Až vaše duše půjde zpátky a otočí se, co řekne?

Usměje se a řekne WOW? Nebo řekne něco jiného?
Nebo neřekne raději nic?

Vybrala si k životu na této planetě ženské tělo, chtěla zažít, jaké to je být ženou se vším všudy. Jaké to je cítit všechny ty emoce, které jako žena dovedeme procítit, chtěla zažít, jaké to je dělat šťastnější lidi okolo sebe tím, že jim bude oporou, chtěla zažít, jaké to je realizovat se tu jako žena, která ví, co ji těší a co jí dělá radost.

A chtěla také zažít, jaké to je si skutečně dovolit být krásná. Pečovat o sebe, hýčkat se, chválit se za to, jak je úžasná.

Ale možná to tady nakonec bylo všechno jinak…

Možná, až vaše duše půjde zpátky, otočí se a bude zklamaná a smutná. Protože jí tu možná něco chybělo. Možná na některé pro ni důležité věci nezbyl čas.

Možná tu byl pro všechny okolo, pro práci, pro děti, pro rodinu, pro kamarádky, pro klienty, pro zvířata… Ale možná se nedostalo na tu nejdůležitější.

Na ni samotnou. Na vás.

Přemýšlela jste někdy o tom, co řekne vaše duše, až půjde zpátky a otočí se?

Často mi píšete a ptáte se, co mě motivuje k tomu, pomáhat ženám najít jejich krásu a rozzářit se. Dostala jsem nespočet emailů s otázkou, jak jsem to zvládla, napsat a vydat knihu o ženské kráse s malým miminkem v náručí.

A já jsem si uvědomila, že v odpovědích, které vám odesílám, vám neříkám vlastně to nejdůležitější. Protože je mi to hloupé a měla jsem pocit, že by vás to možná mohlo vyděsit.

Neříkám vám jednu velikou pravdu.

Na cestě dopředu mě motivuje jeden nezpochybnitelný fakt. Fakt, že jednou umřu.

Že jednou přijde den, kdy se moje duše otočí a půjde zpátky. A já chci, aby se usmála a řekla WOW!
Bylo to prostě boží!

Tento víkend jsem sobě a své ženské duši dopřála pořádnou koupel v ženské energii. Koupel, ze které bude ještě dlouho čerpat a nasávat, jaké to je dovolit si být ženou.

Na akci Ženy ženám Živě v brněnském Sono centru ji pořádala podporující a krásná žena Alice Kirš. Jsem skutečně šťastná, že se s Aličkou známe osobně a jsem ze srdce vděčná, že mi dala důvěru a že jsem mohla být součástí té úžasné atmosféry už od rána. Pomoci tím, co mě baví a naplňuje. Líčit a být součástí týmu,  který ještě víc rozzářil ženy, které na pódiu vystupovaly.

A děkuju taky sama sobě, že jsem si dovolila tuto akci skutečně prožít do morku kostí. Poprvé v životě nechat Olivera celý den v péči babičky a tety a DOVOLIT SI den jen a jen pro sebe.

Ženská energie tryskala odevšad, 550 žen v jedné hale, atmosféra plná sdílení, ženské energie, ženské podpory, tance, hudby, radosti. Tolik emocí, krásy, moudrosti, inspirace, které se tu sešlo!

A včerejší den mi dodal odvahu říct vám otevřeně to, co je pro mě pravdou už několik let.

Nikdy nechci na smrtelné posteli litovat toho, co jsem neudělala, nezkusila, nedopřála si

Ano, motivuje mě fakt, že jednou umřu a moje duše se zkrátka otočí a podívá se na ten život, který jsem tu prožila.

Možná to máte podobně. Možná jste se nad tím nikdy nezamyslela. Možná to máte úplně jinak.

Simona Babčáková, která nás včerejším dnem úžasně provázela, mluvila o Pozdní lítosti jako o sestře Smrti. O staré seschlé a vrásčité babizně, která tu někde vedle nás sedí a čeká, až se bude moci zasmát, pobavit, potěšit tím, až si začneme vyčítat…

Kdybych… udělala, neudělala, zkusila, překonala ….

My ženy máme často snahu dělat několik věcí najednou, nakládat si toho na sebe hodně, honit se kvůli práci, kvůli dětem, pro rodinu. A tak často zapomínáme na svoji ženskou duši a na svoji krásu. Tak často zapomínáme, že ten nejdůležitější člověk na světě jsme vlastně my samy. A že první, kdo si zaslouží opečovat, než přijdou na řadu ostatní, jsme právě my.

První, koho potřebujeme udělat šťastnou, jsme my samy. Teprve potom, můžeme udělat šťastnými všechny okolo…

Často svoje potřeby a touhy upozadíme v domnění, že nás udělá šťastnou fakt, že jsou okolo nás lidé šťastní. Ale mnohdy tato cesta nefunguje. Vlastně si dovolím říct, že nefunguje nikdy.

Protože nakonec stejně přijde moment, kdy se podíváme na to, co jsme tu udělaly pro sebe.

Platí to ve všech oblastech života. A to i v těch, které možná teď odkládáte na 156. místo v žebříčku priorit – svoji krásu, svou ženskou duši, svůj vzhled.

Proto s vámi s naprostou důvěrou ve vás sdílím pro mě skutečně velmi osobní pravdy. Naprosto respektuji, že to vy sama můžete mít naprosto jinak, tak vás jen prosím, ať ty moje berete jako inspiraci k zamyšlení.

• Fakt, že jednou umřu, mi dává každý den pořádný kopanec, abych věci dělala a neodkládala je. Proto si každý den dovolím udělat další malý krok vpřed, abych na smrtelné posteli ničeho nelitovala.

• Fakt, že jednou umřu, mi pomáhá překonávat strach z neznáma. Protože do té doby se vlastně nic horšího stát nemůže. Jen to, že budu zase o zkušenost moudřejší. Spoustu žen ale strach paralyzuje a nemají odvahu zkusit si nové šaty, vyzkoušet jiný styl líčení nebo snad výraznou rtěnku. A tak se každý den učím překonávat strachy, které na své cestě životem potkávám.

• Fakt, že jednou umřu, mi připomíná, že chci umřít s vědomím, že jsem se sama sobě líbila a pohled na sebe samotnou v zrcadle mě každý den bavil. A to i ve dnech, kdy jsem se možná necítila úplně ve své kůži.

• A v neposlední řadě mi fakt, že jednoho dne tady nebudu, dává sílu jít a pomáhat lidem okolo mě. Našla jsem si cestu, jak dělat svět krásnějším, která mě skutečně baví. A vědomí, že třeba jedné jediné ženě pomůžu, aby se cítila líp, víc se sama sobě líbila a uvědomila si, jak moc je krásná, mě neskutečně naplňuje.

Proto dělám věci, co mě baví, učím se, cestuju, píšu knihy, užívám si setkávání s ženami, užívám si rodinný život, užívám si každý den!

Dnes mám na vás jednu prosbu. Udělejte si na sebe chvilku, ať už jste teď kdekoli. Doma, v autobuse, ve vlaku. Nadechněte se a rozhlédněte se okolo sebe. A položte si jednu jedinou otázku.

Co by vaše duše řekla, kdyby se teď měla vrátit zpátky a říct, jaké to tu bylo?

Tak pokud teď cítíte, že vaše duše a duše žen okolo vás, z této otázky může načerpat inspiraci, sdílejte a pošlete jim tato písmenka. Nikdy není pozdě začít měnit věci v našem životě, dokud žijeme.