Nikdy nebudu vypadat jako moje sestra. Je tak pěkná a dává mi to až moc najevo. Vím, že je hezčí než já! Nikdy nebudu tak hezká, cítím se vedle ní jak chudej příbuznej… Co mám dělat, poradíte mi? Napsala mi Jana do emailu.

Znělo to naléhavě a věděla jsem, že to naléhavé je. Když jsem jí odepisovala, uvědomila jsem si, jak často na tyto maily odpovídám. Jak moc nám ty vlezlý myšlenky komplikují život. Taky u vás sem tam bydlí, potvory jedny?

Nejsem dost hezká. Ona je hezčí než já.
Ona je taková (a já jsem maková)… dosaďte si sama.

Inspirovala mě k tomuto článku. Cítím, že tohle malé zastavení je skutečně pro nás ženy tak moc potřebné.

Budeme k sobě upřímné, ano? Každá z nás to zná.

Upřímně si řekněme, která z nás aspoň jednou v životě nechtěla být hezčí?

Ať svoji krásu vnímáte jakkoli, každou z vás alespoň jednou jedinkrát v životě přepadla myšlenka, že vedle TÉ, co právě stojí vedle vás, vypadáte jako strašák do zelí. Moc tlustě, nevhodně oblečeně, nenamalovaně, neupraveně. (Jestli jste si jistá, že jste to nikdy nezažila, máte fakt můj obdiv. Ale neberte to zle, trochu si pořád myslím že blafujete.)

Ona je zkrátka tak moc hezká. A vy? Jak říká někdy s humorem moje sestra:

„Naši to prostě asi nějak nedodělali a příroda se na mně vyřádila.“

Pocity trapnosti, hanby, studu, nejistoty, naštvání, bezmoci, marnosti… Dosaďte si sama, jaký pocit převládal v té situaci právě u vás.

U mě to kdysi byla závist a vztek na sebe. Moc dobře si totiž pamatuju doby, kdy pro mě byla TOU kráskou jedna kamarádka. V mých očích byla fakt tak krásná, že mě vždycky přepadla totální depka, když jsem ji jen potkala. Ani jsem s ní nemusela mluvit a byla jsem úplně v pytli. Je tak štíhlá a ty bílý zuby a pevnej a vypracovanej zadek. I tvar nehtů má dokonelej… Mrcha!

Tak bych taky chtěla vypadat!

Jenže.

Když jsem se na ni podívala bez těch všech emocí, viděla jsem fakta. Má asi o půl metru delší nohy než já, takže proč se divím, že je vyšší? I ruce má delší (s délkou mých rukou by vypadala dost komicky). Má úplně jiný tvar očí i rtů, o délce prstů na rukách nebudu raději mluvit. Takovou proměnu by nezvládl ani Copperfield natož já v posilovně.

Kde se ty pochybnosti o naší kráse vůbec berou?

Přece když se narodí malá holčička, nikdo o její kráse nepochybuje. A už vůbec o ní nepochybuje ona sama! Nikdo si ani nedovolí pomyslet na to, že by snad ta roztomilá panenka nebyla dost hezká nebo že se na ní příroda vyřádila.

Tak kde se ten hnusnej pocit Nejsem dost hezká sakra rodí?

Možná by se dalo jednoduše říct, že za naše pochybnosti může módní průmysl, časopisová krása, reklamy a všechny ty modelky, které rádoby určují, co je právě IN a jaký ideál krásy zrovna teď „frčí“. To je totiž docela jednoduché označení viníka.

Jenže já si myslím, že to až tak jednoduché není. Že je v tom víc než jen časopisy a televize. Myslím, že kořeny našich pochybností o naší vlastní kráse musíme hledat jinde. Trochu hlouběji. Někdy až nechutně hluboko. 

Zeptala jste se někdy sama sebe, co se stalo s tou malou krásnou princeznou, která se narodila tak nádherná? Kam se schovala? Kdy přestala svojí kráse sama věřit?

Nestalo se to ze dne na den…

Nejspíš to šlo docela nenápadně. Pomalu. Z malé princezny vyrostla slečna. A přišla puberta a první proměna holčičky v ženu.

A s ní odstartovalo v ženském životě období, kdy pořádné komplexy začínají růst jako houby po dešti. Někdy jsou to doslova plné koše nejrůznějších přesvědčení a myšlenek, které si o sobě, o svém těle, o kráse i vzhledu neseme do dalších ženských let. (Je to tak, někdy je taháme dobrovolně až do důchodu).

