Na tuto otázku hledám odpověď už několik dní. Myslím na ni intenzivně od posledního workshopu líčení, kde jsem se potkala s nádhernými ženami a víc, než kdy jindy, jsem si v jejich příbězích všimla jedné věci, která provází životem tolik žen (včetně mně samotné), že je pro mě zkrátka děsivá.

Jak dlouho nám někdy trvá, než pochopíme, že péče o sebe samotnou, vědomá pozornost sama k sobě a čas pro sebe jsou přesně tím, co ke svému životu potřebujeme nejvíc?

Kam až jsme ochotny zajít i přes hlasité volání našeho vnitřního hlasu, že už tímto vyčerpávajícím stylem daleko jít nemůžeme? Proč jsme schopné jít bez ohlédnutí přes sebe a tlačit na pilu, i když víme, že ta pila dře a bolí nás to?

Kam až musíme spadnout, jaké dno nás čeká a co nás teprve donutí přehodit pomyslnou výhybku v hlavě, aby nám to konečně docvaklo?

Chtěla bych vám na všechny ty otázky napsat universální odpověď, která vám pomůže pochopit. Ale nemám ji, to k vám budu na rovinu upřímná.

Víte co? Já začnu těmi příběhy. Jsou reálné. Jsou z vašich úst, z vašich emailů, z vašich zpráv. Jména žádné z žen, které mi je povyprávěly nebo napsaly neuvedu. Záměrně. Není to totiž důležité. Důležité je, co si z těch příběhů odnesete.

Pocit viny ji sžíral každý den

Byla to krásná žena ve středním věku. Její oči byly upřímné a vyzařovala z nich velká pokora. Podívala se do dálky a já v nich uviděla slzy, když začala povídat. Za svoje dvě krásné děti by dýchala, manželovi by snesla modré z nebe a pro rodinnou pohodu by udělala cokoli. Akční, neúnavná, pořád všem k dispozici.

Žena s velkým Ž.

Povídala o tom, jak přesně tohle chování viděla u své maminky – ochotná, všeobjímající, zároveň tvrdá žena, která zvládne všechno. Tyto rodinné programy se jí zaryly tak hluboko, že si život bez nich neuměla představit a nevnímala, co postupem času dělají s ní a jejím tělem.

Neustále jí svíral pocit, že se musí o všechny a všechno postarat, pocit, že nemá právo na odpočinek, dokud všichni okolo nebudou spokojení. Pocit, kdy jen takové nicnedělání a bytí přinášelo výčitky, že tohle si přece správná žena nemůže dovolit.

A tak si to nedovolila. Když se pro něco rozhodla, dotáhla to do konce, i když cítila, že její tělo volá po odpočinku a že už jede dost těžce přes závit. Věděla, že je něco špatně. Ale ten pocit viny byl tak velký, že neměla sílu. Neuměla to změnit. Nedokázala se mu sama postavit.

„Neuměla jsem to, bylo to silnější než já. Jsem vděčná Životu, že takto zasáhl a postavil mě zpět na vlastní nohy a ukázal mi cestu.“

Na dno ji dostal zhoubný nádor

Ano, po letech sebeobětování, neodpočívání a odkládání sebe samotné na stopadesátéšesté místo žebříčku priorit přišel ortel nejvyšší. Zhoubný nádor. Až ten ji naučil myslet na sebe samotnou. Až ten ji naučil věty, které dnes říká velmi ráda a sebejistě a znějí třeba takto:

• „Děti, zkuste to samy, maminka si potřebuje odpočinout.“
• „Udělám to zítra, dneska už chci jen tak být.“
• „Nelíbí se mi to, nepůjdu tam.“
• „Udělám to tak, jak to cítím.“

Naše tělo je moudré a posílá nám signály každý den.

Signály únavy, signály nervozity, bušení srdce, nechutenství. A my stejně jedeme na plný plyn, dáme si silný kafe, abychom nabraly druhý dech a nalijeme si skleničku něčeho ostřejšího. Jen abychom to vnitřní volání přehlušily. Nechceme slyšet, nechceme vnímat pravdu, kterou někde uvnitř stejně cítíme.

Jenže naše tělo se obelhat nenechá. Když je nejhůř, zastaví nás

Tak jako další ženu den po Štědrém dni. Právě chystala oběd, aby se o všechny postarala. V práci byl každoročně konec roku velmi stresujícím obdobím a ani doma to nebyla procházka růžovou zahradou. Starost o manžela, o starou maminku, období svátků, kdy si každá žena přeje, aby vše bylo dokonalé, naklizené, připravené pohoštění. Cítila, že už jede z posledních sil, ale odpočinek a zastavení se nepřicházelo v úvahu.

A jak tak osamocená v kuchyni loupala brambory, najednou se zhroutila. Ležela na zemi, chroptěla, celé tělo se zmítalo v křeči. Na pohotovost to stihli tak tak a hospitalizace byla víc než jasná.

