[Rozhovor] Vlasy jako dar nemocným princeznám?

Náhody se nedějí. Když jsem se konečně rozhoupala k tomu, dokončit pro vás článek o péči o vlasy s 27 tipy, co pro své vlasy dělám, vzpomněla jsem si při tom jako první na to, jak jsem si během jednoho dne ostříhala vlasy. Z délky skoro po zadek jsem šla během pár minut na ježka o délce 2 centimetry. Jen tak. Vyprovokovala mě moje mladší sestra nenápadným návrhem na sázku.

Prý na to nemám, je ostříhat.

Byl začátek léta, prázdniny před námi a my jsme doma neměly myčku nádobí a po týdnech jsme se střídaly ve službách. Jedna umývá, druhá utírá. Najednou vzduchem proletěla otázka:

„O co, že to nedáš?“

A já měla v tu chvíli jasno. Když budeš umývat o utírat nádobí do Štědrýho dne, dám to. Plácly jsme si. Za další hodinu jsem byla bez vlasů. Sestřenice, co je kadeřnice, bydlela naproti a náhodou měla čas. (Co jsem říkala o těch náhodách?) Moje dlouhé krásné, tehdy nebarvené a kvalitní vlasy skončily v koši.

Asi dva dny poté, co jsem si na tuhle příhodu vzpomněla, se mi na facebooku objevilo sdílení naší Terezy. Na náš příbuzenský vztah jsme nenašly přihrádku (ale asi nějaká bude – znáte to, bratranec mámy má děti a můj dědeček je její strejda nebo tak nějak, ono je to vlastně jedno). Důležité je to, že Tereza udělala něco, co mě dojalo a co stojí za to sdílet.

Ostříhala se s krásným záměrem. Se záměrem darovat svoje vlasy onkologicky nemocným princeznám.

A protože vím, že spousta žen o této možnosti neví (ani já jsem tehdy nevěděla) a možná, kdyby věděly, tak by to stříhání vnímaly jinak a taky by rády pomohly, zeptala jsem se Terezy na několik otázek. Stojí za to si rozhovor přečíst do konce, věřím, že vás bude inspirovat, i když se zrovna nechystáte měnit svoji délku vlasů.
Užijte si ho!

***

Jsem žena, čerstvě manželka, svobodomyslná a romantická duše zároveň, což někdy dělá paseku. Jsem prozatím dobrovolně bezdětná, kompenzuji si to spoustou kreativní práce, koníčky a svými dvěma fenkami.

Mám velké štěstí na skvělé lidi okolo mě a na životní rovnováhu, kterou se mi daří si držet. Nic z toho ale nebylo zadarmo a trvalo celých 33 let, než do sebe všechno takto krásně zapadlo.

Je to tak. Už jednou (leden 2014) jsem tento proces absolvovala, tehdy jsem po nějakém těžším životním období potřebovala změnu. V dobře střiženém mikádu jsem se cítila atraktivnější a mladší. O měsíc později jsem poznala svého současného manžela 🙂

Bohužel jsem ještě neměla tak vyzrálé myšlenky jako dnes a vlasy šly do koše. V listopadu 2016 se v manželově rodině objevila rakovina, jeho 18letá příbuzná přišla o své vlasy. Tehdy jsem strašně moc chtěla naši statečnou „pacientku“ alespoň na dálku nějak povzbudit.

U kamarádky Hedviky (kulíšky POM POM) jsem pořídila ten nejjemnější kulíšek (Hedu mi jej pro tyto účely zcela nezištně a automaticky darovala). Zřejmě toto byl první impuls… O dva týdny později přišla žádost o ruku, dohoda s mým klukem ohledně svatby a dlouhých vlasů, které jsem tedy zhruba od začátku roku 2017 jen udržovala a pěstovala do délky. Že s nimi takto konkrétně naložím jsem se rozhodla teprve pár měsíců zpátky.

Možná i proto, že v týmu amerického fotbalu, kde funguju jako dobrovolnice, máme každý rok akci věnovanou pro onkologicky nemocné děti ve fakultní nemocnici v Motole. Nikdy jsem ale neměla odvahu jít přímo tam, mezi malé pacienty, na oddělení. Poslední dobou mám velkou potřebu být na světě k něčemu opravdu platná. Dělat něco víc, než „jen“ třídit odpad, přemýšlet ekologicky, neplýtvat…

Já jsem se před lety přestala barvit barvami dostupnými v drogerii, stejně tak už roky nepoužívám žádnou takovou vlasovou kosmetiku. Teď je jakýmsi trendem tzv. „no poo“ (umývaní vlasů jen vodou, popř. moukou apod. – víc najdete v tomto článku) ale na to nějak nemám koule.

