PODCAST Chvilka pro sebe #7: „MĚLA BYCH…“ Jak moc vás ovládá a jak s ním naložit?

Měla bych podcast točit s větším předstihem. To je myšlenka, která mě vždycky napadne, už když se probudím do středečního rána a zjistím, že už zítra je čtvrtek a čas na novou epizodu.

Měla bych, měla bych, měla bych si na to dát víc času ať to nehoním na poslední chvíli.

Měla bych, ale stejně to pak natočím ve středu večer, protože mi to zatím nejde jinak a ve středu večer ke mně přijde ta správná myšlenka, o které to bude.

Tak nejen tahle myšlenka mě inspirovala k dnešní epizodě. Bude právě o MĚLA BYCH a o tom, jak nás vnitřně užírá, demotivuje, sráží na kolena a hlavně energeticky vyčerpává.

Jsem zvědavá, jestli se v tom dnešním povídání trochu poznáte.

Pro poslech podcastu klikněte na tlačítko PLAY.


****

Než začneme, mám pro vás malý úkol

Zavřete si oči, nadechněte se a vzpomeňte si na to, co všechno byste měly. Co byste měly udělat, dokončit, začít, vyřešit…

Vsadím se o stovku, že vás během chvilky napadla minimálně jedna věc, kterou byste měla… A jestli to je jen jedna, tak gratuluji, protože je dost pravděpodobné, že ten seznam „měla bych“ ve vaší hlavě může nabrat obřích rozměrů.

Myslím, že to zná každá z nás a že je hodně užitečný se na ta svoje měla bych podívat pěkně pod lupou. Tak vám věřím právě tahle epizoda pomůže si to zastavení se dopřát. 

Tím důvodem, proč tohle téma s vámi otvírám tady v podcastu není jen to, že bych podle svého vnitřního hlasu v hlavě měla točit podcasty s předstihem a být tak ve větším klidu, abych je stihla zveřejnit včas. Ale tak nějak na mě v posledních dnech to „měla bych“ skáče z různých koutů.

Hodně jsem si ho začala všímat u žen v kurzu Magicky ženská. Jsme teď v druhé lekci a noříme se do hloubek myšlenek, starých vzorců a do toho, co se ženám o ženské kráse a péči o sebe honí v hlavě.

A v kurzu je ke každé lekci spousta cvičení a otázek a já jsem si začala zase všímat jedné věci, která se v kurzu každý rok opakuje.

Přijde moment, kdy ženy začnou někde uvnitř sebe řešit právě ta slova a myšlenku: „Měla bych“

Nejčastěji to vnímám v oblastech, kdy jsou úkoly zaměřené na zkoumání sebe sama, svých názorů a myšlenek a tam přichází často právě ten pocit, že „bych měla odpovědět nějak“ protože vlastně předpokládají, že ta otázka má správné řešení. 

Těch správných řešení je tolik, kolik žen je v kurzu 

Protože neexistuje jedna správná odpověď. Pro každou ženu je ta odpověď jiná a jedinečná. A samozřejmě, že se učí v kurzu nové věci, potkávají nové myšlenky a úhly pohledu a mají pocit, že by to teď měly všechno změnit a začít dělat a místo radosti z malých kroků se najednou začne vkrádat do mysli pocit, že „nejsou správně a měly by něco dělat jinak“. – protože často si nevěříme a předpokládáme raději předem, že něco děláme špatně a měly bychom to mít třeba lépe.

A zároveň tím, že se učí nové věci ať už v péči o pleť, nebo v přemýšlení o sobě samotné, nebo v nových návycích, tak spousta z nich má pocit, že „už by to měly všechno zvládat“ a zapomínají na sebe být někdy laskavé a chápat, že pokaždé, když se učíme něco nového, potřebuje náš mozek a nervová soustava čas, abychom si z té nové dovednosti udělala skutečně návyk.

A pozor – jen na okraj, taková ta obecná myšlenka, že byste měly nový návyk zvládnout za 21 dní je taky nepřesná. Tak to totiž není, existují studie, které dokazují, že vytvořit si návyk může klidně trvat až několik měsíců.

