Tobě se to říká, ty si žiješ! Jsi doma s Oliverem, nemusíš do práce, pořád někde lítáš a jezdíš, to se pak odpočívá samo. Já nemám tolik peněz, abych za sebe utrácela.

Téměř naprázdno jsem polkla.

Že to uslyším zrovna od ní, bych nečekala. Už jsem se nadechovala, že jí to pěkně od plic vysvětlím… Co všechno za tím je, co pro to dělám, že nesedím na zadku a nečekám, až se stane zázrak. Jenže pak jsem se jí podívala do očí a během vteřiny mi hlavou prolítla myšlenka asi od mého strážného Anděla.

„Když někdo nechce poslouchat, nikdy ho nepřesvědčíš.“

Vzpomněla jsem si totiž v tu chvíli sama na sebe před několika lety.

Taky bych se hádala a bojovala za svoji pravdu, že na to nemám peníze

Tehdy jsem neviděla, že pravda není černobílá. Dneska to mám jinak. Od momentu, co jsem svět přijala jako nekonečně barevný místo, žije se mi tu daleko líp. S větším klidem přijímám pravdy ostatních, protože každá pravda má jinou barvu, s větším nadhledem respektuju to, co se mi v životě děje. Každej den žiju jinak barevnej koktejl a vím, že si ho míchám sama. Je jen na mě, jak mi bude chutnat.

Tak jsem se nadechla a jen odpověděla: „Já vím, že to máš těžký….“

Pochopila jsem, že tady dneska nemá cenu mluvit o tom, že to jde i jinak a respektovala, že je to volba každé z nás. Že by z toho byla jen hádka, která by vzala energii nám oběma a nic by se nezměnilo. Ale stejně mi to nedá, abych to nenapsala vám. Jsem si totiž jistá, že tohle si nemyslí jen ona.

Snažila jsem se šetřit

Už od malička jsem si peníze šetřila. Bavilo mě dělat si kupičku a počítat, jak mi v ní přibývají mince (a co teprve, když tam byla i papírová padesátikoruna)! Víc mě bavilo koukat na plnou pokladničku, než jít a koupit si čokoládu.

Na střední jsem začala chodit na brigády a na vysoké si založila svůj první účet v bance. Nebudu vám lhát. Bavilo mě vidět, že mi tam přišly tři tisíce z výplaty, co jsem si vydělala jako operátorka na telefonu, kdy jsem lidem na druhé straně drátu po telefonu prodávala levnější volání na pevný linky (Ano ano, technika pokročila a v dnešní době Instagramu a mobilních dat v telefonu už si volání na pevnou linku asi ani nedovedeme představit).

Bavilo mě, že mi na účet za pár měsíců začalo místo třech tisíc chodit pět. Taky jsem chodila místo přednášek častěji do práce a výrazně se zlepšovala v prodejích. Ale neměnilo se jedno. Za sebe jsem neutrácela a sledovala, že na tom virtuálním místě v bance přibývají nějaký čísla. Každý měsíc jsem poctivě kontrolovala výpis a měla pocit, že to je to nejlepší, to teď můžu dělat, abych si našetřila dost.

Ideálně za sebe utratit co nejmíň…

Jasně, kupovala jsem si oblečení, boty i kabelky, ale cílem vždycky bylo ideálně nakoupit všechno ve slevách co nejlevněji, někde něco splašit ve výprodeji. Ideálně si toho najednou koupit bez rozmyslu v té slevě hodně, abych měla pak co nosit. Když mi prodavačka náhodou špatně vrátila a ošidila sama sebe, měla jsem radost, že jsem na tom vydělala. (Já vím, karma mi to vrátí, už to nedělám, věřte mi).

Obchody, kde bylo vystavených málo kusů oblečení a na prodejně stály tři prodavačky, jsem míjela obloukem. Protože takto drahý to přece není pro mě. Kosmetiku jsem vybírala hlavně levnou, abych jí mohla mít raději víc a měla pocit, že si to můžu dovolit. Za sebe se mi nechtělo moc utrácet ani na velký cestování a výlety, proč taky, že? A zajít si na masáž jen tak? V žádném případě.

Dost často jsem počítala, jestli mi z toho mýho účtu moc neubývá.

