V dnešní chvilce pro sebe rozmázneme téma, které se promítá do celého našeho života nejen do péče o sebe, svoji spokojenost a to, jak se cítíme. Potkáme se s ním všude. Zkrátka všude.

Dneska to bude O CHYBÁCH a o tom, proč je (ne)dělat.

• Dneska na sebe prásknu nejčerstvější chybu, která se mi tento týden povedla a ze které bych před pár lety měla nervy celý den.
• Podíváme se na to, jak to mají s chybami úspěšní lidé.
• Taky vám prozradím pár svých kopanců a chyb, na který nikdy v životě nezapomenu.
• A na závěr vám řeknu, co je podle mě jedna z největších životních chyb, které jako ženy můžeme udělat. 

Tak poslouchejte do konce, bude to zajímavý.

*****

A pro ty z vás, které teď nemůžete poslouchat, přesto si nechcete nechat obsah podcastu ujít, přidávám obsah podcastu i v tomto článku:

Na začátek by mě docela zajímalo, jaké pocity a emoce vám naskočí, když se řekne slovo – chyba. Myslím, že je to slovo, při kterém spoustě žen naskakuje husí kůže. Protože – proboha chyby, ty se přece stávat nemají a nikdo z nás je nechce dělat. 

Našla jsem si slovo chyba ve Wikipedii. A víte, jako ho Wiki definuje?

Chyba může představovat odchylku od normy nebo požadovaného stavu, popř. porušení daných pravidel.

Takže bychom se mohly pustit do přemýšlení nad tím, co je to norma, kdo ji určuje a kdo říká, jaký je požadovaný stav toho, co chceme. Ale bylo by to docela teoretizování a já mám ráda praxi. Takže vám dneska chci ukázat, jak to mám s chybami, jak je vnímám a chci vám ukázat, proč beru jako naprosto v pořádku fakt, že ve svém životě chyby dělám a že je dokonce vítám a jsem za ně nesmírně vděčná.

Dneska jsem za svoje chyby vděčná, ale dřív jsem šílela jen při pomyšlení na ně

Ano, slyšíte správně, jsem vděčná za to, že jsem udělala chybu. Protože právě chyby jsou pro mě studnicí životních posunů a proměn. Bez nich bych nebyla tam, kde jsem. 

A naprosto rozumím tomu, že člověk nedokáže být za chyby vděčný hned, protože momenty, kdy nějakou chybu uděláme jednoduše nejsou zrovna příjemný. Přesto všechny chyby, které jsem kdy udělala a byly pro mě tak zásadní, že si je pamatuji, zpětně oceňuji jako něco, co mě obrovsky posunulo vpřed. 

Na začátku se s vámi podělím o jednu nejčerstvější chybu, která se mi stala v mém podnikání a hodně mě pobavila. Ale na rovinu – na začátku svého podnikání bych se i z takovéto maličkosti fakt vystresovala a byla bych na nervy. 

Z každé chyby můžete něco vytěžit

Stala se mi totiž jedna vtipná věc. V pátek začal kurz Magicky ženská a já jsem v něm letos udělala spoustu skvělých změn a updatů a vychytávek a nakonec to dopadlo tak, že jsem vytvořila celou novou členskou sekci kurzu. A do té členské sekce jsem se v tom všem, co řeším, rozhodla ještě přetáčet nějaká videa, abych ženám skutečně poslala aktuální energii, podporu a náladu.

A tak se stalo, že jsem natáčela jednoho dne, kdy dopoledne Adrian usnul v kočárku – protože to je jediný moment, kdy můžu točit. A protože jsem jenom člověk, tak se mi sem tam nepovede natočit 15 minut videa napoprvé, takže přichází na řadu střihání.

No a u úvodního videa k prvnímu úkolu první lekce mi po třech dnech, co kurz běží, píše moje sestra, která kurzem taky prochází. Koupila si ho před dvěma nebo tři lety a letos se ho rozhodla zopakovat a v úterý ráno mi píše. Hele sestro, to video byl záměr?

Tak si říkám, jaké video, jaký záměr, říkám si – video tam přece je, tak co se stalo? No tak jsem se přihlásila do členské sekce, pustila si video a musela jsem se smát.