Těch 21 dní je o tom, že tu věc, kterou jsme začaly dělat, budeme po 21 dnech dělat už bez velkého nucení se, přemáhání se a bez nějakého vnitřního odporu. Ale není to tak, že za 21 dní budeme mít nový návyk, nad kterým už nemusíme přemýšlet.

A tohle není možná jen u žen v kurzu, ale potkává vás to taky v každodenním životě. Možná začnete cvičit, cvičíte týden a už po týdnu si říkáte – „měly by být vidět výsledky“ a když nejsou, tak vás napadne „měla bych cvičit asi víc“ a na tu laskavost a trpělivost sama k sobě taky zapomínáte.

No ale zpátky k našemu „měla bych“. 

Já jsem tuhle myšlenku o tom, jak nás pocit „měla bych“ ovládá jen lehce nakousla na úvodu webináře, který jsme měly v pondělí. A když jsme skončily, tak jsem přemýšlela, jak často nám fakt v hlavě zní.

A když se nad tím zamyslíte, tak dost pravděpodobně zjistíte, že to „měla bych“ je tak silnou součástí našich životů, že vás to možná překvapí.

  • Měla bych vyklidit myčku.
  • Měla bych se víc usmívat.
  • Měla bych konečně poslat ten dopis na pojišťovnu.
  • Měla bych odpovědět na SMS, kterou mi poslala ráno kamarádka.
  • Měla bych víc šetřit.
  • Měla bych zdravěji jíst. 
  • Měla bych si čistit líp pleť.
  • Měla bych víc číst (ta je teď moje oblíbená)…

Nebudu pokračovat, protože ten seznam podle mě může být klidně na hodinu.

A v péči o sebe, svoji ženskost a krásu to „měla bych“ skáče do hlavy dvojnásob

Žijeme ve světě, který je plný iluzí a představ o tom, jak by vlastně věci měly být

Jaké by měly být ženy. Třeba taková iluze ideální krásy, to je něco, co spoustu žen trápí celý život a přitom je to přece úplný nesmysl.Kdo určuje, jak by měla krásná žena vypadat? Kdo vymyslet, že by hezká ženská postava měla mít míry 60-90-60, dlouhé vlasy a gazelí nohy?

Kdo určuje, kdy je žena krásná a kdy ne?

Módní průmysl vytvořil určitou představu krásné ženy a spousta žen pak každý boží den řeší, že aby byly pěkné a spokojené, „měly by“ zhubnout a vážit 58 kilo, mít delší nohy a menší nos a rozhodně ne odstátý uši.

A já nepopírám, že jsou určité optické zákonitosti, které našemu oku lahodí víc, takže když je souměrná postava, připadá to našemu oku ladnější, protože prostě naše oko má rádo symetrii.

Ale můžu o ženě, která má kratší nohy říct, že není krásná jenom proto, že nezapadá do nějaké škatulky a měla by se ona trápit tím, že „by ze sebou měla něco dělat?“

Tak to snad proboha ne.

A když se podíváte do historie, tak zjistíte, že se ten ideál ženské krásy dost často mění. Zatím co dnes pořád vedou dlouhé štíhlé nohy a předpisové míry a zadek bez celulitidy, tak před sto lety vévodily ženské kráse křivky, bujné poprsí a když se podíváte třeba na barokní obrazy žen, tak tam žádnou vychrtlinu teda nenajdete.

A takto, když si o tom povídáme, to bude spoustě z vás připadat jasné a budete pokyvovat hlavou, že to je přece pravda a že nemá smysl se tím trápit.