Každý den jsem sama sobě nevědomě pořád dokola ukazovala, že si za to nestojím

Nedocházelo mi, že tímhle nastavením sama sobě každý den pořád a pořád dokola ukazuju, jak moc se nemám ráda. A taky:

• Jak sama sobě nestojím ani za to, abych se odměnila a udělala si radost třeba nějakou maličkostí, která byla tehdy v mých očích třeba moc drahá.
• Jak jsem tímto přístupem sama sobě každý den ukazovala, o kolik víc mi záleží na tom, abych měla pro ostatní a pro strýčka Příhodu, a taky rezervu na účtu, než abych šla a dala si jen tak kafe za 65 korun.
• Jak moc jsem žila v pocitu, že tohle si já ještě teď nemůžu dovolit. Protože ještě pořád nemám našetřeno dost.

I já můžu sama sobě dopřát něco pro radost a nevyčítat si to!

Uvědomění si toho, že si za to stojím a že si můžu dovolit dát sebe na první místo i v penězích, které si vydělám, pro mě bylo zásadní. Místo ušetřených pár stovek nebo tisíc si jednou za měsíc si klidně koupit něco, co mi udělá radost.

Jenže kdy je ten správný moment, kdy už je čas si říct, že už mám našetřeno dost, abych si to mohla dovolit?

Tyhle otázky mi začaly přicházet na mysl těsně poté, co jsme se rozešli po 12 letech s mým tehdejším partnerem. Najednou jsem totiž byla sama, brečela jsem v novém bytě do polštáře, měla otevřenou láhev vína a na účtu mi seděla hezká rezerva. Ejhle, ta našetřená kupička peněz mi štěstí nepřinesla. To moje věčné šetření sama na sobě bylo mimo jiné jedním z důvodů, proč se se mnou nedalo moc vydržet.

Vystresovaná manažerka, co si nedopřeje odpočinek a pracuje, aby měla víc a víc, ale která zároveň vnitřně při každým nákupu obrací korunu, aby za sebe neutratila zbytečně moc. Fakt skvělá partie, to vám řeknu. Dneska vám to takto můžu napsat, ale tehdy to nešlo. Pořád jsem čekala, až přijde ten moment. Moment, až budu mít dost peněz, abych si „to mohla dovolit“.

Jenže ten moment nikdy sám od sebe nepřijde. To já jsem ho musela pozvat do svého života.

Musela jsem se pro něj rozhodnout

A já se rozhodla tehdy v tom bytě s lahví vína v ruce. Druhý den jsem šla poprvé do obchodu, kde byly tři prodavačky a nikdo jiný než já, a zaplatila za dvoje šaty a jedno tričko asi 13 tisíc korun. Z kupičky peněz mi ubylo, ale vnitřně jsem najednou byla na chvilku o kousek šťastnější. A tak jsem ten pocit chtěla cítit znova a znova. Takže jsem se na pár týdnů tehdy doslova zbláznila, a tak trochu si ulítla na „nakupovacím štěstí“.

Jenže popravdě? Tenhle extrém taky nefunguje. Všeho se přejíte a vnitřní spokojenost ani bezhlavým nakupováním drahých věcí nenajdete. A kupičku na účtu stejně pořád sledujete, protože jíst musíte a rozházet všechny úspory bezhlavě taky není rozumná cesta.

I v penězích pro mě samotnou přišla fáze hledání sama sebe, harmonie a rovnováhy

Začala jsem si uvědomovat, co mi dělá radost, co v životě chci a jak se chci cítit. Začala jsem si všímat situací, kde automaticky dávám peníze za něco, co mi nic nepřináší, ale jen jedu v zaběhnutých kolejích (tehdy jsem třeba totálně oželela drahou nabídku televizních kanálů pořídila si jen pokojovou anténu na ty základní, kdybych se náhodou chtěla na něco dívat).

A naopak.

Vědomě jsem rozhodla a začala přepisovat svoje staré vzorce a přesvědčení o utrácení.

