Věříte, že to může být léčivé? Vydržela jste někdy déle než pár minut? Zastavit se a jen tak se na sebe dívat? Sebrat odvahu a pozorovat se nahá před zrcadlem může dát vaší kráse doslova křídla. Nechte si je narůst.
Necelých devět měsíců po porodu stojím nahá před zrcadlem a pozoruji svoje tělo. Je jiné. Jiné než před porodem. A stále se mi líbí. Cením si ho o tolik víc, než dříve. Jsem mu vděčná za to, že je právě takové, jaké je.
Dívám se na sebe a usmívám se.
Cítím, jak moc se můj přístup k sobě samotné za poslední roky změnil. Pochopila jsem, že vnější krása odráží to, co se děje uvnitř. Jak moc je vnější krása spojená s tou vnitřní a jak se navzájem doplňují. Jedna bez druhé není úplná.
Stojím nahá před zrcadlem a vůbec si nepřijdu nepatřičně nebo snad divně. Vždyť to jsem JÁ. Já, moje tělo, moje Duše, moje realita. Stát jen tak nahá před zrcadlem je tak moc léčivé. Tak moc mi to pomohlo uvědomit si svoji vlastní krásu.
Možná nevěříte.
Bez slz a hnusných myšlenek o sobě samotné se to neobešlo. Dodnes si vzpomínám, že jsem se poprvé na sebe soustředěně do zrcadla dívala, když mi bylo čerstvých osmnáct. „Už jsem asi dospělá…“ To mi běhalo mi hlavou, když jsem stála ve svém pokoji nahá před velkou skříní, která má celé dveře zrcadlové.
Vydržela jsem to možná minutu, přesně do momentu, kdy mi mozek poslal myšlenku:
„Jsi praštěná nebo co, co na sebe tady tak civíš?“
Uff. No pravda. Nejsem divná?
Rychle jsem uhnula pohledem a sama sebe přesvědčovala, že se to vlastně nestalo. Vždyť nejsem nenormální. Co mě to napadlo, zkoumat se v zrcadle celá nahá. Od té doby jsem se dívala oblečená, maximálně ve spodním prádle.
Kdykoli jsem šla okolo zrcadla, první, co naskočilo, byla negativní myšlenka. Bylo jich hodně. V těch kalhotách mám tlustý a krátký nohy, sukně mi zvětšuje zadek, pleť se mi leskne, jako kdyby ji někdo potřel sádlem…
Dokonce jsem měla pocit, že tam nic pěkného není. Možná to znáte taky.
Hlava vám nedovolí, užít si sebe samotnou a vidět vaše přednosti. Jakoby přestaly existovat.
Vidíte jen to, co se vám nelíbí. Možná máte brýle a máte pocit, že vám nesluší. Možná jste moc hubená, možná vám na první pohled vadí vaše křivé nohy, možná si připadáte, že jste vysoká jak stožár a na všechny se díváte z oblohy. Prostě na první pohled vidíte samé nedostatky.
Několikrát kolem mě za ty roky proplula informace, že je důležité přijmout se taková, jaká jsem. Znáte to, někdy to docela trvá, než vás něco donutí tu informaci nejen slyšet, ale i pochopit a uchopit.
Ano. Zkusit něco změnit a udělat něco jinak.
Dodnes si na ten den, kdy jsem nahá před zrcadlem vydržela sama se sebou téměř hodinu, vzpomínám. Byl to jeden z prvních dnů v novém bytě, který jsem kupovala sama poté, co se mi rozpadl dvanáctiletý vztah. Bylo to období plné slz, výčitek a nenávisti k sobě samotné.
Poprvé jsem poslechla. Sedle jsem si nahá před zrcadlo a seděla. Plakala jsem. A zároveň koukala na svůj obraz v zrcadle a pozorovala, co se mi honí hlavou.
Začalo to myšlenkami, že JSEM DIVNÁ. Sedím sama v bytě nahá a koukám do zrcadla. Kdyby mě někdo viděl.
Spadl mi kámen ze srdce při uvědomění, že nemůže. Nikdo nepřijde. Jsem tam sama. V bytě, zavřená zevnitř.
Další myšlenky přicházely rychle a bez ptaní.
Co to mám tady?
Bože ta celulitida na stehnech. S tím musím něco dělat.
Seděla jsem a dívala se na sebe dál.
Mohla bych mít delší nohy. Ach jo.
A ten zadek. To je moje věčné téma.
Minimálně dvacet minut dokázal můj mozek generovat pochybnosti, negace, shazovat mě i mé tělo. Než se nabažil.
Máš jemnou pleť. A ploché břicho. A pěkné dlouhé vlasy, co by za ně některé ženy daly. A i oči máš pěkné, co na tom, že nosíš brýle.
Najednou jsem se začala vidět v jiných barvách. V jiném světle. Najednou jsem to snad i pochopila. To jsem přece já. A to vše ke mně patří. A není to samozřejmost, že mám zdravé mladé tělo. Ani to, že v létě můžu ukazovat nohy v sukních a lakovat si nehty barevným lakem. Jsou ženy, které nemohou.
Hodina nahoty před zrcadlem posílila moji vnitřní lásku k sobě samotné
Svoje tělo jsem si prohlédla dokonale. Přijala jsem ho takové, jaké je. S vědomím, že pokud se mi něco nelíbí a můžu to změnit, je to jen moje volba.
Zkuste si pro sebe a svoji krásu udělat čas.
Seberte odvahu, svlečte se do nahá a postavte před sebe zrcadlo. Před to velké, kde se uvidíte celá. Nejen do půli těla nad umyvadlem v koupelně.
A buďte tam a dívejte se na sebe. Pozorujte svoje myšlenky. Co říkají o vašem těle a o vaší kráse? Jsou pěkné a láskyplné? Nebo vám dělají ze života peklo?
PS: Podělte se v komentářích, pomůžete tak ostatním ženám pochopit, že to je normální a že naše myšlenky můžeme změnit.
PPS: Ženská krása je něco nesmrtelného, tak si dovolte být krásná. Začít můžete stažením eBooku ZDARMA, ve kterém najdete další inspiraci, jak vaši krásu zářit do světa.