Červené lucerny Amstrdamu – ženské duše, krása a těla na prodej

Nemít očekávání a nechat vše jen tak plynout. To je pro mě dost často náročná výzva. Naše cesta do Amstrdamu mi ale každý okamžik potvrzuje, jak skvělý je v tom plynutí být.

Neočekávala jsem nic. Neměli jsme plán, jen jsme koupili letenky a hotel. Zbytek se děl sám. Chodili jsme bez mapy kam nás nohy táhly, poznávali krásy uliček daleko od centra i ty nejprofláklejší tam, kde jsou mraky turistů.

Zastavovali jsme na místech, kde jsme se zrovna cítili dobře a nechávali se překvapovat zapadlými kavárničkami, které se nám připletly do cesty. Svoboda, nadšení, plynutí, pohoda, zvědavost a dobrodružství. To jsou slova, kterými bych ten pocit shrnula.

Vidět ženy, co se živí nejstarším ženským řemeslem na vlastní oči

Ještě před odletem jsem ale cítila, že mě to intuitivně k jednomu velmi známému místu v centru Amstrdamu přece jen táhne. Chci nakouknout do čtvrti plné bordelů, sexshopů a lehkých holek. Do čtvrti, kterou možná znáte z průvodců Amstrdamem jako Čtvrť červených luceren.

Čtvrť, kde se ženy veřejně prodávají a muži sem jezdí s jednou jedinou otázkou. „Za kolik?“

Určitá část mé duše touží tento temný svět vidět, něco ve mně se ho na druhou stranu bojí a odrazuje mě. Spatřit ženy, co se živí nejstarším ženským řemeslem na vlastní oči za denního světla, ve městě, které je tímto v Evropě vyhlášené, ve mně vyvolává smíšené pocity.

Červené lucerny v Amstrdamu v čase oběda

To, že se blížíme, poznávám velmi jednoduše. V ulicích ubývá kaváren a přibývají obchody, kde ve výlohách nenajdete typickou holandskou goudu, ani oblečení nebo vystavené dortíky a kafíčka. Ocitáme se ve světě, kde na nás z výloh na vás koukají bičíky, vibrátory nejrůznějších tvarů a velikostí a latexové oblečení.

Cítím, jak mi už samotný pohled na tu spoustu výloh v těle zvyšuje nervozitu a jak mi v hlavě vyskakují otázky o tom, jestli je tohle naše ženská přirozenost.

O nejrůznějších sexuálních praktikách, o prostituci a o prodávání ženských těl se u nás moc nemluví a veřejně se prostituce potlačuje. Přesto se dnes a denně i u nás děje. Jen to tolik nevidíme.

Prodávání ženské krásy a těla se tady v centru Amstrdamu stalo veřejnou záležitostí. Místem, které navštěvují muži z celého světa, aby si dopřáli potěšení. Zároveň je to místo tak trochu profláknutou turistickou atrakcí během dne.

Prostituce je tu legální

Otevřenost a tolerance, to je to, na čem si místní zakládají. To proto jsou tu lehké drogy i prostituce na rozdíl od mnoha jiných míst na zemi legální. Zatímco jinde ve světě se potlačují, tady jsou brány jako lidské a ženy, které se prostitucí živí, za svoji „práci“ odvádějí řádně daně. Pasáci tu nemají místo a stát ženám zajišťuje pravidelné zdravotní prohlídky. Potkáváme větší počet policistů a je zřejmé, že tu fungují dost jasná pravidla.

V jednom průvodci jsem dokonce následně četla, že si ženy najímají svoje „tajné“ hlídky, tedy muže v civilu, kteří je monitorují a chrání.

Procházím tu stejně jako ostatní zvědaví turisté, ale cítím v sobě něco daleko hlubšího než jen pouhou zvědavost. Někde hluboko uvnitř mě se ukrývá strach, který se ukrývá hluboko v duších spousty dalších žen.

Žádná žena přece nechce být ku*va

Procházíme velmi úzkou uličkou, plnou malých výloh s červenými závěsy. Výloh, kde se ženy v nejrůznějším spodním prádle vystavují, dělají pózy, špulí rty a vystrkují ňadra. Závěsy v místnůstce o velikosti zkušební kabinky zatáhnou, když si je vybere klient, kterému právě odpověď na otázku „How much?“ vyhovuje.

I když se snažím tvářit, že jsem v pohodě, úplně v pohodě se uvnitř sebe necítím. Stydím se a není mi tu příjemně. Cítím, jak moc je tohle téma pro ženský svět zásadní.