V tom videu totiž začnu mluvit, během prvních 30 vteřin se zakoktám a přeřeknu, tak zastavím, nadechnu se vydechnu, upravím si a našteluji si brýle, znovu se usměju a začnu znova. Jakože znova od začátku. Jednoduše jsem to zapomněla odstříhnout v post produkci a nechala tam celý ten nepovedený kus.  A takto se na to ženy v kurzu koukaly a než jsem to zjistila, tak už jich to takto špatně vidělo přes 100. 

No, řeknu vám, že teď jsem se smála, opravila to a do skupiny kurzu ještě navíc udělala živé vysílání, abych to uvedla na pravou míru a krásně z toho ženám poslala i inspiraci na cestu kurzem.

Strach ze selhání a z chyby je obrovský

Ale na rovinu – ještě tak před pěti lety bych z toho udělala kovbojku. Protože ano – je to neprofesionální, když v placené členské sekci necháte takto zblbnutý začátek videa, mohla bych se děsit, že se ženy naštvou, že budu vypadat jako amatér, že to je trapas… no zkrátka, byla bych z toho dost rozhozená.

Protože ta „moje norma“ byla tehdy dokonalost.

Moje norma byla vypadat navenek jako bezchybná paní dokonalá, která si všechno pohlídá, zkontroluje třikrát a ještě pro jistotu to nechá zkontrolovat někoho dalšího. A víte proč? 

• Jenom ze strachu, že udělám nějakou chybu a budu ji muset přiznat veřejně. 
• Ze strachu ze selhání.
• Už jen ta představa ve mně vzbuzovala negativní emoce, stres a nervozitu. Vzbuzovala představu, že ztratím reputaci, že buduju nějakou značku, něco tvořím a sdílím a že v momentě, kdy udělám chybu, ztratím důvěryhodnost.

A jasně, kdyby člověk v podnikání, v zaměstnání nebo kdekoli jinde dělal chyby pořád, tak k tomu nejspíš dojde. Ale ruku na srdce – opravdu jich člověk dělá běžně tolik?

Proč se tak moc soustředíme na chyby?

Víte my jsme naučení si chyb všímat daleko více než toho, co se nám povede.

Jen si vezměte, jak to probíhá ve škole. Soustředíme se na to, co nám nejde, z čeho máme špatné známky, abychom se v tom zlepšily, abychom příště v písemce udělala méně chyb. Protože chyby se dělat nesmí.

Nesoustředíme se zase tolik na to, že nám něco jde skvěle. Jde ti čeština a sloh, no to je super, ale oprav si zlomky v matice, tam teda kulháš! Jde ti tělocvik, no paráda, ale ten není tak důležitej, z toho se nenajíš, raději se podívej na tu matiku, protože to budeš do života potřebovat.

Takový a podobný věty jsme slýchaly od první třídy a dost často byly chyby nežádoucí už v letech před první třídou.

Kolikrát jste něco neudělala jen ze strachu z chyby?

Jenže k čemu tohle vede? K tomu, že i teď v dospělosti vidíte na všem chyby, soustředíte se na chyby a bojíte se je dělat. Že raději stojíte na místě a bojíte se udělat krok vpřed, protože co kdyby se to nepovedlo.

A při tom je právě cesta učení se z vlastních chyb ta nejlepší cesta, jak se pohnout z místa, jak se posunout, jak se rozvíjet a sebepoznávat.

Můžeme začít u úplných drobností:

• V kurzu Magicky ženská budeme s ženami procházet líčení a taky lekci věnovanou ženskosti v šatníku. A kolikrát se vám stalo, že jste v líčení chtěla zkusit něco nového, nový produkt, nový styl, který se vám na někom líbil a jen jste o tom mluvila a skutek utek – protože jste si předem řekla, že vy to uděláte špatně a že vy to nedokážete?
• Nebo kolikrát jste si něco neoblékla jenom proto, že jste si myslela, že se to k sobě nehodí a že uděláte chybu, když to takto zkombinujete a někdo se vám vysměje?
• Nebo si vzpomeňte, kdy jste naposledy jela do zahraničí na dovolenou a měla jste někde mluvit anglicky? Spousta z vás raději mlčí, než by řekla něco aspoň nějak s chybami, pokud teda nejde o život.

A tohle jsou malý každodenní věci, u kterých zase o tolik nejde.