Ale pak přijde ta realita

Kdy jdete do obchodu pro nové šaty a místo velikosti 38, která vám běžně sedí budete muset zkusit šaty, kde bude napsané číslo 40. A najednou se to stane – panika v hlavě. Vidíte se ve spodním prádle ve zkušební kabince, ostré světlo zviditelní každej ďolíček na kůži na zadku a stehnech, a vám to jednoduše v hlavě sepne nějakej čudlík a už to jede… 

Ó bože, přibrala jsem , zase jsem tlustější, „měla bych se sebou začít něco dělat“, měla bych začít hubnout, zdravěji jíst… a už pojede kolotoč myšlenek a výčitek a vůbec vás třeba v tom všem nenapadne, že vy jste pořád stejná, ale jednoduše někdo ve výrobní fabrice, kde ty šaty šijí, vymyslel, že velikost 38 bude zkrátka ve střihu o 2 centimetry menší a že to číslování je zkrátka jiný.

I takováto malá věc jako zkoušení šatů může v hlavě odstartovat kolotoč myšlenek „měla bych“ ze kterého se vám může dost zamotat hlava.

A co potom teprve ty situace, kdy se obecně od nás žen očekává, že „bychom měly“ nějak reagovat, že bychom se dokonce měly nějak cítit.

  • Že bychom v některých situacích měly radši mlčet, protože tomu jako ženy nerozumíme (třeba politice, že?)
  • Nebo bychom neměly být smutné a už vůbec bychom neměly brečet a projevovat emoce, protože nejsme žádné hysterky.
  • Neměly bychom tolik řešit zdravé jídlo, protože to přeháníme.

Tyhle věty slýcháme vlastně už od dětství. Na jednu takovou jsem fakt hodně citlivá – je to ta věta „nebreč, nic se ti nestalo“ kterou řekne někdo dospělý řvoucímu dítěti, když spadne na zem a rozbije si koleno. „Vždyť to nic není, to nebolí.“

Víte,  náš Oliver je dítě, který dost často padá. Už měl tolik úrazů, že to tady nechci ani počítat, myslím, že za vše mluví to, že už jsem s ním dvakrát jela houkající sanitkou a to jsou mu 4,5.

A vždycky když spadne a někdo mu řekne, že by neměl brečet, že to přece nebolelo, tak si říkám – hele, chtěla bych vidět tebe, jak by ses nerozčílil, když bys takto spadl na zem. 

Takže jo, jsme každodenně od malička v zajetí a pod útokem věty „měla bys“.

Vnější svět se nám od malička říká, co bychom měly nebo neměly dělat

A na jednu stranu je to samozřejmě v pořádku. Je v pořádku nevlítnout do silnice a nestrkat ruce do ohně a nemusíme to zkoušet, abychom se samy přesvědčily, že to bychom teda dělat neměly.

Když jsme malé holky, je to skvělý mít návod, co bychom měly dělat, protože se díky zkušenostem vnějšího světa učíme. Rodiče nám předávají svoje myšlenky a zkušenosti, ovlivňuje nás škola i zaměstnání. A tohle všechno je v pořádku.

Jen mi pak přijde důležitý moment uvědomit si, že už nejsme malé holky.

Že už nám vlastně nediktuje ta naše „měla bych“ vnější svět, ale jsme to my, kdo si je začne v hlavě diktovat a nastavovat ta velká očekávání, co bych měla.

Od vět jako „měla bych víc cvičit, měla bych umýt koupelnu a záchod, měla bych konečně umýt okna a zavolat kamarádce“, po myšlenky typu „měla bych být lepší manželka, líp vařit, ještě líp uklízet, měla bych vydělávat víc peněz nebo líp vychovávat děti… a taky bych měla dneska stihnout všechny ty úkoly z to-do listu, který jsem na sebe vymyslela já sama…

A ty věty mají jednu společnou věc, kterou si často neuvědomujeme. Říkají nám, že v těch oblastech, ve kterých samy sobě říkáme, co bychom ještě měly dělat, nejsme jednoduše dost dobré.

Protože pokud si opakujeme, že „bychom měly“ něco změnit, znamená to, že současný stav zkrátka není dost dobrý. A to není moc motivační ani sebeláskové, že? Naopak. 

AI když ta myšlenka původně možná v naší hlavě vznikla z nějaké hezké představy cíle, čeho bychom chtěly dosáhnout, ale tím, jakým způsobem si ji říkáme a tím, že ji pořád dokola jen říkáme a odkládáme a nic v realitě nezměníme, se z ní stává věta, která je vlastně takovou vnitřní výčitkou sobě samé a je z ní pořádnej balvan a vždycky, když si ji řekneme, tak se cítíme hůř. Tečka.

