Znáte ty momenty, kdy se vaše JÁ půlí na dva kusy? Jedna polovina něco fakt moc chce, ale ta druhá půlka vašeho JÁ do toho furt kecá a hází vám do hlavy myšlenky, proč to rozhodně není dobrý nápad.

Nedávno jsem se málem rozpůlila

V posledním článku jsem vám slíbila, že vám napíšu něco k mé cestě na Madeiru, tak plním slib. Takhle to všechno totiž začalo. Jedním velkým nakopnutím neznámého pana S. Nebojte, nikomu jsem neublížila, krev netekla, ale drámo to bylo. Však čtěte dál, hned vám to vysvětlím.

Když mi kamarádka Stáňa napsala, jestli spolu poletíme v prosinci někam za teplem, celý tělo volalo: „Jasně!“ Moře, teplo, vůně soli ve vzduchu! Nádhera.

Hned jsem věděla, že to bude skvělá dámská jízda se dvěma malými pány a že si to všichni společně užijeme. Jediná podmínka byla potkat se až na místě, v cílové destinaci.

Nadšení trvalo asi minutu

Než moje druhý JÁ začalo protestovat. Nevím, jaký slova a věty používá to vaše výřečný JÁ, to moje znělo nějak takto:

„Jsi normální?“
„Poletíš sama s Oliverem, co když se něco stane?“
„Co na to řekne Tomáš?“
„Vždyť je to čtyři dny poté, co se vrátíš ze svatebního ráje na Mauriciu, to ti to jako nestačí?“
„Vždyť budou Vánoce, kdy nakoupíš dárky a uklidíš“
„… a tak dál a tak dál…“

Všechny ty negativní a protestující věty, co mi užvaněný druhý JÁ poslalo do hlavy, měly svoje opodstatnění, který při delším zkoumání začalo vypadat dokonce i logicky. Nebudu říkat, že ne. A tak se to ve mně rvalo. Doslova a do písmene mě to dva dny cupovalo na kousky.

Moje ženská intuice volala ANO a ten logický kus mého JÁ byl proti. Jet nebo nejet?

Pak mi to konečně došlo. To nejsou logický argumenty, co mi brání v rozhodnutí. To není to hlavní, proč se to ve mně tak pere. Co je za tím? Co to všechno spojuje? Jasně! A mám tě ty potvoro!

Strach. Strach z neznáma, strach z toho, co se může stát, strach, že to nezvládnu.

Pan Strach na scéně

Když jsem si uvědomila, že za tím vším vnitřním bojem je můj STRACH, zaúpěla jsem vztekem. Už zase? Prooooč?! Vždyť to už tady bylo tolikrát.

Nejspíš to taky znáte. V zápalu nadšení pro novou věc se rozhodnete jednat. Třeba chcete fakt začít něco dělat se svojí postavou a pro své zdraví. Tak si nadšeně najdete boží tělocvičnu, kde dělají fakt úžasný tréninky. Kouknete, kde to je, a najednou tady. Pan Strach v plné síle, v podobě prvního velkého ALE.

První ALE

Možná jste si tajně přála, aby to bylo blíž domovu, že? Tak se ještě podíváte na cenu jedné lekce a hned přichází další ALE. Myslela jste si, že to bude levnější, co? Pak mrknete do svého diáře a vlastně docela logicky vyhodnotíte, že možná na začátek není třeba přepínat výkon. Bohatě bude stačit, když si třikrát týdně zaběháte zadarmo. To zvládnete sama.

Jenže pondělí už bylo, ve středu to nepůjde kvůli práci, a pak jak na potvoru prší. A týden je za vámi a ani jste nezačala. No nic, nevadí, tak aspoň jednou týdně do práce zastávku pěšky, to je taky pohyb. A celkový výsledek?

Nebudu pokračovat. Vy sama nejlíp víte, jak to máte. Já jsem vám jen přiblížila, jak to někdy mívám já v momentech, kdy nechám Strach, aby převzal otěže mého rozhodování. Ano, i dneska se mi to pořád děje. Ale ty následný pocity marnosti a lítosti už nezažívám. Protože vím, že strach je v pořádku a že si vědomě můžu vybrat jinou cestu i navzdory němu.

Jen chtít se nebát

Já vím, že ten strach taky zažíváte. A nemusíte se za to stydět, máme ty strachy všechny.

Vím to proto, že se mi k nim přiznáváte nejen v emailech. Tenhle strach z neznáma a chuť zůstat na tom svým pohodlným teplým místečku (v takové pomyslné možná trošku smradlavé krabici) a ani o krok se nehnout, se mnou často sdílí i ženy v mém kurzu, protože už po prvním týdnu zjišťují, že vědomá ženská krása rozhodně není jen o klouzání po povrchu. Je to o tom, udělat opravdu dlouhodobou změnu a pečovat o sebe skutečně s láskou zevnitř ven.