Dovolit si dělat chyby a spadnout dolů je největší dar, co si můžete dát

Co když se podíváme na téma životní spokojenosti a plnění snů? Kolikrát jste snila, že něco uděláte – třeba spustíte svůj vlastní projekt, nebo začnete něco tvořit a prodávat, nebo cokoli. A kolikrát vás zabrzdila myšlenka, že se do toho nepustíte, protože by to mohla být chyba a nemuselo by to vyjít?

Jenže milé moje, takto to nefunguje. V minulé epizodě jsem mluvila o tom, jak si věci dovolit.

A právě dovolit si udělat chybu, spadnout na zadek, jednoduše si nabít „hubu“ je nejlepší cesta, jak se skutečně hodně věcí naučit.

Dovolit si dělat chyby, dovolit si selhat, dovolit si to přiznat, je jeden z největších darů, které samy sobě můžete dát.

Jen se podívejte na děti. Jak se učí třeba chodit – náš Adrian se teď chodit učí a je to mazec! Padá, neumí to, je obouchanej jako hruška, ale nevzdává to, dělá to znova a znova a znova a za den to udělá třeba stokrát nebo i víckrát. A je čím dál lepší.

Úspěšní lidé nedělají méně chyb, jen s nimi lépe pracují

Díky chybám rosteme.
Díky chybám se stáváme jiným člověkem.
Díky chybám, ze kterých se poučíme a něco si z nich vezmeme, jsme silnější a zkušenější.

Je to jen o tom, jak se na chyby díváme. Jaký úhel pohledu zvolíme. 

• Chyba pro nás může být katastrofou, selháním, propadákem, fiaskem – potvrzením, že jsme na nic a že nejsme dost dobré.
• Nebo si můžeme uvědomit, že je pro nás chyba zdrojem poučení, nových informací, nových vhledů a zkušeností.

Je jen na nás, co si vybereme.

Četla jsem kdysi jeden článek – už vám bohužel nepovím, kde a od koho, ale tu hlavní myšlenku s vámi chci sdílet. V tom článku byla data z nějaké studie, kdy vědci v USA studovali souvislosti mezi počtem chyb a tím, jakého člověk dosáhne úspěchu v životě, v kariéře a celkově jak je úspěšný.

Pamatuji si, že z toho vyplynulo, že úspěšní lidé nedělají méně chyb, jen s nimi lépe pracují. Jednoduše se k nim jednak postaví konstruktivně a druhak – co je hodně důležité – jdou zase dříve do akce. To znamená, že je chyba tolik neparalyzuje, nestojí na místě, jdou a zkusí to znovu.

A to spoustě žen (a i mužů) podle mě chybí. Mně často chodí e-maily, jak se mi podařilo rozjet podnikání na mateřské, jak jsem uspěla, jak sem i podařilo napsat a vydat knihu, vytvořit kurzy pro ženy … a víte jak? Jenom tak, že jsem ty věci dělala a nasekala u toho moře, ale fakt moře chyb.

Věta, která mi v překonávání chyb pomáhá

Od maličkých chyb ve stovkách blogových článků, co jsem už napsala, přes to, že jsem kdysy vytvořila weby a dnes je už zrušila a nechala je jít, přes to, že jsem špatně investovala do reklamy, nepohlídala si náklady, že jsem si špatně vybrala lidi pro spolupráci… ale všechno to mě posunulo obrvosky dál.

Já mám jednu takovou větu, kterou si vždycky připomenu, když mám strach před něčím, co jdu zkoušet nově. Třeba když jsem se před několika lety přihlásila na rekvalifikační kurz make-upu a zaplatila několik desítek tisíc. Stejně tak když jsem poprvé dělala svoje webové stránky nebo před natáčením a zveřejněním videa. Ostatně i u podcastů jsem si ji připomněla.

Kdo nic nedělá, nic nepokazí. 

Vždycky když si tu větu řeknu, uvědomím si, jak je jednoduché sedět a stěžovat si, že je život takovej a makovej. A připomenu si, že mám vždycky volbu, jestli to chci změnit.

Praxe dělá mistra

A věřte mi – jedině praxe dělá mistra. Když se budete bát udělat chybu a nikdy neuděláte kvůli tomu strachu první krok, tak jednoduše zůstanete na místě. To je fakt.

Takže ano, můžeme se bát selhání a může nás strach z chyby paralyzovat, ale tím pádem musíme přijmout to, že zůstaneme stát na místě. Jestli je vám při téhle představě dobře, je to úplně v pohodě.

