Možná se mi o tom ledu i zdálo. Ten den se budím dřív než obvykle. Jsem nervózní a nemůžu dospat. Podle instrukcí kamarádky Terezy jsem se sbalila už večer, takže jen překontroluji tašku s karimatkou, spacákem, ručníkem, plavkami a taky oblíbeným hrnečkem. Nezvykle rychlé balení na den, kdy se chystám ponořit do bazénu s 350 kilogramy kostek ledu.

Ten den pro mě znamenal velkou životní zkušenost a lekci. A protože věřím, že skutečné příběhy inspirují, chci ji s vámi sdílet ve víře, že vás něco z mého zážitku obohatí. Na konci článku navíc najdete skvělé tipy, jak začít s otužováním a dělat něco pro své tělo, aniž byste hned objednávaly bazén s ledem.

Wim Hof Metoda už rok jako můj ranní rituál

Ani to ráno si neodpustím svoji pravidelnou studenou sprchu, i když chladu a otužování moje tělo zažije dnes ještě nejspíš hodně. Otužování a dýchání podle Wim Hof Metod se pro mě poslední rok stalo ranním rituálem. (Jak jsem se k němu dostala zjistíte v tomto článku >>)

Díky každodenní studené sprše se dostávám více do těla, zklidním myšlenky a den začínám daleko víc naladěná na sebe. Jednoduché dechové cvičení mě zase rychle nakopne, zrelaxuje a naberu díky němu síly. Stačilo párkrát vyzkoušet účinky na vlastní kůži a s chutí jsem svoje ranní rituály doplnila a ten čas věnovaný sama sobě mi rozhodně stojí za to.

Přesto dnes ráno cítím obrovský respekt k tomu, co mě během dne čeká.

Zatopený lom, studená vana, sprcha, prosincový bazén nebo zářijové koupání v Mumlavských vodopádech, to všechno mi teď připadá jako procházka růžovou teplou zahradou ve srovnání s ledovými kostkami, které z nám z fotek kamarádky Terezy, která se do ledu zamilovala. Jsem nesmírně vděčná, že mě dnešním dnem bude provázet právě ona.

Tereza a Emma, dvě úžasné průvodkyně ledovým světem

Ona a Emma, instruktorka Wim Hof Metody, která se učí přímo od Wima. Obě úžasné vědomé ženy. Když se jim podíváte do očí, setkáte se s moudrostí, láskou a pokorou.

Právě pocit bezpečí, klidu a důvěry, které dokázaly vytvořit, pro mě ten den byly oporou a dovolily mi jít hluboko do sebe, překonat strach z neznáma a nahlédnout do zapomenutých hlubin mé duše.

Na tu zářijovou sobotu jsem se těšila jako malá holka a musím se přiznat, že jsem se tak cítila, jen jsem vstoupila do nádherného prostředí školy Da Vinci, kde se ledový workshop konal. Jestli mě sledujete na Instagramu, neušla vám nádhera tohoto místa, protože jsem do Stories v reálném čase nevěřícně točila videa, abych vám kousek té nádherné školní zahrady plné květin, bylinek, rybníčků a krásných zákoutí poslala.

Ještě dnes si pamatuji ten pocit natěšení, zvědavosti a dobrodružství, když workshop začal. Jako bych si ulítla někam do sedmého nebe a tam si hrála s nadýchanými obláčky a skákala v nich jak malá holka. Tak moc uvolněně a lehce jsem se cítila. Při tom všem jsem ale stále vnímala ten velký respekt k ledu a k tomu, co mě čeká.

Nádherné prostředí, které vás pohltí

A to jsem ještě netušila, že ten den si jdu pro něco zcela jiného, než pro dvě ledové minuty.

Wim Hof Metoda pracuje se třemi pilíři

Wim Hof metoda pracuje se třemi pilíři – s vědomým vystavováním se chladu, s nastavením mysli a s dechem.

Právě můj vlastní dech mi ten den zprostředkoval zážitek, který se jen těžko popisuje slovy. Dýchání podle Wima znám už víc jak rok. Ukázala mi ho Tereza, když nám vášnivě o metodě vyprávěla na břehu zaplaveného lomu jedno podzimní ráno. Rovnou nás dechovým cvičením provedla, a pak jsem se poprvé nahá ponořila do ledové vody v nádherné přírodě na Vysočině. Krátce na to jsem si koupila i Wimův online kurz, kde všechna dechová cvičení ukazuje přímo on, a doma jsem pak pravidelně dýchala podle jeho aplikace, kterou si může každá z vás zdarma stáhnout do telefonu.

Při každém dechovém cvičení jsem cítila, jak se mi díky dechu ulevuje, jak cítím příval energie, jak se díky dýchání dokážu rychle soustředit nebo si ulevit od bolestí hlavy. To jsem ale vůbec netušila, do jakých vrstev a hloubek mé duše mě dokáže můj vlastní dech dostat.

Podpora a důvěra kam se podíváš.

A najednou se moje duše rozletí

Díky vedení Terezy a Emmy, díky mystické hudbě a energii skupiny se najednou při dechovém cvičení moje duše vznesla a rozletěla se. Roztáhla křídla a propojila se s každičkou částí světa okolo. Doslova jsem letěla a viděla svět pohledem orla, který s moudrým nadhledem ví, že je v této realitě potřeba hledat daleko víc, než jen honění se za materiálními věcmi, za úkoly, za dokonalostí.

Ležím  tam, tečou mi slzy a nedokážu je zastavit. Cítím, jak se moje tělo slzami čistí a jak praská jedna velká obruč, která tolik let svazovala moje křídla. A pláču o to víc, když začínám chápat vzkazy své duše a uvědomím si, že jediný, kdo mi ty křídla celou dobu drží a nepustí, jsem jen já sama.

