Kurz Magicky ženská pleť OTEVŘEN!

  • Získáte ucelený systém péče o pleť, který zohledňuje všechny klíčové oblasti, jak na úrovni těla, mysli tak i životního stylu.
  • Jediný hromadný start kurzu v roce 2020! Přihlášky zavírám 24.2.o půlnoci.

Čekala jsem dvojčata…

Je to rok, co jsem převazovala červenou krabičku bílou stužkou a balila obrázek ultrazvuku našeho druhého těhotenství jako dárek pod stromeček nejbližší rodině. Tak jako každá fotka nově přicházející dušičky na tento svět byl i ten náš obrázek výjimečný.

Byly na něm dvě Duše.

Dvě bytosti, které se na pár týdnů rozhodly potkat v mém těle. Dneska je ta jedna z nich s námi na světě. Jmenuje se Adrian, a když píšu tyhle řádky, spokojeně oddechuje v naší posteli.

A já budu navždy při pohledu na něj vědět, že mohli být dva. Jeden z nich se rozhodl odejít. Ale na křídla tohoto Andělíčka nikdy nezapomenu.

Velkou část tohoto příběhu jsem psala sama pro sebe na jaře na Floridě. Byl to moment, kdy jsme veřejně oznámili těhotenství a to, že poprvé cestujeme ve čtyřech. Ale mělo nás být pět…

Slova a dávání myšlenek do písmen je pro mě obrovskou terapií, jak ulevit přetlaku myšlenek a jak se dostat do vnitřního klidu. Ty stovky zpráv, co mi přišly, rozvířily emoce a já jsem při východu slunce v Miami jen seděla u proskleného okna v jednom z mrakodrapů a s výhledem na oceán, vlny a prázdnou pláž jen psala.

Dneska je slunovrat, rok 2019 se blíží ke konci a pro mě to byl jeden z nejvíc transformačních roků vůbec. Od začátku do konce. Když jsem před rokem balila tu červenou krabičku s fotkou ultrazvuku našich dvojčat, dala jsem sama sobě slib. Nenechám se ovládnout strachem a budu o tom otevřeně mluvit. Ať se stane cokoli.

Stalo se.

Dneska plním slib, co jsem dala sama sobě před rokem a sdílím malý střípek našeho porodního příběhu, který byl od začátku až do konce životní lekcí přijímání, nelpění, pokory a důvěry v Život.

Třeba některé z vás pomůže.
Třeba vás pohladí po duši.
Třeba vás na chvíli zastaví.
Třeba vás uklidní, že v tom nejste samy.
Třeba si na něj vzpomenete, až zase do života přijde smutný a bolavý období.
Třeba vám připomene, že Život není přímka a nemáme všechno pod kontrolou.

Sdílím ho s důvěrou, že doletí předně tam, kam má. A věřím, že pohladí hlavně ty z vás, které právě teď googlujete pojem „syndrom mizejícího dvojčete“, který vám gynekoložka napsala do vaší zprávy. Možná právě vám okolí s úsměvem na rtech gratuluje k těhotenství a k tomu, jak vypadáte krásně, ale uvnitř vás je velký zmatek, smutek a rozpolcenost.

Smrt a život na jednom místě

Tento příběh sdílím pro všechny ženy, které se s Duší svých dětí potkaly jen na pár týdnů, přesto to bylo setkání, které jim změnilo život. Tento příběh sdílím pro ty z vás, které navždy budete mít v paměti fotku dvou malých bílých teček na tmavém pozadí. Mohli být dva…

*****

Listopad 2018

Sedím na křesle u gynekoložky, můj muž vedle mě. Jdeme si pro potvrzení toho, co už víme a těšíme se, až tu malou fazolku uvidíme na černém monitoru před námi. Těším se a vůbec nečekám, že by nás mohlo něco překvapit.

Druhé těhotenství jsme plánovali. Vědomě, s láskou. V mysli jsem se na něj připravovala a dělala prostor pro čtvrtého člena naší rodiny. Připadala jsem si připravená a děkovala jsem životu za to, že dvě čárky na těhotenském testu přišly hodně brzy poté, co jsme se rozhodli další Dušičku v našem životě přivítat.

Měla jsem jedno jediný přání. Chtěla jsem si druhé těhotenství užít daleko vědoměji, než když jsem čekala Olivera. Tehdy jsem chodila na deset hodin do práce a po nocích tvořila, učila se a rozjížděla svůj projekt pro ženy.

„Tohle těhotenství si užiju vědoměji.“

Tak jsem to chtěla. Kdybych jen při vysílání tohoto přání do Vesmíru tušila, co všechno to (ne)může znamenat.