Ale jestli ne, tak je na vás ten strach ovládnout, přijmout ho a zkusit to. A no a co že to nebude dokonalé, no a co že to bude třeba blbě, ale aspoň jste nezůstaly na jednom místě.

Příběh ze života: Osudová chyba Anny Wintour

Na stránkách Forbes jsem četla moc milý článek o neúspěších úspěšných lidí. A třeba taková ikona módního průmyslu Anna Wintour, šéfredaktorka magazínu Vogue se proslavila dost vyhraněným vkusem, kterému se podřizují módní trendy. Možná jste viděly film Ďábel nosí Pradu, kde její roli dost hezky ztvárnila Meryl Streep.

A právě Anna Wintour na začátku její kariéry dostala kvůli svému vkusu ve 25 letech vyhazov z pozice módní redaktorky časopisu Harper’s Bazaar. Její fotografie se totiž editorovi zdály moc odvážné. A když se jí na to ptají média dnes, tak dost často zmiňuje, že to byla skvělá zkušenost se slovy, že nezdary jsou důležité a patří k životu. 

Takže ano, nebojte se dělat chyby. Všichni úspěšní lidé nebo lidé, které obdivujete, jich udělaly hromadu a berou je jako přirozenou součást života a své cesty.

Umět se z chyby poučit a zbytečně ji neopakovat

Jen k tomu chci říct ještě pár věcí, na které si dávám pozor.

Jedna z nich je ta, že si uvědomuji, že chyby jsou od toho, abychom se z nich poučily. Pak mi dávají smysl a jsou vlastně žádoucí a skvělé. Ale opakovat je už není to, co bych ve svém životě chtěla.

Pamatuji si na spoustu svých pracovních přešlapů, na který fakt nejsem pyšná. Třeba jsem v jednom externím callcentru řídila projekt, kdy jsme pro jednoho velkého klienta jsme prodávali po telefonu pojištění. Tehdy to byly 4 varianty, různá pojistná krytí, různé částky za platbu pojistek, pojistná smlouva čtená po telefonu – zkrátka právnicky museli vše zaznít velmi přesně a jasně.

Ten projekt jsem vedla dlouho a byla jsem zvyklá, že se jednou měsíčně mění varianty pojištění a telefonní skripty pro všechny operátory.

Tak jsem polevila v kontrole skriptů a spolehla se na lidi v týmu. A při jedné kampani jsem najednou měla velký problém – prodávali jsme dva dny pojistky za špatné ceny. Prostě průser jako vrata a tehdy jsem si myslela, že budu muset platit škodu a klidně bych za to mohla dostat vytýkací dopis. Zkrátka byla to mega chyba.

Ale od té doby se mi už nestala. Byla to tak velká škola, že ten kontrolní proces za tím dostal precizní podobu.

Mít odvahu se za chybu postavit, přiznat ji veřejně

Já jsem vám ten strach z chyb ukazovala na těch podnikatelských chybách a chybách v práci. Protože u těch vnímám jednu zajímavou věc – jdou vidět a moc se neschováte v tom, jestli za ně převezmete zodpovědnost.

Vesměs se s nimi pojí nějaký viditelný důkaz, že je něco špatně – nešlape vám byznys, nemáte příjmy, svým chybným rozhodnutím způsobíte ztrátu a musíte zkrátka s pravdou ven i když se vám nechce.

Protože další strach, který okolo dělání chyb panuje je nejen ten strach ze selhání, ale pak strach tu chybu vůbec uznat a přiznat.

Tehdy si pamatuji, když jsem ten průšvih se špatným pojistným zjistila, tak jsem šla za ředitelem přiznat a šla jsem jak prase na popravu. Fakt mi nebylo příjemně, chtělo se mi brečet a zvracet zároveň, bušilo mi srdce, ale nemohla jsem utéct nebo se rozhlížet, kdo to za mě vyřeší. Prostě jsem musela jít a přiznat se.

Chyby ve vztazích i v osobním životě k tomu taky patří

Jenže pak tu máme jednu zásadní životní oblast, kde chyby děláme a dost často od nich dáváme ruce pryč a často tu zodpovědnost za chybu převzít nechceme. 

Přesto je důležité vnímat, že i tady je v pořádku dělat chyby a poučit se z nich. Nezametat je pod koberec, přiznat je a umět s nimi pracovat.

Tou oblastí je vztah sama k sobě a k ostatním.

