bylo (a někdy pořád je) těžké překonat ostych a dovolit si ukázat, že jsem se snažila o sebe pečovat, líbit se sama sobě, obléci se nebo nalíčit žensky.

Co sis odnesla z lekce o líčení?

Proti předchozím lekcím tady možná nemám tolik AHA momentů, ale o to víc zážitků a radosti a příjemných chvil sama se sebou. Ale jeden AHA moment vlastně mám – nikdy jsem si nezvýrazňovala obočí. Upravovala jsem ho, ale měla jsem pocit, že výrazné je dost. Teď jsem to prvně zkusila a – AHA, ono mi to sluší! Musím říct, že z toho jsem měla velkou radost a překvapilo mě, jak taková drobnost může udělat velkou změnu.

Doma i dál chodím často bez líčení, ale vědomě – protože v rámci péče o sebe si třeba hraji s maskami, olejíčky apod., nechávám pleť odpočívat nebo jí dávám větší množství nějakých výživných produktů během dne. Když jdu ale ven, tak je pro mě už tak nějak standard se nalíčit, alespoň lehce. V podstatě vždy upravuji obočí, naučila jsem se využívat bílou tužku, tu jsem taky neznala. Výrazné rtěnky jsem měla ráda vždycky, ale teď mám větší odvahu a víc si to užívám. 

Líčení samo o sobě nebo experimenty v něm pro mě těžké nebyly, to byla spíš radost a zábava. V něčem si ještě musím vybudovat cvik, ale celkově to bylo moc fajn. Těžké části souvisely s předchozí lekcí – neuměla jsem přijímat pochvalu a to, že si vlastně někdo všiml změny. Takže jsem líčení v téhle lekci využívala hlavně na to, abych se tohle naučila přijímat a reagovat na to tak, jak mi přijde přirozené. 

Co ti dala lekce o oblékání?

Došlo mi, jak mě u nákupů vždy ovlivňoval můj strach z toho, že budu výrazná, ženská nebo si mě někdo všimne. Takže v mojí skříni těch vysloveně ženských prvků bylo hodně málo. Taky se mi potvrdilo to, čeho jsem se bála, že ne všechny moje věci byly zkombinovatelné. Nad tím jsem začala mnohem víc uvažovat. Taky jsem si začala mnohem více uvědomovat význam doplňků. Na spoustě ženách jsem vnímala, že vypadají krásně a žensky i bez růžové a volánků a podpatků apod. A vlastně jsem nevěděla proč. 

Došlo mi, že jednak umí pracovat s doplňky, a jednak se v tom oblečení zjevně cítí dobře a žensky ony, proto tak působí. 

Kvalitní materiály a etickou produkci jsem si hlídala už dříve, takže v tom jsem vlastně jen pokračovala a pokračuji. Ale u nákupů víc uvažuji o tom, co a jak a s čím půjde zkombinovat, kam to budu nosit, kde se mi to bude hodit. Taky se snažím víc zaměřovat na ženskou stránku oblečení. Zatím jsem se nevrhla do velkých nákupů, ani to nemám v plánu, ale přesto mi přibyly nějaké nové šaty, které jsem hned během horkých dní v létě užila.

Změna je asi nejvíce vidět na naší skříni, protože ta se hodně uvolnila. Vyklidila jsem skutečně hodně věcí, které mi nesedly, nelíbily se mi, necítila jsem se v nich. Přes ulici máme kontejner pro Klokánek, takže jsem z toho měla i lepší pocit. Zainvestovala jsem kromě šatů i do nových bot k nim, a hlavně do pár doplňků.

Ty jsem nikdy moc nenosila, po narození dcery jsem je vlastně odložila prakticky úplně. Takže se k nim postupně vracím a učím si je taky víc vybírat. Kapitolou samo o sobě bylo i spodní prádlo. To jsem musela konstatovat, že nebylo v dobrém stavu, hodně jsem ho vyřadila, něco nového přibylo, ale nějakou radost si ještě půjdu udělat.

Zatím je oblečení a kreativita v něm pro mě pořád dost těžká. Částečně to asi moc neumím, částečně mě pořád blokuje můj strach z toho „co tomu řekne okolí“. Často si naplánuji něco odvážnějšího, ale ráno mě odvaha přejde. Takže změny dělám pomalu a postupně.

Jak jsi vnímala lekci o cykličnosti a co ti přinesla?

Na tuhle lekci jsem byla zvědavá, ale přiznávám, že jsem k ní přistupovala hodně s rezervou. Téměř celý můj dospělý život se léčím s hormonálními problémy, máme za sebou s partnerem několik cyklů IVF a další a další léčby, takže můj „přirozený“ cyklus vlastně skoro nikdy nebyl přirozený a už vůbec ne pravidelný.

Takže vědomí nějakých „pravidel“ cyklu u mě ne vždy funguje, resp. funguje, ale ne vždy je odhadnutelný předem. 

Zkusila jsem víc vnímat vlastní pocity a reakce. Mj. jsem si všimla, že před menstruací jsem daleko víc podrážděná. Vlastně téměř bezpečně jsem podle vlastních reakcí před menstruací dokázala poznat, v jaké fázi cyklu moje tělo je. Zaznamenala jsem, že se mi mění nálady na některé vůně – v určité fázi je to hlavně růže, v jiné levandule apod.

Došlo mi, že srovnávat se s někým jiným nikam nevede.

Začala jsem sama sebe a svoje pocity a reakce mnohem víc sledovat a občas něčemu taky trochu víc rozumět. Snažím se si víc připomínat, že bych měla brát ohled na moje hormonální a jakékoli další výkyvy, na to, co mi třeba naznačují. Snažím se v tomto ohledu sebe a svoje tělo víc respektovat. Snažím se naučit víc vnímat a pracovat s detaily, ale mám v tom stále co dělat. 

Možná se nabízelo to, že je pro člověka těžké vnímat překvapení a problémy nebo spíše narušení plánu jako výzvy. Ale v tomhle bodě na mě vlastně čekalo příjemné překvapení, protože mi došlo, že k tomuhle jsem dospěla už před časem, možná horší cestou, možná chybami, kterými se člověk učí. Spíše v tomto momentu kurzu jsem nad tím v souladu s předchozími týdny začala uvažovat víc vědomě, přijímala jsem ty výzvy víc s radostí.

Vnímání takových výzev si myslím, že už dříve pro mě bylo vlastně motivací a zdrojem energie, ale teď se to stalo víc taky zdrojem klidu a radosti (pokud to tedy nepřišlo v nějakou extra stresující chvíli, tam přiznávám, že udržet si radost a klid je pro mě výzva samo o sobě). Takže asi nejtěžší pro mě bylo a stále je pracovat s detaily sama na sobě.

Snažím se o sebe pečovat a je vidět, že se věci lepší. Hlavně jsem se ale naučila se za to tak nekritizovat. 

Hanka