A tak bych vám tu chtěla říct, že mi přijde velká škoda, že jsme často tak v zajetí automatického vzorce „měla bych“ a že pak často zapomínáme na to nejdůležitější.

Vnímat a cítit, co vlastně SKUTEČNĚ CHCEME MY 

Zapomínáme naladit se na sebe, na svoje vibrace a skutečně dělám to, co chci dělat, protože tomu věřím, chci to zkusit, chci vidět výsledek, chci zjistit, jak mi u toho bude.

A nedělám to proto, že to chce někdo jiný nebo že by se to tak mělo dělat, ale protože chci. A to je úplně jiná energie. 

A když jsem tak nad tím vším přemýšlela, říkala jsem si – sakra, proč na to tak často zapomínáme. A odpověď je podle mě jednoduchá. Protože žijeme v hlavě a ve svých myšlenkách a představách a očekáváních a zapomínáme se vracet dovnitř.

Do svého středu, do vnitřního klidu a všímat si, jak nám skutečně je a jak se skutečně cítíme. Co chceme a co nechceme a co nám dělá radost a co nám ji nedělá. 

Často proto, že na to jednoduše nemyslíme a necháme se strhnout a ovládat autopilotem, který nás řídí. Každý den jedeme jak roboti, vstávat, děti, práce, nákup, vyzvednout ze školky, úklid, večeře, výčitky že na sebe nemám čas a umření v posteli.

A pak nám v hlavě zní ta věta – měla bych si na sebe dělat víc času a měla bych zpomalit a měla bych víc myslet na sebe, nebo se z toho už zblázním.

A teď to záměrně takto zestručňuji, protože mnohdy mi přijde, že spousta žen už jede v představě, že „by to takto přece mělo být“ a že je to správně. Že je správně jet na 120% a večer padnout únavou. Protože tohle je možná podle některých očekávání a představ důkaz toho, že se ve svým životě neflákáte, že jste dobrá a výkonná.

Já to vidím jinak. Musela jsem k tomu teda dozrát a dojít přes různý stádia vyčerpání a přes různý temný údolí, ale došla jsem k tomu, že

Takový to honění není normální a že pro ženu není přirozený

Nechci zpochybňovat to, jestli musíte nebo nemusíte vstávat nebo nakoupit nebo uvařit.

Spíš bych vás chtěla pozvat k tomu, abyste se zamyslely nad tím, které z těch každodenních činností děláte nebo neděláte a v hlavě vám u toho skáče nějaké „měla bych“ a děláte to jen proto, že jste si to někdy řekla, nebo vám to někdo řekl a vy podle toho bezmyšlenkovitě jedete.

Chci tím říct hlavně to, že abychom se mohly dostávat k sobě, dovnitř, do klidu, tak si na ten klid musíme umět udělat vědomě čas. To nám pomůže s tím svým „měla bych“ pracovat jinak.

Dělat si vědomě každý den čas na sebe a dopřát si aspoň 15 minut jen sama se sebou, kdy budu mít čas se k sobě vrátit a popřemýšlet, jestli dělám co chci, jestli ve svým životě držím správný směr a jestli jsem spokojená.

Tak pro vás mám tip, sledujte svoje „Měla bych“. Je to zajímavé pozorování a zvědomování, jak to v každodennosti s tím „měla bych“ máte právě vy. Kolikrát denně se vám honí v hlavě? A co nejčastěji vám ten vnitřní hlas našeptává?

Je skvělé to nejen pozorovat, ale taky si to zapisovat. A hledat, ve kterých oblastech vašeho života jedete na autopilota a kde jste sama sebou a rozhodujete se skutečně podle toho, co chcete.

A k tomu mě napadá ještě jedna zajímavá věc. 

Zamyslet se nad tím, kdo vám to vaše „měla bych“ skutečně podsouvá, kdo vám ho říká?