Kolik žen si nese bolestnou vzpomínku, že je kdysi někdo třeba jen slovy zařadil do stejné škatulky. Možná si jen na sebe oblékly kratší sukni, možná si nalíčily rty červenou rtěnkou. Cítím, kolik ženských duší si tu vzpomínku někde hluboko uvnitř pamatuje.

Cítím, jak moc je tohle téma pro ženský svět zásadní.

Kolik žen si nese bolestnou vzpomínku, že je kdysi někdo třeba jen slovy zařadil do stejné škatulky. Kolik žen se právě proto své krásy bojí.

Procházíme uličkou, Oliver spí v kočárku a mě nenapadne nic jiného než vytáhnout telefon, abych si ten kousek uličky přede mnou natočila. Neznalá místního prostředí, a tak trochu mimo sebe si nevšimnu zákazu focení, který je nalepený na jedné z výloh.

Pochopila jsem ale velmi brzy

Přesně řečeno během 7 vteřin. Jakmile jsem spustila na telefonu tlačítko pro nahrávání videa, jedna ze slečen začala vehementně bušit do skla své výlohy, ukazovat na mě prostředníček a anglicky řvát, že jsem úplně „stupid“.

Nebyla jsem jediná s telefonem v ruce, ale jedna z mála žen ve žlutých nepřehlédnutelných šatech, s kočárkem se spícím dítětem a s manželem za zády. Můj růžový obal na telefon se nejspíš taky přehlédnout nedal.

Ten strach a zlobu v jejím hlase slyším ještě dnes

Byla to sekunda, ve které mým tělem projel šíp plný bolesti. Jako by si moje duše vzpomněla na to, jaké to je, prodávat svoje tělo a stydět se za to, že jsem krásná žena.

Žena s krásným tělem, po kterém muži touží. Žena, která svým úsměvem umí muže okouzlit a svoje tělo využívá k tomu, aby z něj vylákala peníze. Žena, která se raději odpojila od své duše, aby ji realita tolik nebolela. Žena, která bude sama před sebou hrát divadlo a sama sobě tvrdit, že nepadla tak hluboko, jak to na první pohled vypadá.

Žena, která se sama před sebou stydí za to, že je krásná, protože to je to jediné, co jí zbylo

V tu chvíli ztrácím sílu ty holky v malých výlohách soudit

Jen se na ně soucitně dívám. Vidím nepřítomné pohledy a krásná zoufalá těla. Hrnou se mi slzy do očí a cítím, že tu už být nechci. Že tento zážitek je dostatečně silný na to, abych pochopila, jak moc je ten strach ukrytý ve spoustě ženských duší velký.

Tolik žen se bojí být krásné právě kvůli strachu, že je muži nebudou milovat proto, jaké jsou uvnitř, ale jen pro potěšení. Pro sex. Jen proto, aby měli k dispozici to krásné tělo vždy, když se jim zamane.

Tolik žen má spojenou péči o sebe právě s tím, že ze sebe udělají vyzývavější a víc sexy ženu, ze které mají samy strach.

Červené lucerny pro ještě větší přitažlivost

Vydělávat si svým tělem, to ženy znají už od pradávna. Třeba tady v Amstrdamu je prostituce zmapována už od 13. století, kdy sem do přístavu jezdila velká spousta lodí a sexuchtivých námořníků. Právě tehdy ženy začaly chodit do přístavu a v ruce držely červené lampy. Údajně se v červeném světle víc třpytily zuby a ženy byly přitažlivější.

Než uličku plnou napětí opustíme, máme to štěstí vidět v akci policisty na kolech, kteří se vrhají na partičku mladých kluků, kteří právě pokládají otázku „How much?“ Aspoň věk se tu kontroluje, říkám si sama pro sebe. A to je poledne. Jak to tu musí vypadat o půlnoci…

Popojdeme jen kousek dál a před námi se přímo v centru této čtvrti objeví krásný a velmi starý kostel. Kostel, který tu stojí tak dlouho, přesto ani to nestačí k tomu, aby si pamatoval, kdy tohle nejstarší ženské řemeslo začalo v ženském světě fungovat. Opouštíme červené lucerny Amstrdamu a já potichu přemýšlím nad tím, jaký příběh by mohla každá z těch žen vyprávět.

Jaká cesta životem ji vedla, že se dostala do té malé výlohy, kde teď stojí ve spodním prádle a čeká, až za ni nějaký muž zaplatí? Skutečně ji to baví? Nebo to přináší tolik peněz? Opravdu to dokáže brát jako „práci“? Nebo to spíš dělá ze strachu a z pocitu, že už se na nic jiného nezmůže?

