Jak jste na tom VY? Máte pocit, že ty vaše nedokonalosti potřebujete ZAMASKOVAT?

Koukáte do zrcadla a okamžitě TO vidíte? Nemáte TO ráda, ale vaše oči TO přitahuje jako magnet. V hlavě vám to bzučí jako v úle a sem tam vás to pomyslné žihadlo pěkně bodne.

Mám malé oči. Nebaví mě moje nesouměrné obočí. Mám moc úzké rty, ach jo, závidím těm, co je mají jak černošky. Proč zrovna mně nerostou řasy, asi si nechám nalepit umělý…  A ta moje špičatá brada…

Přitahuje to jako magnet a bodá to jako včela

Jojo, zase ty myšlenky. Kousavé, nepříjemné, neohleduplné k nám samotným.

A kdyby zůstalo jen u toho obličeje, ale ono NE. Ono to pokračuje dál, jen co se naše oči rozhodnou trochu uhnout směrem dolů (někdy i nahoru). Stačí letmý pohled a přehlídka nemilosrdných vět v naší hlavě pokračuje.

Mám krátké nohy a ten můj velký zadek. Ty špeky na břiše, to jsem nikdy nemívala. Nesnáším svoje stehna, škoda že se nedají ty faldy uříznout.

PROČ nevypadám sakra líp?

Nejraději bychom se někam schovaly nebo to celé prostě nějak zamaskovaly. A hlavně rychle!

A kdyby zůstalo jen u myšlenek. Ale ono ne… Velmi často tyhle věty dokonce pouštíme do éteru veřejně.

Někdy tak urputně, že jimi reagujeme dokonce i na pochvalu okolí. „Tobě to dnes sluší, máš pěkný kalhoty.“ A bezmyšlenkovitě nám mezi zuby proletí věta „no jen ta pr.. zadnice by mohla být menší…“

Největší žihadlo si nakonec umíme bodnout samy

Ach jo. Opravdu si myslíte, že ten, kdo nám vystřihl právě pochvalu, myslel na náš velký zadek? Myslíte, že ho skutečně viděl?

Třeba je to jinak

Často samy nasadíme okolí do hlavy myšlenku, která by lidi okolo nás samotné nenapadla. Místo na své přednosti neustále upozorňujeme na to, co se nám na nás samotné nelíbí.

Proč to proboha děláme?

Skutečně potřebujete neustále slyšet „ale neee, nemáš velký zadek…“ Skutečně chcete, aby každý okolo vás řešil vaše představy o vaší nedokonalosti?

Co takhle to otočit?

Co se takhle na sebe začít dívat jinýma očima. Laskavýma, přátelskýma. Očima, které vidí vaše PŘEDNOSTI a to, co se vám na vás samotné líbí?

Široký úsměv, krásné oči, pěkná pleť, dlouhé nohy nebo štíhlý pas? Nebo něco jiného. Něco, co máte sama na sobě ráda.

Pojďme začít naši krásu stavět na pocitu dokonalosti.

Proč my ženy máme neustálý pocit, že naše nedokonalosti jsou tak strašně velké? Že té naší kráse pořád ještě něco chybí? Možná to pramení z dětství, možná nás tak zdeformoval školský systém. To, že máte jedničky s hvězdičkou z češtiny, píšete krásné slohovky a baví vás literatura často nestačilo. Oprav si tu trojku z matiky…

Ta malá holka pořád a pořád přemýšlela nad tím, co ještě opravit, aby to bylo celé skvělé a zasloužila si opravdu velkou a upřímnou pochvalu.

A to té malé holce možná zůstalo v hlavě.

Možná o tom ani neví, ale je to tam. A teď jí to nedá spát a při každém pohledu do zrcadla začne její autopilot posílat ty známé myšlenky: „Pořád to není dost dobrý.“ „Ještě támhle a tadyhle.“

A pozor. Jestli se v tom trochu poznáváte, ne že na sebe hned budete zlá. „Ježiš no jo, to jsem já, zase dělám všechno špatně…“ Možná vám ten program už začal v hlavě startovat, co?

Pojďme na sebe být hodné a začněme trochu jinak. Nemaskujte se

Sedněte si před zrcadlo (ideálně až budete sama, aby vás nikdo nerušil). Vezměte si papír a tužku, ideálně váš osobní deníček nebo notýsek. A koukejte.

Seďte potichu, pozorujte se a dívejte se JEN na to, co se vám na sobě LÍBÍ.

Zakažte svému rozumu posílat teď jakékoli negace a dívejte se na sebe jenom milým pohledem. Nebuďte přehnaně skromná, nebojte se, že samochvála smrdí. Užijte si to. A taky si zapište, co vás napadalo a co jsou ty partie, které se vám na první pohled líbí.

Přestaňte svoji krásu stavět na pocitu nedostatku. Na snaze zamaskovat to, co se vám nelíbí. Začněte svoji krásu světu ukazovat s pocitem lásky a uvědomění, co vše na vás je krásné. Svoje přednosti pak lehce podtrhněte ať už jemným líčením nebo šmrncovním oblečením.

A uvidíte, tu celkovou změnu. Změnu reakcí vašeho okolí, změnu vnímání sebe sama. Změnu lásky sama k sobě.

Nepokoušejte se být něčím, čím nejste. Buďte krásná a sama sebou jako stará vlčice

Najděte přednosti toho, jaká jste a na tom stavějte. Nesnažte se líčením a oblékáním něco maskovat, ale naopak vyzdvihnout to, co je na vás krásné.

Jedině tak vás bude líčení a oblékání SKUTEČNĚ BAVIT. Jedině tak si budete užívat tu třešničku na dortu vaší celkové ženské krásy a budete se nalíčená cítit opravdu dobře.

Na závěr s vámi chci sdílet jednu myšlenku, která mi padla do oka, když jsem poprvé otevřela knihu Ženy, které běhal s vlky.

Myslím, že ta ta myšlenka vystihuje přesně to, co je pro naši krásu zásadní.

„Vždy jsem byla unešena způsobem, kterým se vlci navzájem dotýkali svých těl při běhu a hře. Staří vlci měli svůj způsob, stejně tak mladí, hubení, tlustí, dlouhonozí i ti s nepravidelnýma ušima a divnými ocasy, i ti, jimž zlomeniny srostly křivě. Všichni měli sé vlastní držení těla a sílu, svou vlastní KRÁSU. Žili a skotačili s ohledem na to, jací, kdo a jak jsou. Nepokoušeli se být něčím, čím nejsou.

Nahoře na severu jsem pozorovala jednu starou vlčici, která měla pouze tři nohy. Byla JEDINOU, která mohla projít puklinou v ledu, kde byly borůvky…“

Vy jste taky jen ta JEDINÁ. Vzpomeňte si na starou vlčici, až se příště budete chtít kritizovat v zrcadle.

Ať vaše krása jen kvete a ať je pro vás líčení i oblékání stále větší radostí.