Dlouho bylo v ordinaci ticho. Doktorka jezdila po mém břiše ultrazvukem a mlčela. Cítila jsem ve vzduchu rostoucí napětí. Ticho prolomila jediná věta:

„Máte v rodině dvojčata?“

Ve vteřině mi proběhla hlavou naše rodinná „anamnéza“. Dvojčata v naší rodině pro mě od puberty znamenají zvláštní téma. V rodině dvojčata máme a vždycky jsme se sestrou uzavíraly v legraci sázky, kdo to přes koleno „chytne“.

Před pár lety jsem se ale dozvěděla, že dvojčata jsou v naší rodině z obou stran. Ale z té jedné se nikdy nenarodily nebo nepřežily. Otevřela se ve mně Pandořina skříňka, o které se v rodině nemluví. A já jsem cítila, že je v právě v těchto umlčených příbězích zakuklená spousta nevyslovených emocí a bolesti, která zůstává dodnes pod pokličkou. To pro mě byl velký démon, který do toho momentu v ordinaci lékařky přinesl úplně jiný rozměr.

„Tak vám gratuluji, jsou tam dvě!“

Rozzářila se jí tvář a já v tu chvíli otočila pohled na svého muže, který nevěřícně koukal na obrazovku, kde už ty dvě kuličky vedle sebe začaly dávat smysl. V autě jsme se na sebe s mužem tiše podívali a ve zvláštní atmosféře odjížděli domů. Velká radost se mísila s nejrůznějšími pocity.

„To zvládneme.“

Jsme s mým mužem skvělý tým a já vím, že větší oporu do života jsem si nemohla přát. Je tu pro mě jak strom s pevnými kořeny, a i když někdy nad mými nápady kroutí hlavou, vždy mě podrží a podpoří, když to potřebuju. Teď jsme se lehce rozpačitě a nejistě cítili oba.

Už dlouho se učím důvěřovat Životu, plynout a věřit, že vše, co se děje, je právě teď pro mě i můj život to nejlepší. Tak jsem zavřela oči, nadechla se a se slovy „důvěřuju životu“ přijala fakt, že jsou v mém břiše dvě malé fazolky.

Jemu v hlavě začaly lítat praktické myšlenky o tom, co všechno bude muset být jinak – od auta, kočárku až po počet pokojů v bytě. Mně se v hlavě honily úplně jiné věci. Jak se mám ladit na dvě duše, jak to zvládne moje tělo, jak probíhá porod dvojčat, jaká jsou rizika?

Radost střídala rozpačitost a nejrůznější strachy

V půlce listopadu začaly v mém životě doslova turbulence. Měnila se má vnitřní realita a změny se rovnou manifestovaly ve vnější realitě. Kompletně jsme přestavovali obývák, kde jako rodina trávíme nejvíc času. Se stejnou intenzitou jsem se ponořila do své práce a projektu Magicky ženská, kde jsem už delší dobu cítila, že si potřebuji ujasnit záměr, vizi a hloubku celého mého poslání. Cítila jsem, že moje pomoc a inspirace ženám sahá daleko hlouběji, než jsem ji doposud sama viděla.

Do všech těchto turbulencí přišlo těhotenství, zpráva o dvojčatech a tělo mě totálně zastavilo. Přepadala mě obrovská únava. Nebyla jsem schopná se hýbat, ležela jsem na koberci a nechala Olivera, aby mě přejížděl svými traktory.

Učila jsem se říkat si o pomoc a volat svému muži s prosbou, aby dojel z práce dřív a já si mohla jít na hodinu a půl lehnout, než začnou naše večerní rituály s Oliverem. Tak byla únava nesnesitelná.

Přestala jsem tvořit a na sociálních sítích se odmlčela. Nechtěla jsem před vámi hrát hru na spokojenou ženu, která před Vánoci peče cukroví a balí dárky. To se u nás totiž nedělo. Moje tělo potřebovalo odpočinek. Jako bych za ty předchozí roky totálně vyčerpala zdroje a tělo nemělo odkud brát energii a sílu, kterou může dávat ostatním a zároveň těm dvěma Duším, které skrze mě přišly vyklíčit na tento svět.

Když jsme na Vánoce dávali nejbližší rodině ultrazvuk s dvěma malými tečkami, věděla jsem, že je to ještě brzo a že celý příběh může mít neuvěřitelně moc konců.

Nebyl den, kdy by mi hlavou neproběhla myšlenka na to, jestli nepřijdou komplikace. Jestli budou miminka zdravá, jestli se budou dobře vyvíjet, jak to zvládne moje tělo, jak to zvládnu já. Přestala jsem číst články o porodech dvojčat, protože ve spoustě z nich bylo tolik zoufalství, které jsem nechtěla cítit předem.

