Ztratila jsem pocit ženskosti. Ztratila jsem pět svých nenarozených dětí

Nemám hezkou pleť. Nejmíň rok si tohle myslím. Vůbec mi to ale nedošlo, dokud jsem si nepřečetla Míšinu knížku Magicky ženská. Vlastně, abych byla úplně upřímná, nemám ráda svoji pleť. Má sklon k dermatitidám a již více než rok se mi perorální dermatitida drží na bradě a pod ústy.

Vím – souvisí to s vnitřním stavem mého organismu, s psychikou i konzumací čokolády. Přesto jsem si teprve před pár dny pojmenovala, jak jsem vlastně na svoji pleť naštvaná, přestože za nic nemůže a je jen odrazem mých ztrát.

Ztratila jsem totiž pět svých nenarozených dětí

První tři před narozením mého syna Pavlíka, další dvě po porodu. Všechna těhotenství skončila v prvním trimestru, naštěstí ne později. Poslední dvě těhotenství mě ale paradoxně rozsekala nejvíc. Ztráta těchto dvou dětí mě zasáhla tak hluboce, že se mi již více než rok drží kolem úst dermatitida a já mám hluboký a vnitřní pocit nedostatečnosti a toho, že nejsem krásná.

ženskost

Ne nadarmo Míša nejen tady na blogu píše, že krása vychází zevnitř. A tak jsem se rozhodla svůj příběh sdílet tady s vámi, protože, kdo jiný, než ženy mě pochopí. O pochopení se snaží i muži, přesto mají na některé věci jiný pohled.

Když mému druhému nenarozenému dítěti přestalo bít v 10. týdnu těhotenství srdíčko, dozvěděla jsem se od jednoho proslulého porodníka, že dítě ve třetím měsíci těhotenství je vlastně ve stadiu žížaly a třícentimetrové dítě není podle něj ještě dítě.

Chápu jeho pohled, chápu to, že mě chtěl jaksi neuměle utěšit. Ale bylo to dítě. Moje! Jasně z dnešního pohledu, kdy mám dvouletého zdravého chlapečka, už chápu pojem dítě také trošku jinak, ale stále všechna ta malinkatá děťátka, která chvíli žila v mém těle, byla má.

Těch malinkatých děťátek bylo opravdu celkem pět. Čtyřikrát jim přestalo bít srdíčko ve třetím měsíci (a nenastal samovolný potrat), jedenkrát jsem prožila mimoděložní těhotenství. Šestkrát jsem v důsledku toho ležela na operačním sále. U mimoděložního těhotenství se jednalo o stav ohrožující můj život, který se řešil laparoskopicky. Ostatní případy se řešily kyretáží a v jednom případě jsem na sál musela dokonce dvakrát v jeden den.

Docela smutná statistika, co říkáte?

Nyní jsem sice silnější a moudřejší (=co tě nezabije, to tě posílí), ale mám mnoho jizev – na srdci, na duši i na těle. Je zajímavé, jak jsem každé těhotenství nesla úplně jinak. Po tom mimoděložním jsem nelitovala ani tolik ztráty dítěte, jako sama sebe. Přeci jen – stalo se to v 7. týdnu těhotenství a ještě jsem nestihla dušičku, co tu chvíli byla, pořádně přivítat. Nicméně dotkla jsem se vlastní smrti.

Před operací jsem se totiž bála o svůj život. Věděla jsem, že mám v dutině břišní mnoho krve a že je to život ohrožující stav. A na operaci jsem čekala mnoho hodin. Byly to asi nejhorší hodiny mého života.

Po operaci jsem už sice neřešila holý život, ale zaměřila jsem se na drobné jizvy na břichu. Bolely mě a byly mi červenou připomínkou mé ztráty. Ať už té fyzické, tak i psychické. Ano, malé jizvy po laparoskopii ovlivnily můj pocit krásy! Sžívání s vnějšími jizvami bylo tehdy snad horší než s těmi na duši. Z dnešního pohledu mi to přijde divné, ale je to tak.

Dnes už o jizvách na břiše nevím

Ale tehdy mi z těch vnějších jizev bylo opravdu hodně smutno. Cítila jsem se „porušená“ a řešila jsem vzhled svého břicha. Možná proto, že jsem měla tak moc bolestivě zasáhnutou svoji Duši.

Naštěstí pro mě, jsem půl roku na to znovu otěhotněla a tentokrát to bylo těhotenství úspěšné. V červenci 2014 se nám narodil syn. Zaplaťpánbůh za něj. Snad o to víc mě rok a rok a půl poté zasáhla další dvě těhotenství, obě opět zamlklé. Nečekala jsem, že historie se bude opakovat. Myslela jsem si, že se narozením syna smutný řetězec nepodařených těhotenství přerušil.

Ztratila jsem svůj pocit ženskosti, svůj pocit vnitřní krásy

Bolelo mě to hodně. Říkala jsem si (říkalo mi to i okolí) – máš aspoň svého chlapečka. Ale i tak to bolelo. Ještě dnes si říkám… „jsem dost dobrá žena pro svého muže, když mu nedokážu přivést na svět další dítě?“. Namísto toho, abych si bez podmínek říkala: „Jsem dost dobrá žena. Jsem dost krásná taková, jaká jsem.“

veronika-hanzlikova

Nevím, jak slovy popsat ten hluboký zásah do mého pocitu krásy.

Ať už tím definujeme cokoliv. Prostě si nepřipadám dostatečně krásná – pro sebe, pro manžela i mé okolí.

Učím se získávat zpět svůj vnitřní pocit krásy a dostatečnosti.

Když jsem nedávno sdílela fotku ze své svatby na facebookovém profilu, uvědomila jsem si jednu věc.

Nejen, že jsem byla krásně nalíčená a oblečená. Ale hlavně jsem byla šťastná a cítila se ve svůj svatební den opravdu krásná. Nechci vracet ty roky zpět. Nevyměnila bych ani jednu věc, co jsem zažila. Ale uvědomila jsem, že tohle jsem opravdu já. Krásná, silná, oduševnělá a zralá žena.

Ještě je potřeba pár krůčků udělat, ale…

i když jsem tolikrát padnula na kolena a možná ještě padnu, vím, že tu krásu, kterou vidím na svatební fotce, mám v sobě stále. Moje krása vstává z popela. A je to úplně jiná krása než ta, se kterou jsem byla druhá na Miss Makarská 1998 (v rámci ozdravných pobytů Mořský koník) 😀

Autorkou je Veronika Hanzlíková, která učí, jak žít a jíst zdravě, vědomě a hravě spolu s heslem: Pocit štěstí se rodí z toho, co vkládáme do svém mysli i do svých úst.

Magicky ženská
Tento blog je místem, kde kromě článků Míši Měřínské najdete příběhy a inspiraci od žen, které svoji cestu ke kráse našly a dnes si ji užívají. Jsou to ženy, jako vy. Rozhodly se, že jejich krása pro ně bude kamarádkou a rozhodly se své zkušenosti sdílet a pomoci tak dělat tento svět krásnějším. Chcete i vy přispět? Začněte u toho, že se budete krásná a magicky ženská cítit i vy sama. Přečtěte si knihu Magicky ženská a inspirujte se. Více o knize najdete tady >>
Komentáře