Když budu konkrétní – když se cítím špatně, nemám energii, nemám na sebe čas, není to chyba nikoho jiného, než mě samotné. A vím, že se to neposlouchá dobře, ale je to tak. To my jsme tvůrkyně našeho života a i když jsme v jakékoli situaci, můžeme se rozhodnout, že i tak budeme pečovat o svůj vnitřní svět, o svoje tělo a o to, jak hospodaříme s energií. Nemusí to být totiž vůbec o velkých investicích a přes to pro sebe můžeme dělat hodně.

Jenže spousta žen začne hledat viníka tam venku – v náročné práci, zlobivých dětech, spoustě povinností – a já vím, že je máte. Každopádně i tak máte volbu, jestli si dopřejete pár chvilek na dobití baterek.

A pak jsou tu vztahy s ostatními – to je něco, kde je taky přirozené dělat spousty chyb, jenže o nich často neumíme mluvit, tak je taky nechceme přiznat a připustit.

Krásný příklad je třeba každodenní komunikace s partnerem nebo s dětmi. I v komunikaci směrem k nim uděláme spoustu chyb. Učíme se, vyvíjíme se, měníme se.

A někdy uděláme něco, řekneme něco, co je zkrátka chyba. Jsme lidi, a neexistuje člověk, který by chyby nedělal.

Já sama si uvědomuji, jak jsem se vždycky stavěla na zadní, když mi partner začal nějakou moji chybu vyčítat. Absolutně jsem nechtěla uznat, že by mohl mít pravdu. Hned jsem šla do argumentačního boje, začala skákat do řeči a vlastně jsem vůbec nechtěla připustit myšlenku, že bych mohla tu chybu udělat.

A když už jsem fakt věděla, že jsem ji udělala, přesto jsem se snažila uvnitř sebe najít výmluvu, na co to hodit, na co to svést… když jsem to svoje chování pak delší dobu pozorovala, viděla jsem jak se v těchto situacích staví na zadní ta malá holka uvniř mě, která má strach, že ji ten druhý přestane mít rád, protože udělala něco špatně.

Takže jsem si musela sama uvědomit, že teď už jsem velká, dospělá, že tu malou holku můžu vzít za ruku a v pohodě jí říct, hele pojď, půjdeme spolu, omluvíme se, o nic nejde.

Když jsem to začala zkoušet, pamatuju si, jak jsem brečela, když jsem se omlouvala. Prostě proces, který byl hodně léčivý. Není jednoduchý uznat chybu a poučit se z ní. Ale ten pocit potom, stojí za to.

Největší chyba, kterou můžete udělat?

Tak vás chci všechny povzbudit, abyste si dovolily dělat chyby. Abyste měly odvahu je vidět, přiznat si je, poučit se z nich a pak je nechat jít  nevyčítat si je.

No a já jsem vám na začátku slíbila, že vám řeknu jednu z největších životních chyb, které jako ženy můžeme udělat. Tak tady ji na konci dnešní epizody máte.

Podle mě je jedna z největších chyb – je strach udělat chybu.

Tak nám všem držím palce, ať chyby přijmeme jako součást života a máme na ně odvahu.

Vlastně bychom si možná mohly na závěr popřát, ať si dovolíme dělat v životě více chyb. Protože pokud jich budeme dělat pořád méně a méně, znamená to, že stojíme nejspíš na místě a nezkoušíme nic moc nového. A když se takto člověk pořád vyhýbá situacím, kde může tu chybu udělat, jednoduše samy sobě říkáme, že si nevěříme a že nemáme na to se ani pokusit se s danou situací popasovat. A takovýto přístup dlouhodobě podkopává naši sebejistotu a sebevědomí.

Takže svoje chyby berme jako výzvu, díky které se stáváme vědomější a posilujeme svoji důvěru, pokud si chybu umíme přiznat a poučit se z ní.

Věřím, že vám dnešní povídání přineslo zase kousek inspirace do každodenních dní a budu ráda, když mi napíšete, z jaké svojí chyby jste se poučily vy.

Děkuji, že posloucháte, ať už posloucháte na blogu magickyzenska.cz nebo v aplikacích Apple podcast nebo Spotify, mám z toho velkou radost a budu ráda za vaše sdíllení Chvilky pro sebe dál do světa. A další inspiraci můžete sledovat na mém Instagramu nebo facebookové stránce Magicky ženská. Těším se tam na vás!