A vevnitř nás je často neznámo. Na povrch se derou věci, se kterými si musíme poradit, a ne vždycky jsme z toho nadšený. Chce to jen chtít se nebát.

Nenechte ho převzít otěže, hned bude líp

Nebyla jsem taky vůbec, ale vůbec nadšená z toho, že se ZASE bojím.

Chvilku jsem si to možná ani nechtěla přiznat, že mám strach, že letět jen sama s Oliverem nezvládnu, že se něco stane a budu na to sama. (Bože, vždyť už jsem přece byla úplně sama na druhé straně světa!). Jenže s malým dvouletým torpédem plným energie je to prostě jiný a je v pořádku se trochu bát.

Ten strach mě při mém rozhodování chvilku doslova užíral. Stejně, jako v jiných situacích pravděpodobně užírá vás. Pokud o něm nevíte, budete na sebe v tu chvíli dost možná hodně naštvaná a budete mít pocit, že jste neschopná, protože se neumíte ani rozhodnout.

Ale slibuju vám, že jakmile si jednou ten strach z neznáma v pozadí vašeho rozhodování a vašich myšlenek uvědomíte, máte už navždycky volbu.

Ať už bojujete s maličkým strachem, protože třeba nevíte, jestli vám bude slušet červená rtěnka a raději ji nechcete ani vyzkoušet, s obavou, že jste na změnu v péči o sebe moc stará, s myšlenkami, že vám nebude slušet žádná sukně nebo že třeba nebudete mít čas, nebo že se vám budou ostatní smát a nebudou vám rozumět, můžete se zas a znova rozhodnout ten strach poslat k šípku.

Rozhodnete se chtít se nebát?

Taky jsem se rozhodla. Rozhodla jsem se ho pro tentokrát zase kopnout do zadku a cestu na Madeiru se užít!

Rozhodla jsem se, že jako maminka, chci Oliverovi ukazovat svět jinak. A k tomu patří i překonávat strach z neznáma. Nejen v létání, ale hlavně v maličkostech, co na mě každý den někde vykouknou. Náš život se totiž skládá z každodenních malých okamžiků a spoustu z nich zažíváme poprvé.

Buď do nich půjdeme naplno a svůj život prožijeme, nebo se jim budeme vyhýbat a nějak to tady na tý barevný planetě přežijeme.

Strach z neznáma je naše přirozená vlastnost, nečekejte, že vás někdy opustí, protože se nedočkáte. I já vím, že se zase objeví, ale vždycky mám možnost, ukázat mu dveře. A vy ji máte taky. Je na každé z nás, co si vybere. Co třeba:

• Překonat strach z neznáma a ukazovat dětem, že život stojí za objevování nových věcí?
• Kopnout svoji lenost do zadku a ukázat jim i sobě, že když se rozhodnu, tak to stojí za to?
• Nebát se dělat chyby, hrdě se k nim hlásit a z každé z nich si pro sebe něco odnést?
• Mít odvahu poradit si neznámých situacích a důvěřovat sobě i životu, že se věci dějí správně?
• Mít chuť dát samu sebe na první místo a každý den pro sebe a svoji krásu a pohodu něco udělat?

Já mám jasno! Co vy, zkusíte to taky?

Chci svůj život barevnější, spokojenější, láskyplnější. A když pan Strach přijde na návštěvu a já mám pocit, že se z něj po..tento, vím, že mi pomůže třeba pár maličkostí:

• Pustit si oblíbenou hudbu a vytančit ho.
  (Zkuste třeba tuhle a poslouchejte u ní slova, dost vám napoví 🙂)
  
• Zavřít oči a přiznat si, co bych udělala, kdybych se už nikdy v životě nebála.
• Zastavit se a zhluboka dýchat a uklidnit tělo i emoce a pak si v klidu přiznat, že dokud mě to neohrožuje na životě, nemusím se bát.
• Veřejně svoje obavy přiznat, protože ony se okamžitě zmenší.

Začněte si všímat, kde všude vás váš pan Strach z neznáma sleduje. Kde se schovává? V jakých situacích jedna půlka vašeho JÁ doslova řve strachem? A nebojte se sama sobě přiznat, že se právě teď bojíte. Je to v pořádku. Každá z nás se občas bojí. Ale pak se sama sebe nezapomeňte zeptat:

Kdo to tady dneska řídí?

***

Ať vás pan Strach moc často nenavštěvuje a až přijde, ať ho poznáte a s láskou ho nakopete tam, kam si to zaslouží!
PS: V článku sdílím pár fotek z Madeiry, ať vidíte, o jaké krásy bych se připravila, kdybych nechala pana Stracha převzít otěže.
Chce to jen chtít se nebát a život je hned dobrodružnější.
Míša