Rozhovor: Jsem Lesana! To ale neznamená, že se ze mě stal křovák

Úspěšná ve vrcholovém sportu, pak přišlo mateřství, poporodní deprese a teď žije život v souladu s přírodou a sama se sebou. Rozdává radost a povzbuzuje ostatní maminky, aby žily svůj život hravě a spokojeně.

Když vám takto ty věty píšu, napadá mě, že si možná představíte úplnou Lesanu. Holku, která péči o sebe samotnou nefandí, protože je to moc povrchní. Možná máte stejně jako spousta lidí okolo pocit, že taková žena žije tak moc přírodně, že jí péče o sebe nic neříká, nezná líčení ani šmrncovní oblékání nebo žiletku na nohy. Pokud to takto v hlavě nastavené máte, tak vás dnešní rozhovor vyvede z omylu. A pokud ne, tak v něm načerpáte spoustut další inspirace, jak péči o sebe, ženskost a krásu podpořit a přitom být naladěná na přírodu.

S Martinou Chomátovou se ráda potkávám a ráda sleduji její tvoření, protože má fakt odvahu mluvit o věcech, o kterých se jiní mluvit stydí. Při našich výletech do přírody se nejen naše malé ratoslesti pěkně unaví, ale s Martinou otvíráme témata, která ženskosti, kráse, vnitřní pohodě a spokojenýmu životu přímo nahrávají. Tak jsem se Martiny zeptala na pár otázek, aby i vám v péči o sebe přinesla inspiraci (nejen) z přírody. Užijte si čtení!

Ahoj Míšo, děkuju moc a ráda se podělím. Ve většině času jsem mámou na plný úvazek. Ale naštěstí v tom čase můžu dělat spoustu aktivit, které mě baví a které mi dodávají energii a radost do života. Baví mě dělat v podstatě cokoliv, co mě učiní spokojenou, protože z toho těží všichni kolem mě. V první řadě píšu. Blog, články, ebooky a teď nově i knížku. Cestuju, sportuju, hraju na ukulele, zpívám, setkávám se s lidmi.

A snažím se ukázat všem mámám, ženám, že svůj (milovaný a vysněný) život nemusí pověsit na hřebík. Ani proto, že mají práci, děti, jiné povinnosti.

Že nemusíme přestat myslet hravě, jen proto, že nám je už třeba přes třicet. Že vážnost a povinnosti nám na pohodě nepřidají. Naopak všechny tyhle aktivity, když si je dopřáváme pravidelně, odhání jakékoliv neduhy jako je smutek, vztek nebo deprese.

Já jsem moc ráda, že jsem díky Tobě a Tvému poselství mohla přidat přesně tenhle rozměr i do svého života. A vnímám, že to obrovsky souvisí. Protože je to jako jedna spojená nádoba. Naše tělo a naše pohoda. To dneska ví každý.

A pokud jsem uvnitř v pohodě, cítím se dobře a spokojeně, pak je to znát i z těla. Z našich pohybů, chování, z pleti, výrazů. Je vidět, že jsme opravdu krásné. A není to jen nějaká přetvářka, nebo něco umělého. Není to jen make-up, ale vyzařování. Charisma.

Upřímně jsem ten typ, co se ještě nedávno proháněl po svazích ve snowboardových chráničích, na hlavě integrálku (helma přes celý obličej – skoro jako na motocross). Prošla jsem si hodně dlouhou cestu od holky ostříhané na kluka, na které nebylo fakt skoro poznat, že je to Martina a ne Martin.

Díky těhotenství a narození dcerky jsem začala objevovat všechny poklady, které v sobě ukrývá moje tělo takové jaké je. Ženské. A v tomhle procesu objevování a (naštěstí už i obdivování) jsem neustále. Ráda zkoumám souvislosti a sama na sobě testuju, jak všechno to, co si v sobě urovnám, se posléze objeví i v realitě kolem. Tedy i na mém těle. Jakou má moje pohoda vliv na to jak vypadám, jak mě vnímá okolí, jaký žiju život.

Vědomá ženská krása je pro mě tedy stav, kdy jsem si vědoma toho, že  jsem krásná, fyzicky. Ale především krásná a dokonalá bytost se vším všudy. I vnitřně.

Jó tak takových období jsem měla asi víc. Víceméně celý život jsem si myslela, že nejsem krásná. Ale úplně nejhorší bylo období po prvním porodu, kdy jsem měla pocit, že jsem celkově stvůra. Svým chováním, prožíváním, myšlením…všeobecně. Bylo to hodně náročné období, které doktoři zpětně pojmenovali jako poporodní deprese.

Pomáhalo mi asi hodně věcí. Všechny ty důležité kroky jsem sepsala v ebooku Návrat k sobě. V zásadě šlo o to, abych zas vrátila do života život :D. Myslím ten svůj. Dala jsem v podstatě své radosti stranou no a to se pak není čemu divit, že jsem jakoby vyhořela. Začala jsem si zase víc přidávat do každodennosti aktivity, které jsem dělávala dřív jako bezdětná a k tomu jsem nastartovala hodně svůj vnitřní seberozvoj. Rozhodla jsem se, že tyhle stavy už nikdy nechci zažívat, chci jim porozumět a cítit se už pořád spokojeně.