Lentilky pod kobercem a pokažený kojení

Vzpomínám si úplně živě, když jsem se s kluky koupávala jen ve spodním dílu plavek a bylo mi to jedno. A pak? Začala mi růst prsa. Jasně, byla jsem ještě malý dítě, ale prostě moje tělo se začalo měnit. Jednoho krásnýho dne jsem se probudila a nechtěla jsem se už s klukama koupat „nahoře bez“. Sebrala jsem všechnu odvahu a řekla si nejistým hláskem o podprsenku k plavkám.

Odpověď? „Na co prosím tě, vždyť tam máš lentilky pod kobercem.“

Tak jsem se teda pořád koupala ve spodním dílu plavek. Jenže už jsem  to nebyla tak úplně já. Styděla jsem se. A možná právě tady začalo růst podhoubí pochybností, že moje prsa vlastně nic neznamenají. Podařilo se mi to zazdít. Na docela dlouhou dobu.

Svůj vztah k prsům jsem si vyřešila až v porodnici, když nám s prckem kojení nešlo tak moc růžově (nebudu lhát, ze začátku to bylo dost utrpení… Ale dali jsme to!).

Taky si přesně pamatuji moment, kdy můj zadek v mé hlavě přerostl do obřích rozměrů.

Bylo to jednu letní neděli, kdy táta pracoval na zahradě a dostal chuť na točené pivo. Hospůdku jsme měli kousek od domu, a tak jsem vyfasovala peníze a džbánek, na nohy obula letní pantoflíčky a na sobě nechala jen elastické kraťasy a tílko. Co taky jiného na sebe když je takový vedro.

To vedro bylo pro mě i můj zadek naprosto zlomové

Počkala jsem, až mi výčepní dolije poslední pivo do džbánu, nechala tam přesně napočítané peníze, vyšla před hospodu a vykročila směrem k domovu. Neušla jsem ani deset metrů, když se ze zahrádky hospody ozvalo nechutné a slizké:

„Hmmm, tak to je teda pořádná prdelka! A jak se pěkně třepe…“

Neotočila jsem se. (I když podle hlasu dodnes dobře vím, kdo to byl). Do čí se mi vehnaly slzy a raději jsem přidala do kroku. Debil jeden, myslela jsem si. Ale v ten moment na hodně let dopředu narostl můj zadek v mé hlavě skutečně do obřích rozměrů.

Každá z nás má volbu, jak začne svoji krásu a ženskost vnímat

Buď…

se můžete rozhodnout být celý život obětí a nalepit si na čelo pomyslnou nálepku „ošklivka Betty“. Každý den můžete žít život, ve kterém budete okolí i sebe samotnou přesvědčovat, že vy rozhodně krásná nejste. Jasně, protože pokud vy sama jste vnitřně přesvědčená o tom, že nejste dost hezká, proč by si okolí mělo myslet něco jiného?

Nebo…

se na roli oběti z vysoka vyprdnete, s láskou propustíte ty svoje myšlenky o řádění matky přírody, genech a nedokonalé práci rodičů při vašem početí a začnete sobě a své kráse konečně věřit. Dovolíte sama sobě přiznat, že vypadáte k světu a že jste prostě pěkná ženská! Uvědomíte si, že jste výjimečná taková, jaká jste a že příroda moc dobře věděla, co dělá, když vás takto stvořila. Jste jedinečný originál.

Je to jen na vás. Ideál vaší krásy totiž nenastavuje ani společnost, ani módní časopisy, ani modelky v televizi a dokonce ani ten blbec, který vám jednou řekl, že váš zadek je větší (menší, kulatější) než jiné zadky.

Svůj ideál krásy si nastavujete jen a jen vy sama

Dopřejte si ten luxus a začněte se mít ráda. Začněte se dávat na první místo a užívat si to, že jste krásná. A ta krása nezačíná jen u make-upu a oblékání. Ale daleko dál, právě ve vašich myšlenkách. Vědomě je pozorujte a všímejte si, co si sama o sobě myslíte. Někdy se totiž možná nebudete stačit divit.

Nejste totiž krásná, jako ostatní ženy!

Máte pravdu. Nejste. Ani já nejsem. Jste totiž krásná jako VY. Přestaňte se porovnávat, protože každá z nás jsme jedinečná a každá z nás má úžasné přednosti. Pojďme se přestat srovnávat s ostatními. Vím, že tohle je jeden ze zásadních momentů, které jsou pro každou ženu tak moc osvobozující.

Přijměte tu myšlenku, že žádná žena není tak krásná a výjimečná, jako jste vy sama!

V online kurzu Magicky ženská, ve kterém ženy učím, jak si svoji krásu začít skutečně naplno užívat každý den, jsem měla doslova pocit, že spadl obří balvan, když si ženy dovolily přiznat samy sobě, že ony jsou tvůrcem ideálu krásy a že porovnávat se s ostatními je skutečná ztráta času.

I vy máte tu možnost. Je jen na vás, jakou cestu si vyberete.