Začala jsem se na peníze vydané za sebe samotnou dívat jako na investici. Začala jsem se před spoustou impulzivních nákupů nebo v momentě, kdy mi blikala červená kontrolka strachu z utrácení, zastavovat a sama sebe ptát:

„Jak tímto konkrétně sama do sebe investuju? Co mi to přinese?“

A najednou se mi začal odkrývat jiný svět. Začala jsem cítit tu sílu rozhodnutí, že sama pro sebe něco vědomě dělám. Že sama do sebe dávám zpět energii, kterou kvůli tomu, abych měla peníze, nechávám v zaměstnání. Jak se odměňuju za to, že každý den vstávám a mám hlavu plnou stresu a povinností, a jak to sama sobě s láskou vracím, protože se vydělané peníze rozhodnu z části zpět investovat sama do sebe.

Místo „nemám peníze“ jsem začala vidět cesty, jak do sebe samotné investovat

Možná to je totiž ten moment, kdy si říkáte, že tohle se vám stejně nepodaří, protože nevyděláváte tolik, kolik byste chtěla a čekáte, až budete vydělávat penež víc. Že právě proto si nemůžete dovolit utrácet sama za sebe. Ale ať právě teď vyděláváte deset tisíc, dvacet, nebo třicet pět, můžete udělat to stejné, co jsem začala dělat. já.

Vědomě jsem si začala peníze na investice do sebe ODKLÁDAT na stranu

Udělala jsem totiž ještě jednu zásadní věc. Vědomě jsem se rozhodla, že si každý měsíc něco sama pro sebe dopřeju. Nastavila jsem si sama pro sebe malou částku, kterou si pravidelně pro sebe odložím a založila si na tyto účely zvláštní podúčet v bance, kam jsem každý měsíc hned po výplatě část svých peněz převedla.

Tím, že někdy jsem si dopřála třeba jen jednou wellnes, začala se mi díky vědomému odkládání si na sebe samotnou dělat rezerva. Takže když jsem si pak chtěla dopřát něco dražšího, mohla jsem a neměla jsem výčitky. Měla jsem na tyhle investice do sebe přece odložené peníze. Z mého života postupně zmizela tolik nepříjemná věta „Nemám na to, abych utrácela sama za sebe!“ A s ní se o dost zmenšil i pocity viny, pocity nedostatku, pocity zklamání a bezmoci.

Začala jsem cestovat. Začala jsem si kupovat kvalitní oblečení s rozmyslem, aby mi dělalo radost (mimochodem, oboje dvoje šaty z toho prvního dne mám stále i po těch letech ve skříni a jsou jako nové). Začala jsem investovat do vzdělávání, nejen do knih, ale do kurzů a konferencí, které mě zajímaly a přinášely mi jiný pohled na svět i na mě samotnou. Začala jsem používat kvalitní kosmetiku. Začala jsem měnit utrácení za investování a pocit nedostatku za pocit hojnosti, že si každý měsíc můžu dovolit něco malého udělat sama pro sebe.

Já jsem ta, která rozhoduje o svém čase i o svých penězích

Jen já sama říkám, na co mám a na co ne. A na něco nemám peníze hned, ale když vím, proč to chci, rozhodnu se a našetřím si na to. Od té doby, co do sebe investuju a dělám to pravidelně a ráda, má můj život úplně jiný náboj. A dneska, když už jsem maminkou, jsem za tuhle trnitou lekci ráda. Pochopila jsem totiž, že:

Jestli chci sama pro sebe něco udělat a někam se posunout, musím si dovolit investovat do sebe nejen energii a čas, ale i peníze.

Vím, že dneska svým příkladem ukazuji Oliverovi, jaký vztah k penězům a k sobě samotnému může mít ve svém životě on. Vnímám to jako jednu z důležitých oblastí, kterou rodič dítěti otvírá. Moc vám přeju, abyste si i vy našly cestu, jak za sebe přestanete „utrácet“ a dovolíte si do sebe rozumně „investovat“, aby váš život byl radostnější a spokojenější. Stojí to za to.

Život začíná každým novým ránem a jedno ráno nám ta našetřená kupička bude k ničemu, protože tam nahoru, tam si ji s sebou nevezmeme. 

***

S láskou a přáním, aby tento článek a moje lekce o penězích a lásce k sobě otevřel aspoň jedno srdce, Míša