Přicházela spousta strachů, které jsem se učila přijímat a pracovala s nimi tak, aby mě co nejmíň energeticky vysávaly.

Věřila jsem v ten nejvíc šťastný a rozhodla se už v té chvíli, že jakýkoli jiný scénář budu řešit až v momentě, kdy skutečně nastane.

Všechny myšlenky s negativním nábojem jsem v hlavě přivítala, pojmenovala je a vědomě je poslala pryč. Byla to pro mě náročná doba, kdy jsem snad každou půl hodinu zastavovala samu sebe ve vytváření scénářů a příběhů v mé hlavě. Tolik jich bylo, tolik jsem na to myslela. Myslela jsem si do té doby, že se svojí hlavou po deseti letech zkušeností práce s lidmi a posledních letech intenzivního osobního rozvoje skrze mateřství a mé podnikání, umím pracovat.

Teď se přede mnou otevřel další level. Hlubší, než jsem si kdy uměla představit. Učení se práce se strachem, přijímání, nelpění. Důvěra v Život jako takový. Každou svojí buňkou v těle jsem si uvědomovala, jak mocné jsou vyšší síly, a že já teď momentálně neovlivním víc, než jen to, jak se právě teď sama cítím a jak každodenní realitu prožívám.

Ale zbytek? Zbytek je na Životu a na tom, jakou lekci si pro mě připravil

Pokud se má stát cokoli jiného, než že porodím zdravá dvojčátka, chci se s tím vyrovnávat až v momentě, kdy se to stane. I proto jsem se rozhodla stejně jako u prvního těhotenství nejbližší rodině tu novinu oznámit dřív, než uběhne první trimestr. I s vědomím, že „se to nemá říkat, protože to můžete zakřiknout“.

Ale když ta realita přišla, nebyla jsem na ni připravená. Necelé tři týdny před koncem prvního trimestru jsem na tom stejném křesle u gynekoložky slyšela další nečekanou zprávu.

„Zůstalo tam jen jedno. Jste smutná?“

Co na to chcete odpovědět. Mlčela jsem. Až v autě jsem se rozplakala. Slzy tekly a já je nechala.

„A to druhý je v pořádku?“ zeptal se můj muž.
„Jo, snad jo…“

Teď, když tyhle slova píšu, uvědomuji si, jak moc slova “snad jo” vystihují démony a strachy, které se ozvaly v plné síle.

  • Bolest z toho, že se jedna duše rozhodla odejít.
  • Strach z další ztráty a panická hrůza, že se druhému miminku něco stane. Že nebude zdravé.
  • Strach z toho, že se i ta druhá Duše rozhodne odejít za svojí druhou spřízněnou duší.
  • Obrovský strach ze smrti, které jste tak blízko, i když se jedná o malou tečku na ultrazvuku, na kterou si fyzicky nemůžete sáhnout. V tom jemnohmotném světě už jste s ní. Jste propojení a víte, že se vaše těla fyzicky spojila.

Plakala jsem

Plakala jsem. Nechala jsem slzy, ať moje tělo čistí. Ležela jsem na zemi našeho obýváku a se slzami, co mi tekly po tvářích, jsem skrze velké francouzské okno sledovala bíle mraky na modré zimní obloze, jak tam jen tak plynou. Přichází, odchází, mění se. Tak, jako je to v našich životech.

V těch situacích, kdy je nám skutečně smutno a kdy nás skutečně bolí Duše, zkrátka nejde jen tak se lusknutím prstů zvednout, oklepat a jít dál. Ty mraky nejdou vymazat a naše pomyslná obloha nebude během pár chvil díky pozitivním myšlenkám zase dokonale modrá.

Jsou situace, kdy přestávají na chvíli poučky o pozitivním myšlení fungovat

V bolavé situaci, ať se týká čehokoli, si nedokážete na povel říct – ano, je to ta nejlepší lekce, kterou pro mě Život přichystal, abych byla silnější, a ještě víc důvěřovala v Život samotný.

Ano, někde v pozadí to možná víte. Pokud jste otevřené a vědomé, uvědomujete si, že se vám vše děje z nějakého důvodu, i když vám zatím není známý. Že vše má svůj smysl. Ale stejně to bolí. Stejně tu bolest cítíte a jediná cesta je jít skrze ni a prožít ji. Odžít to.

Jít skrze bolest a odžít to…

Nehledat svoje selhání, nevinit se.
Soustředit se na tady a teď a na realitu.
Všímat si toho, jak dýcháte, jak se cítíte, nad čím přemýšlíte.
Dát si dostatek času na to, to přijmout.
A pak to pustit.

