Už zase!

Chce se mi řvát, mlátit do polštáře a možná ho roztrhnout jak hada. Jo, i takové pocity uvnitř sebe právě teď cítím.

Už zase! Proč se pořád tak vzteká? Vidím jeho tělíčko, jak se propíná, jak rukama mlátí do kuchyňské linky a jeho dech a křik nabírají obrátky. To jeho „nenene“ mě dneska totálně dostává na kolena. Proooč?

Snažím se být v klidu. Minutu, dvě… Nejde to. Bouchnu jak papiňák. Nekřičím na něj, ale musím si ulevit. Zaběhnu do ložnice a řvu jak tur do polštáře, aby se to po bytě tolik nerozlíhalo a nevyděsila jsem jeho nebo sousedy. Je mi děsně, slzy mi tečou a docela se stydím.

Copak tohle dělá dobrá máma?

Dobrá máma se přece usmívá, je sluníčková a veselá, trpělivá, nekřičí, vysvětluje a je tu pořád pro své milované děti. A co ta scéna teď vypovídá o mně? Jsem mimo. Neschopná a hysterická.

Můj vztek odeznívá a i on se uklidnil. S úsměvem si jezdí červeným traktůrkem po našem skleněném stole a já nějak nedokážu pochopit, jak se může z minuty na minutu zase usmívat. To dělá, jakože se to nestalo? To na tu scénku před deseti minutami zapomněl?

Sedám si k němu na zem a pohladím ho po jeho světlých vláskách. Promiň. Tohle se mi nelíbí, vím, že ani tobě ne.

Budu nad tím přemýšlet, jo?

Cítím v celým těle, jak je mi z toho špatně. Bolí mě svaly a únavou mi padají ruce. Řekla jsem si, že by to mohlo být naše malé tajemství, ale…

To by šlo, jen kdyby se to čas od času nestávalo opakovaně. Mohla bych si říct, že máme doma malého vzteklouna, ale mateřství mi čím dál víc ukazuje, jakým zrcadlem nám jsou naše děti. Jak pravdivě odrážejí to, co se děje uvnitř mámy. V srdci, v duši. Tam, kam moc očí nedohlédne, ale naše děti to cítí.

Když na někoho ukazuješ, minimálně čtyři prsty míří na tebe. To si pamatuju už dlouho.

A tak vím, že řešení nemůžu hledat u něj, u toho malého človíčka, který se na mě teď už zase nádherně culí a zpoza stolu dělá svoje nesmrtelné „kuk“.

Vracím se k vaření polívky a při strouhání mrkve upadám do myšlenkového komatu. Nemyslím na nic. Autopilot řídí mé tělo za mě. A v tom momentě, kdy můj mozek neprodukuje žádné myšlenky o tom, co musím udělat, stihnout a dokončit, se ozývá moje srdce…

Co všechny ty naše opakované scénky spojuje?

Nejsem tu sama pro sebe

Moje vnitřní nenaladění. Můj pocit, že tu nejsem sama pro sebe, že na sebe nemám čas a dělám, že je to jedno. Tohle se děje pravidelně, když se pár dní odsunu na druhou kolej, když na sebe zapomenu. Když jsem unavená a jedu přes závit. Neposlouchám svoje tělo a nedám mu to, co potřebuje. Když neposlouchám srdce a snažím se všechno urvat hlavou a rozumem.

Ne, už to neudělám, to si slibuju

Vím, že v tom nejsem sama. Vím, že je tu spousta dalších maminek, které čas od času zažívají stejnou bolest a stejný pocit studu, že to nezvládly. Jsem přesvědčená, že spousta maminek si ještě stále vyčítá čas, který věnují samy sobě a přehlíží tu hodnotu své pohody pro okolí.

Jsem přesvědčená, že když my mámy budeme v pohodě a spokojené, bude svět okolo nás spokojenější taky.

Dám ruku do ohně za to, že když si na sebe každá máma udělá denně vědomou chvilku času a bude sama sebe chvilku hýčkat, bude jí odměnou každodenní pocit štěstí.

A nejen ten. Každá máma si přeje, aby její dítě bylo šťastné a aby z něj vyrostl sebevědomý a spokojený člověk. Člověk, který ví, že nejdůležitější bytostí na tomto světě je on sám. Člověk, který s láskou chápe, že když dá lásku a péči sám sobě, bude ji mít dost pro ostatní.

A ten náš malý človíček nás vidí. Každý den se od nás učí to, jak tuto realitu žít.

Změna nezačíná tam venku

Vím, že sem tam takto ulítnu a připomenu si, jak jsem sama pro sebe důležitá. Nenechám se vykolejit na dlouho. Ale pamatuju si doby, kdy pocit nenaplnění a nespokojenosti byl ten, který v mých dnech převládal. Ke změně mi pomohlo jedno. Uvědomění, že změna nikdy nezačíná tam venku.

Naše děti ani muži se nezmění jen tak sami od sebe. Změnu hledejme uvnitř. Uvnitř nás samotné. Mnohdy stačí malý krok dopředu a pak další a další. Někdy stačí jedna upřímná odpověď na jednoduchou otázku a začnou přicházet odpovědi.