Která ta „měla bych“ říkáte skutečně vy a která z těch „měla bych“ říká někdo jiný a vy jste je jen převzaly nebo jim uvěřily.

Protože při tom pozorování možná zjistíte, že spoustu svých „měla bych“ jste převzaly od svých maminek, babiček nebo z okolí, nebo od partnera, který by chtěl, abyste měla menší zadek…

Možná zjistíte, že činnosti, které děláte během dne a berou vám energii, ani tak neděláte kvůli sobě, ale kvůli tomu, že je od vás očekává někdo jiný nebo jste se naučily, že to tak má být a bojíte se to dělat po svém.

Třeba já jsem tenhle vývoj pozorovala ve svém podnikání

Když jsem začínala a spouštěla první weby, projekt Magicky ženská a začala psát první emaily a články na blog, tak jsem měla v hlavě spoustu pravidel, jak „by to mělo být“. I dnes mám v hlavě spoustu marketingových strategií, jak by se to dalo dělat a jak bych to měla dělat.

Jenže jsem zjistila, že jakmile se začnu šroubovat do nějaké strategie a tlačit se do škatulky „takto by to správně mělo být“ tak mi to přestává fungovat. Prostě to pak nejsem já.

Proto jsem musela vzít rozum do hrsti a říct si, že nebudu dokonalá v tom, jak mám postavenou cestu zákazníka a jak tvořím funnely. Prostě žádný nemám, porušuji marketingový poučky, ale jsem to já, víc mě to baví a dělá mi to větší radost.

Takže začněte skutečně vnímat samy sebe a kde je to vaše „měla bych“.

A pak jsou ještě situace, kdy jsme s tím „měla bych ještě o kus dál. Někdy jsme ještě o krok dál a spoustu měla bych v naší hlavě odvozujeme od toho, co si my si myslíme, že se od nás očekává. A tohle je úplně matrix a hlavně – vůbec ten náš předpoklad nemusí být pravdivý. 

Třeba můj muž má někdy stavy, kdy si potřebuje mentálně odpočinout a začne třeba uklízet, nebo vyklízet myčku nebo věšet prádlo a u toho mlčí. A já se svým nastavením to okamžitě dřív vyhodnotila, že je naštvaný, že jsem to ještě neudělala a že to raději udělá teda on.

Takže se mi v hlavě spustila lavina myšlenek, jak „bych měla být lepší manželka, víc uklízet a já nevím co“. Došlo to párkrát do menších hádek než jsme si to vyříkaly a já jsem pochopila, že on si takto čistí hlavu a nade mnou vůbec nepřemýšlí, a já si vytvořím příběh „co bych podle něj měla dělat“, uvěřím mu a začnu se podle toho chovat a vniká tak konflikt.

Dneska už to vím a umím to zastavit, ale byl to proces.

Takže často ta naše „měla bych“ nejsou vůbec naše nebo jsou to „měla bych“ kdy si myslíme, že si někdo myslí, že bychom měly… no a pak už je to mazec. Prostě chaos a čas na to vrátit se k sobě a začít přemýšlet trochu jinak.

Věděly jste, že Informace o tom, že v běžném životě máme za den 60-70 tisíc myšlenek a z toho je 90% stejných, jako bylo předešlý den. Takže když je začnete vědomě chytat svoje „měla bych“, vnímat a pozorovat je, pochytáte ty, které vám nepříjemné pocity způsobují nejčastěji. Díky tomu můžete začít dělat velký změny ve svým životě.

A díky tomu je můžete začít neposlouchat a ptát se skutečně sama sebe – „Proč bych to měla dělat? A chci to dělat?“

A tam kde zjistíte, že chcete, neříkejte „měla bych“ ale „udělám to!“

Neříkejte si, že byste měla jíst víc zeleniny. Prostě to udělejte a dejte si k večeři zeleninový salát. Když říkáte, že byste měla víc cvičit tak to neříkejte a jděte a udělejte to. 3x týdně roztáhněte karimatku a protáhněte se. 