Ortel? Totální vyčerpání organismu, nedostatek živin, minerálů…

Člověk by si řekl, že takto zdvižený prst mluví za vše. Nemluvil. Za dva dny odvážně a sebejistě podepsala v nemocnici reverz, protože pocit toho, že ona sama musí vše zvládnout a že to přece dá, byl silnější. Bohužel jen na pár dní, do doby, než se úplně nemohoucí na zemi ocitla znovu.

Až napodruhé pochopila, že takto už to dál nejde.

Že musí udělat radikální řez a dát sebe samotnou na první místo. Že už jí není dvacet pět ani třicet pět, aby musela svému okolí, a hlavně sama sobě pořád něco dokazovat. Pochopila, že pokud nedá sebe samotnou a péči o sebe, svoje tělo i mysl na první místo, její tělo to dlouho nezvládne. A tak zvolnila, začala vědomě měnit zajeté návyky a programy a v jejích očích bylo vidět odhodlání a odvaha samu sebe změnit.

Někdy nám nedá facku jen tělo, ale to, co se děje kolem nás

Tak, jako ženě v posledním příběhu. Pamatuji si, jak mi říkala, že by si moc přála zkusit odvážnější oblečení a červenou rtěnku. Ale jak se strašně moc bojí, protože manželovi se to nelíbí a častuje ji doma nemilými slovy.

„On si to nepřeje a já ho respektuji a chápu.“

Ještě dnes slyším slova podpory, která jsem jí odpovídala. Obětovala všechno rodině. Snažila se splnit každé manželovo přání, dělala to, co si přál on. Měli spolu tři krásné děti a ona si ze všeho nejvíc přála, aby doma byla pohoda a klid. Aby dcery viděly ten správný vzor manželství, aby viděly, že se rodiče nehádají. Tak se přizpůsobila. Úplně ztratila sama sebe, svůj názor, svůj prostor. Důležitá byla rodina a názor muže.

Jednoho dne manžel názor změnil úplně a utekl jí s jinou ženou

Zůstala s dětmi sama a ta facka, kterou od života dostala, bolela ještě dlouho. Ale pomohla jí najít zpět samu sebe a postavit se na nohy.

Když tyhle příběhy slyším, mám vždycky knedlík v krku. Slyším v nich od žen, které je vypráví, velkou bolest a zároveň úlevu, že to osud zařídil právě takto. Protože samy dobře vědí, bez té životní lekce by to dno vypadalo ještě hůř.

I já sama si uvědomuji, že ani můj život by bez té životní lekce, o které píšu ve své knize Magicky ženská, nebyl takový, jaký je. Nejspíš bych se buď vyčerpáním zhroutila z práce, nebo by mě dřív nebo později dohnal démon alkohol nebo mé spaní ve vaně. Možná bych se opilá ve vaně utopila. Těžko říct.

Moc dobře si pamatuji ty pocity zoufalství, kdy mi došlo, že jsem sebe samotnou zaživa pohřbila uvnitř sebe. Že žiju život, který naoko vypadá úspěšně a pohodově, ale uvnitř je to jinak. A já si dneska říkám, proč jsem sakra tehdy něco nezměnila dřív? Vždyť jsem to tušila!

Proč to všechno muselo dojít takto daleko?

Taky jsem neměla sílu. Neměla jsem odvahu si přiznat, že jsem úplně v p**eli. Bála jsem se toho, co bude dál. Tak jsem sama před sebou dělala, že to nevidím, že to neexistuje a bláhově se domnívala, že to samo přejde.

Jenže jen blázen čeká jiné výsledky, když dělá stejné věci…

Knedlík v krku při poslouchání příběhů žen nemám proto, že by ty ženy, od kterých tyto příběhy slyším, vypadaly zuboženě a bylo by mi jich líto. Vůbec ne. Jsou to nádherné bytosti, krásné a inteligentní ženy, ze kterých je cítit velká síla a odhodlanost.

Ty slzy, které na mě vždy jdou, jsou slzy zoufalství, že další z nás spadla na dno, aby procitla. A říkám si, opravdu tam musíme všechny? Nejde to jinak? Co najít sílu a sebrat veškerou odvahu a pustit se do změn? Copak musíme vždycky růst přes bolest a utrpení?

Copak se musíme totálně vyčerpat, zhroutit, narazit na dno, abychom našly samy sebe?

Moc si přeji, aby to tak nebylo. Mně samotné se to nepovedlo a svému starému já bych dneska ráda pošeptala věty, aby pochopilo dřív:

***

Tak nám všem moc přeju, abychom si ty věty šeptaly každý večer před spaním, uměly se pohladit a vyhovět si. A když už na to dno spadneme, abychom se bez pocitu viny a výčitek dokázaly zvednout a jít dál.
S láskou Míša

Víc času na péči o sebe bez stresu a bez výčitek?
Jde to. I když máte děti, náročnou práci nebo podnikání. 

Nastavte si vědomě mysl tak, aby se ČAS NA SEBE stal každodenní součástí vašeho ženského života.

Už za 7 dní se probudíte do světa, kde čas na sebe dokážete s lehkostí najít i v každodenním shonu s dětmi, domácností nebo prací.

ZJISTIT VÍC >>