Nevím.

Prodávají jediné, co mají

Napadá mě, kolik žen tyhle prostitutky okamžitě odsoudí právě za to, že prodávají to jediné, co mají. Svoje tělo. Tělo, po kterém muži prahnou a jsou ochotni zaplatit, jenom aby se ho mohli dotknout. Vždyť bez tohoto mužského chtíče by to nejstarší ženské řemeslo už dávno vymřelo. Je jednoduché ty holky soudit za to, co svému tělu a duši dělají.

Ale ruku na srdce, kolik žen, které tyhle lehký holky odsoudí, ubližuje svému tělu a duši jinak? Kolik žen svoje tělo nenávidí za to, jaké je? Kolik žen své tělo ničí nesmyslnými dietami, kouřením, alkoholem a jídlem, které má ke zdravému kilometry daleko?

Nedá mi to nepřemýšlet nad tím, jak se jako ženy ke svým tělům chováme

Jak se chovám já k tomu svému?

Někdy dost neurvale, když přehlížím jeho únavu a přepínám ho a jedu přes závit. A to jsem na tom snad o tisíc procent lépe, než před několika lety, kdy jsem do sebe lila litry alkoholu, spala klidně tři hodiny a pak šla do práce, cpala jsem se rohlíky s taveným sýrem a na posezení snědla pytlík solených brambůrků. Pleť jsem čistila výjimečně a dost jsem se na ni zlobila, jak vypadá. Celkově jsem na svém těle řešila jen to, jak vypadá a byla naštvaná za jakýkoli nedostatek, který neodpovídal mé představě (ve zkušebních kabinkách jsem se naštvala pravidelně).

Dnes jsem svému tělu vděčná

Jsem vděčná za to, co pro mě každý den dělá. Jsem vděčná za to, že dokázalo zázrak a stvořilo nový život. Jsem vděčná za to, že zvládlo porod a že se v něm dnes cítím líp, než kdy jindy.

Naše tělo je to jediný, co na tomto světě máme. Je to úžasný zázrak, který nám byl na cestu životem dán. Je to to jediný, s čím jsme na tento svět přišly a to jediný, s čím budeme odcházet. Je jen naše zodpovědnost, v jakým stavu bude.

To, jakou péči samy sobě a svému tělu věnujeme, předurčuje, jaké budou další stránky našeho příběhu.

Každá máme volbu

Každá ten příběh píšeme každé ráno nanovo. Každá žena má právo svoje tělo prodat, má právo do něj nacpat nekvalitní jídlo nebo ho utopit v alkoholu, nemít ho ráda. Stejně tak ho může s láskou opečovat, vážit si ho a každý den mu děkovat, že ji poponese o kousek dál.

Každá z nás má volbu. Každá za nás může svůj přístup sama k sobě změnit. Na změnu není nikdy pozdě.

***

Je hodně jednoduchý, odsoudit ženu za to, co svému tělu a své duši dělá, aniž bychom znaly celý příběh. A je na každé z nás, jaký příběh začneme každé ráno psát.
S láskou Míša

Michala Měřínská

Je make-up artistka a stylistka s velkou vášní pro krásu. Žena, partnerka, maminka, která miluje eleganci, ženskost a přirozenost. Provází ženy světem vědomé ženské krásy a ukazuje jim, jak spojit vnější krásu s vnitřní krásou jejich ženské duše.

Její cestu ke kráse ovlivnilo víc než 10 let práce na manažerských pozicích a zlomová cesta do Indonésie, kam se vydala najít sebe samu a své poslání. Už několik let učí ženy, jak mohou díky změnám v myšlení, jemnému líčení a vkusnému oblékání svoji krásu zářit do světa každý den.

Napsala knihu o vědomé ženské kráse Magicky ženská, kterou už četlo téměř 7500 nadšených čtenářek. Za vaší magickou ženskostí vás krok za krokem provede ve stejnojmenném online kurzu Magicky ženská

Míša je i autorkou online kurzu pro maminky, eBooku Dokonalé líčení krok za krokem a eBooku Kouzla oblékání.

Více o jejím příběhu se dozvíte na jejím osobním blogu.

Připojte se také k více jak 10 000 žen, kterým jejich vnitřní a vnější krása nejsou jedno a inspirujte se na stránce Magicky ženská na facebooku >>

Komentáře