Zkrátka to co chcete udělejte a tam, kde zjistíte, že to „měla bych“ není vaše nebo ho nechcete dělat, tak si jednoduše dovolte říct NE. Už nejste malá holka a můžete si ten život řídit podle sebe.

A já vám garantuji, že touhle každodenní praxí se budete dostávat do většího klidu a míru. Když si takto začnete daleko více vědomě všímat svých myšlenek „měla bych“ začnete místo vnitřního stresu a tlaku zažívat větší klid, protože se u každé z nich můžete rozhodnout, jestli chcete nebo ne.

Protože na rovinu.

Skutečně všechna ta „měla bych“ ve svém životě chcete? Já teda ne.

A ono to takto ve slovech a ve větách vypadá to jednoduše. Ale je to někdy těžký vyškrtnout je ze svýho slovníku a začít ty věci dělat jinak. 

Pro mě osobně k tomu vedla cesta skrze naprostou upřímnost sama k sobě. Přiznat si, co skutečně chci a nechci, a taky mít koule na to se sama za sebe rozhodnout. V každé maličkosti.

Za každým “měla bych” je totiž další slupka

Slupka, kterou odhodíme jedině upřímnou odpovědí na otázku: “ANO nebo NE?” „CHCI nebo NECHCI?“ A mezitím nic není. Buď ano nebo ne. Tečka.

Měla bych zhubnout, měla bych víc cvičit, vydělávat víc peněz, vytřídit šatník, víc číst nebo zdravě jíst…

Cítím, že každý den je fajn si tuhle myšlenku  „CHCI nebo NECHCI“ připomenout před tím, než se začneme honit v tom každodenním kolotoči. Protože i to je naše volba.

Mějte odvahu si přiznat, jestli chcete nebo ne. Mějte odvahu odhodit svoje „měla bych“.

A s tímto vědomím pak dává velký smysl začít den. 

Nejdůležitější myšlenky, které bych vám chtěla poslat, jsou tyto:

  • Začněte si vědomě všímat svých měla bych všude ve vašem životě – nejen v péči o sebe
  • Všímejte si, jestli jsou vaše nebo to „měla bych“ po vás chce někdo jiný
  • U každého měla bych se na vteřinu zastavte a než k sobě ten pocit vnitřní výčitky pustíte, tak se zeptejte samy sebe: A proč bych měla?
  • A pak vezměte odvahu do hrsti a řekněte si upřímně, jestli to chcete nebo ne.
  • Když ne, tak to pusťte.
  • A když ano, tak to udělejte a to „měla bych“ ze svých slov a myšlenek prostě vynechejte.

Tak vám moc přeju, aby se vám dařilo ta „měla bych“ vyškrtnout nejen ze slovníku, ale hlavně z toho svého vnitřního každodenního monologu, kterým promlouváte sama k sobě. Protože to žití podle sebe stojí za to.

Děkuji za to, že jste dneska poslouchaly a byly tu se mnou, moc si toho vážím a cením si všech zpráv a komentářů a hodnocení podcastu Chvilka pro sebe, těším se na další epizodu a všechny, které máte chuť načerpat inspiraci ze světa vědomé ženské krásy, ženskosti a péče o sebe zvu na svoje stránky www.magickyzenska.cz a taky mě můžete sledovat na Instagramu.

Těším se tam na vás!

Michala Měřínská
Už více než 15 let pracuje se ženami a ukazuje jim cesty, jak podpořit přirozenou krásu a ženskost. Pomáhá ženám cítit se sebejistě, líbit se samy sobě a dopřát si péči o sebe i v každodenním shonu. Míša je maminkou dvou malých kluků, manželkou a taky úspěšnou podnikatelkou. Říká, že krása každé ženy začíná v její hlavě a že čas pro sebe je o prioritách, o lásce a úctě sama k sobě. Je autorkou projektu Magicky ženská a stejnojmenné knihy, kterou četlo už více jak 18 000 žen. Provází ženy intenzivními online kurzy a pomáhá měnit životy žen v motivačním online Klubu Magicky ženská.
Komentáře