Ztrátu jednoho z malinkatých dvojčátek jsem potřebovala prožít a přijmout. Potřebovala jsem ale hlavně přijmout strachy, které se s tím vším uvnitř mě otevřely a naplno projevily.

Sdílela jsem s okolím jen kousek toho, co se ve mně skutečně odehrávalo. Ze světa okolo se vám v těchto chvílích dostává podpory, která je velmi laskavá a já jsem za ni děkovala. Ale i tak věty, které byly určený pro můj Rozum mojí Duši nepomáhaly.

  • Buď ráda, že to dopadlo takto, mohlo se to stát později, a to je daleko větší trauma.
  • To se při vícečetných těhotenství děje často.
  • Život je v tomto k tobě milosrdný.
  • V dřívějších časech bys to ani nevěděla.
  • Příroda ví, co dělá. Přežije ten silnější jedinec. Buď ráda, že aspoň jedno zůstalo.
  • Buď ráda, pro tělo to bude menší zátěž.

Všechno tohle byly věty od lidí, které miluju. Říkali je s upřímnou lítostí a podporou, ale to, co se děje uvnitř vás jen těžko vysvětlíte.

Chvíli jsem samu sebe snažila přesvědčit, že se vlastně nic nestalo. Na co si to stěžuju? Jsem pořád těhotná, tělo se s mrtvým plodem dokáže vyrovnat samo a přirozeně ho vstřebat, nemusím řešit žádné lékařské zákroky. Kdyby neexistoval na ultrazvuk, tak to popravdě z dvou čárek na těhotenském testu nezjistím.

Mám vůbec právo na smutek? Mám právo cítit se uvnitř bolavě?

Syndrom mizejícího dvojčete

To si nosím napsané ve zprávách k lékařům. Každý z nich si to přečte a vůbec neřeší. Děje se to ve 30 % případů mnohočetných těhotenství a jeví se jako běžné. Jeden z plodů se v prvním trimestru přestane vyvíjet a jeho srdíčko přestane tlouct. Mizející plod se sám vstřebá do těla a na dalších vyšetřeních se už věnuje pozornost pouze plodu, který přežil.

Syndrom mizejícího dvojčete neboli samovolný zánik plodu potká každou třetí maminku, která čeká dvojčata. Ženu, která si ze začátku těhotenství prožije velké překvapení, fázi přijetí dvojčátek a nakonec smutek, i když je stále těhotná. V podstatě to lékařsky není potrat a nejedná se o úmrtí plodu. Těchto pár informací se dočtete na internetu.

Přesto se v duši ženy za tu relativně krátkou dobu odstartují změny, o kterých se nemluví. Nikde se nepíše o tom, že přichází smutek, nejistota, a hlavně obrovské strachy, jestli to druhé zůstane, jestli bude v pořádku. Vím, že jsem tyto strachy prožívala i při prvním těhotenství, ale tady nabraly daleko větších rozměrů.

Strach z toho, že se stane něco dalšího

Strach ze smrti druhého miminka. Strach z toho, že mně odsoudí maminky, které potratily úplně a jejich ztráta je v očích ostatních větší, protože jim zůstaly jen slzy. Vždyť mi ještě jedno zůstalo, ostatní mi gratulují a vnější svět zdá se v pořádku…

Nevím, jestli cítíte tu rozpolcenost. Smutek nebo radost? Strach nebo důvěra?

Když jsem před rokem pár dní před Vánoci balila do červené krabičky pro moje rodiče fotku dvou malých kuliček na ultrazvuku, slíbila jsem si, že jim nebudu nic tajit.  Když jsem ten dárek převazovala stužkou, slíbila jsem sama sobě, že přijmu s pokorou cokoli, co se bude dít. Že pokud mám prožít s dvojčaty jiný scénář, který v naší rodové linii neměl vždy šťastný konec, budu to s nimi sdílet a otevřeně o tom mluvit, abych Pandořinu skříňku v naší rodině pootevřela a poléčila.

Tato zkušenost uvnitř mě odstartovala velké změny, které v celém našem porodním příběhu hrály zásadní roli.

A tak jsem se rozhodla tento svůj příběh po roce sdílet. Sdílím ho pro všechny ženy, které prošly na prvním ultrazvuku velkým překvapením a během prvního trimestru smutkem ze ztráty jednoho z dvojčat. Možná touto ztrátou prošly i v pozdějším stádiu těhotenství a smutek i lékařské zákroky nabraly ještě větších rozměrů. Pořád jsou těhotné, krásné maminky, ale ony momentálně nejsou a uvnitř nich je velký zmatek a bolest, která je trhá na kusy.