Ano přírodu, lesy, hory hodně miluju a jsem vděčná za místo kde bydlím. Hodně mě to inspi-ruje a přináší mi klid. Zároveň v přírodě najdu vždycky obrovskou úlevu od všech těžkostí, stresu. Nadhled a pocit, že jsem vlastně jako člověk naprosto drobná a nepodstatná tečka v něčem mnohem monstróznějším.

Příroda mě učí, že všechno je krásné a dokonalé přesně tak, jak to je. Žádná větvička nezávidí druhé, že je tenčí. Lístky mezi sebou nesoutěží o to, kdo má méně vrásek.

Život plyne a to s radostí a s důvěrou. I s tím, že je to všechno vlastně dost nestálé a pomíjivé. Všechno je ve velké spolupráci. Příroda mě na každým kroku učí ob-divovat ten svět, do kterého jsem se narodila. A tím se zároveň i obohacuju zevnitř. Svět i já jsme den za dnem krásnější.

Musím říct, že s životem mimo město jsem hodně “zlesanovitěla”. Ale v tom rozměru, že se snažím na sebe i do sebe dávat co nejmíň chemie a všeobecně omezovat to, co vlastně není úplně nutné. Což ale neznamená, že se ze mě stal křovák.

Pečuju o sebe pořád s větší a větší láskou a to znamená i popřemýšlet si nad tím, čím vlastně tu svojí fyzickou schránku ovlivním. Jídlo, kosmetika, oblečení, myšlenky, atd.

Vliv na mojí krásu má pobyt v přírodě i ten, že jsem mnohem víc v souladu se sebou. S tím co právě chci nosit (v těle, na těle, v hlavě) a co naopak ne. Protože zas když jdu na procházku, uvědomím si, že list dubu asi nikdy netoužil být mochomůrkou. Prostě si je tím, čím má být. A tohle mě ohromně baví vnímat…jak my se vlastně stresujem a vyburcujem k obrovským emocím kvůli něčemu, co nejde změnit a jen nám to celkem zbytečně přitíží. A krása je ta tam…

Je to hodně důležité, protože z prázdného vědra se nenapije nikdo. Ani já, ani mé milované okolí. Takže podle mě by každá máma měla každý den myslet na to, jak to svoje vědro plnit, jak se o něj starat.

A to není tak, že mám tu a tu aktivitu, kterou když udělám, bude to už navždy v pořádku. Není to ani tak, že když tu danou aktivitu budu dělat pravidelně, budu už napořád happy. Vnímám to tak, že každý den, každou chvíli se ladím na to, co bych pro sebe a svou spokojenost mohla udělat. A to je každou chvilku jiný.

My ženy vůbec nejsme stálá stvoření :D. A podle toho impulsu se řídím. Někdy je to hra na ukulele, někdy procházka pří-rodou. Někdy je to dát si oraz a vyrazit na den bez dětí. Prostě cokoliv co mi mysl nabízí jako řešení je naprosto skvělý nápad a měla bych se na hlavu postavit, abych to zrealizovala. Potom totiž z té mé pohody čerpá každý kolem. A já se nejenže stávám tou ženou, mámou, kterou sním být. Ale já se stávám mnohem víc. Něčím, co jde naprosto za naše aktuální představy :).

Abych pravdu řekla, já jí vlastně asi nic neučím. To ona spíš učí mě. Já jen sleduju, jak je to v ní bez jakýchkoliv vnějších zásahů automaticky ukryté a ona si s tím hraje a poznává to. Snažím se jí v ničem nestát v cestě a nechat jí projevit to, co právě potřebuje.

Chce mít dlouhé vlasy? Ok. Chce je mít rozpuštěné? Jít na procházku v šatech? OK, uzpůsobíme to tak, aby vypadala princeznovsky, ale zároveň byla vhodně oblečená do různého počasí a terénu. Chce mít nalakované nehty? Tančit jako Shakira? Jenom to sleduju a s jazykem na vestě obdivuju, jak je krásná a jak je vlastně přirozeně ženská. Občas se nechám překecat a jdu si taky zahrát na princeznu. Nechám se česat, nalakujeme si nehty, nechám si vybrat šaty, atd. To ona je mojí velkou učitelkou ženskosti a mě ty její hravé lekce nesmírně baví.

Jeden vzkaz? Už jsem ho zmínila, ale ještě to zopakuju v souvislosti s touhle otázkou. Pro mě je cesta k ženskosti ladění se na sebe, na své potřeby a na svou spokojenost a to v každém momentu našeho života.

A ve chvíli, kdy se se sebou takhle krásně sladíme, budeme zažívat co nejvíc pocitů spokojenosti a štěstí (což ale neznamená nějaké bujaré juchání, ale čistě pohoda a klid, přijetí toho co se děje venku i uvnitř) budeme tak magicky ženské, jedinečné, až nám z toho svět bude ležet u nohou :). A my tím zase vyladíme ten svět celkově, kolem nás. Není to pecka? Je to nádherný pocit, stoupat na žebříčku krásy a přeju nám to všem ženám. Díky Míšo moc za vše co děláš 🙂