Základem je svěřit se odborníkovi. Ten přesně ví, co je třeba.

Oblíbila jsem si vlasové produkty bez parabenů a sulfátů, netestované na zvířatech. Ráda si 1-2x do měsíce na vlasy napatlám domácí masku: bílý jogurt, olivový olej, levandulový olej, vejce, citrónová šťáva, avokádo… to vše v různých poměrech podle toho, co mám zrovna doma. Všechno to zabalím pod sáček a nasadím si zimní čepici. Vydržím takto i celé dopoledne, třeba když mám home office a jsem sama doma, aby se mi nikdo doma nesmál 🙂

Důležitým kritériem je samozřejmě délka. Kratších vlasů kolem 15-25 cm je obecně spíš přebytek, ačkoliv poptávka po kratších parukách je především u dospělých žen mnohonásobně vyšší.

Žádoucí jsou pak délky od 35 cm. Nemyslím si, že by nějaké konkrétní příprava měla být předpokladem pro darování. Každá z nás dokáže objektivně posoudit kvalitu svých vlasů.

Zkusila jsem si zjistit co nejvíce informací. Internet, recenze a zkušenosti ostatních, telefonický kontakt. Do „finále“ postoupily dvě organizace, zvolila jsem tu, která mi byla pocitově bližší.

Pokud si případná dárkyně není vůbec jistá, jak postupovat, doporučovala bych kontaktovat Ligu proti rakovině, která jako jediná organizace v ČR sdružuje všechny oficiální projekty a nadace zaměřené ať už na prevenci, na osvětu, na samovyšetření… Velmi ochotná paní ředitelka zařídí a zjistí i zdánlivě nemožné.

Ano i ne, některá kadeřnictví fungují pod konkrétními projekty, vlasy tam tedy přímo odevzdáte a o nic víc se nestaráte. Druhou možností je jednoduše své kadeřnici říct, jaký máte záměr.

Ona sama by už měla vědět co je třeba: v prvé řade vlasy pročeše a pečlivě pramen po prameni stáhne do malých gumiček. Moje úžasná kadeřnice Míša mi prameny přeměřovala pravítkem, abychom dodrželi potřebnou délku.

Pak už se jen zeptala: „tak jdeme do toho?“ a za pár minut jsem měla vlasy pod uši.

Rozhodně. Kupčení s vlasy je bohužel docela běžná záležitost. Ustřižené vlasy v kadeřnictví odevzdáte v přesvědčení, že budou použity právě na paruky. Bohužel se pak údajně používají na prodlužování vlasů klientkám za velké peníze.

Za jeden pramínek mých tmavých evropských vlasů dlouhých cca 30 cm zaplatí klientka asi 80 korun, celá hlava by pak stála kolem 12 000 Kč. A to se držím hodně při zemi. No a pro výrobu paruky pro děti i dospělé pak poslouží uměliny.

Neznamená pro mě vůbec nic, protože není nezvratná.

A doporučuju to každému, je skvělé i v dospělosti udělat sem tam něco bláznivého, nečekaného, spontánního. Vlasy dorostou. Den nebo dva si budete zvykat a pak přijde skvostný pocit hrdosti na sebe sama.

Pouštět pryč ze života zajeté vzorce, nepotřebné věci, nefunkční vztahy, vystupovat ze své komfortní zóny, zkoušet nové věci… to je můj hnací motor.

Neuměla jsem to roky… žila jsem tak, jak mě to naučilo okolí: hlavně se nejdřív postarat o všechny doma, mít uklizeno, uvařeno, vypráno. Vždy pomoct druhému. Nikdy nikoho neodmítnout. Posloužit partnerovi, přinést, odnést, zařídit, vymyslet.

Až mi jednoho dne ten partner řekl, že ho to prostě dusí…

V letadle před odletem nás všechny poučují, že v případě potíží máme nasadit kyslíkovou masku nejprve sami sobě, abychom potom mohli pomáhat ostatním. Přesně tak to je i v životě.

Sama pro sebe jsem ten nejdůležitější člověk na světě. Vážím si sebe sama, nebičuju se za nic, obdivuju sama sebe za pokroky, které v životě dělám.

Dovolím si nedělat vůbec nic, dovolím si vybírat si, s kým a jak budu trávit čas, dovolím si kupovat si dárky, a dokonce z toho vůbec nemám výčitky.

Jsem sama se sebou velmi šťastná. Troufám si říct, že díky tomu máme s manželem dokonalý vztah plný radosti, smíchu a respektu, a také si do života přitahuju samé dobré a inspirativní lidi. Jako třeba tebe 🙂