Prožít bolest a důvěřovat Životu, to pro mě byla cesta

Pokud se vás tento příběh jakkoli dotkl nebo ho právě teď prožíváte, chci vás s láskou obejmout a říct, že máte právo na smutek. Máte právo na slzy i bolest. Máte právo si i v průběhu dalších měsíců, kdy se díváte na ultrazvuky vašeho miminka, jednoduše dovolit pustit slzy.

Máte právo na to říct, čekala jsem dvojčata….
Přijmout strachy, které s tím vším přicházejí a dovolit si s nimi chvíli jen tak být. Je to v pořádku.
Nemůžete za to.

Pro mě osobně se touto zkušeností otevřela další kapitola mého života. Duše, která odešla, aby mě naučila čelit mým největším strachům. Tyto řádky píšu v pátém měsíci těhotenství. Každý den se potkávám se strachem ze smrti miminka a s dalšími démony a dívám se jim každý den očí s pokorou.

Už se nesnažím bojovat.

Když se dívám v zrcadle sama na sebe vím, že každý den se může cokoli ve vývoji našeho dítěte změnit. Ano, i ono se může rozhodnout, že se nenarodí. Že odejde. Přijala jsem to jako součást života, kterou jsem si nechtěla připustit a dělala jsem, že se mě netýká. Ale týká se mě.Týká se nás všech.

Spoustu věcí nemáme pod kontrolou, bolest do našich životů patří

Spousta věcí v našem životě se děje bez našeho přičinění a na nás je, co si z nich vezmeme. Ne teď. Ale až ta bolest odezní.

Bolest do našich životů v různých formách patří.
Skrze bolest rosteme.
Tak to na tomto světě chodí.
Bolest nás učí získávat nadhled v každodenních malých starostech, které nám někdy přerůstají přes hlavu.
Bolest a ztráty nás zastavují a vracejí k sobě.
Učí nás dělat si na sebe čas a vnímat se.
Nehonit se a prožívat vděčnost za to, že jsme.

Nevíme, kolik času ne tomto světě máme. Neovlivníme spoustu věcí, naše Duše tu má svůj plán a záměr, přišla si pro svoji zkušenost.

Přesto nejsme oběti

Přesto všechno pořád máme v rukách rozhodnutí, jak prožijeme každou minutu našeho života. Je v pořádku se někdy rozhodnout prožít smutek naplno. A je v pořádku se pak zvednout a žít radostně dál.

*****

Dneska, když s vámi sdílím střípek svého příběhu, jsem smířená. Bolest ztratila na intenzitě a nahradila ji láska. Teď necelé 4 měsíce po porodu Adriana přichází myšlenka „Mohli být dva“ daleko méně. Vždycky budou v mém srdci dva. Jeden v podobě Andílka, co patří do naší rodiny. Díky němu si dnes daleko víc uvědomuji křehkost života a každé jeho minuty. I když není s námi, díky němu už nebudeme stejní.

 

Důvěřuji životu, že se vše děje správně a přeji nám všem, abychom se do této důvěry dokázaly i v temných dnech našich životů vracet. Důvěřuji tomu, že tento článek pohladí přesně ty Duše, které to právě teď potřebují.

S láskou Míša

Michala Měřínská

Je make-up artistka a stylistka s velkou vášní pro krásu. Žena, partnerka, maminka, která miluje eleganci, ženskost a přirozenost. Provází ženy světem vědomé ženské krásy a ukazuje jim, jak spojit vnější krásu s vnitřní krásou jejich ženské duše.

Její cestu ke kráse ovlivnilo víc než 10 let práce na manažerských pozicích a zlomová cesta do Indonésie, kam se vydala najít sebe samu a své poslání. Už několik let učí ženy, jak mohou díky změnám v myšlení, jemnému líčení a vkusnému oblékání svoji krásu zářit do světa každý den.

Napsala knihu o vědomé ženské kráse Magicky ženská, kterou už četlo téměř 7500 nadšených čtenářek. Za vaší magickou ženskostí vás krok za krokem provede ve stejnojmenném online kurzu Magicky ženská

Míša je i autorkou online kurzu pro maminky, eBooku Dokonalé líčení krok za krokem a eBooku Kouzla oblékání.

Více o jejím příběhu se dozvíte na jejím osobním blogu.

Připojte se také k více jak 10 000 žen, kterým jejich vnitřní a vnější krása nejsou jedno a inspirujte se na stránce Magicky ženská na facebooku >>

Komentáře