Díky dechu jsem si vzala zpět svoji sílu roztáhnout křídla

Můj vlastní dech mi ukazuje další střípek mé životní skládačky a já si beru zpět sílu znovu roztáhnout křídla, abych se mohla rozletět. Po tomto zážitku vím, že dneska klid v ledu hledat nemusím. Že dnes jsem si přišla pro tento důležitý vzkaz a když by v tu chvíli workshop skončil, bylo by to v pořádku.

Ale neskončil.

Za pár hodin všichni stojíme v zářijovém sluníčku v plavkách u bazénu, do kterého jsme si před tím nasypali pěkných 350 kilo ledových kostek, které se na nás teď třpytí a ukazují své ostré hrany. Dělíme se na dvě skupiny a já vím s naprostou jistotou, že chci být v té první. Nerada odkládám akci v momentě, kdy vím, že je nevyhnutelná, proto se mi nechce čekat. Zavírám oči, vydechuju a jen z dálky slyším Terezino volání:

Dej si záměr, tři, dva, jedna – teď!

Výdech, vysoký krok a během tří vteřin si sedám do masy ledu, slyším cinkání ledových kostech jako když s nimi točíte ve sklenici s vodou. A v tu stejnou chvíli mým tělem projede intenzivní pichlavá bolest. Chce se mi křičet. Nebojovat, jít s ní. To jediné, na co myslím a nořím se hlouběji do sebe.

Prodlužuju dech a musím vydechovat nahlas, ten zvuk mě nesmírně uklidňuje. V hlavě mi zazní věta Emmy:

První ponor a výdech v ledu

Jít do sebe a odevzdat se…

A teď se ještě usměj!

Slyším Terezu, jak za našimi zády volá a dodává nám odvahu. Nevnímám okolí, jen zvednu koutky úst a usměju se. A pak to přijde. Jsem tam. Uvnitř sebe, ponořená do 350 kilo ledu a najednou je mi teplo.

Nádech, výdech, úsměv – tři velcí pomocníci.

Sama v sobě.

Než si to místo stihnu pořádně osahat a nacítit, najednou v tom všem zaslechnu křik a výskot: „Máte to za sebou, dvě minuty za vámi!“

Všichni se zvedají, jen já z těch 350 kilo ledu najednou nemůžu pryč

Jako by mě ledové kostky držely u sebe a nechtěly mě pustit. A tak zůstávám a sedím, zatímco ostatní už jsou z bazénku a začínají společné rozehřívání. Přestávám být hodnou holkou, která plní úkoly a dovoluji si tam být dlouho tak, jak to cítím já, a ne jak to určil někdo jiný.

Zmrazím hodnou holku a dovoluji si poslouchat sebe.

Sedím v tom ledovém království sama a jen poslouchám, co mi říká moje tělo. Nevnímám čas, nevnímám, co se děje okolo. Zvedám se, až sama cítím, že je čas. Ten zážitek je neuvěřitelný. 

A nejen pro mě. Společně s dalšími se hecneme a jdeme si odvážně pro nášup. Ledovou koupel si po několika minutách dopřáváme znovu. Další dvě minuty? Možná víc? Nevím, baví mě to, dýchám, jsem ponořená do sebe a jdu do toho naplno.

Skvělá parta, skvělá atmosféra.

Odvrácená tvář ledu jako daň za moji nerozvážnost

Moje tělo to dává skvěle, do momentu, než vylezu ven a mám rozmrzat a zahřát se. Adrenalin, neznalost extrémních ledových podmínek a taky moje nerozvážnost mi ukazují odvrácenou stranu mince. Třepu se jak ratlík, a i když se snažím zahřát cviky, které nám Emma ukazuje, jde mi to ztuha a v tu chvíli mám pocit, že svoje tělo neovládám.

Rozehřívání a hledání vnitřního tepla i venku se mi nedařilo.

Třepe se a třepe a je mi jasné, že bych teď potřebovala úplně stejné soustředění do sebe, jako když jsem byla v ledu. Ale nedokážu to. Už jsme totiž zpět v místnosti a Emma s Terezou už povídají, a tak to klepání se přijímám na dalších 20 minut jako lekci o tom, že se ještě víc musím učit propojit s tělem a sama se sebou.

Led se pro mě stal velkým zrcadlem toho, kdo jsem a co se děje uvnitř mě

Takto by mohl tento článek skončit. Jenže když jste bytost jako já, která se rozhodla, že se svým strachům a hlubinám přestane vyhýbat a postaví se jim čelem, pochopíte, proč jsem se za pár dní přihlásila na ten stejný workshop u Terezy podruhé. Jen o měsíc a kousek později. Za těch 5 týdnů od ledu se udála v mém životě spousta změn.

O měsíc později zpátky na místě činu a dalších 350 kilo ledu

Událo se toho za těch pár týdnů skutečně moc.

• Odstartovala jsem podzimní běh online kurzu Magicky ženská, do kterého se ženy pustily s úžasnou energií a já nepřestávám být vděčná za to, že můžu ty změny sledovat a být při nich.
• Dopřála jsem si víkend plný inspirace a podnikatelských nápadů na Chateu Herálec a zrevidovala vizi projektu Magicky ženská a načrtla si cestu k dalšímu sdílení s vámi, k druhé knize i k dalším osobním setkáváním.
• Zúčastnila se Nejodvážnější konference podzimu, na které přednášel Dan Millman, autor Cesty pokojného bojovníka o odvaze a strachu (článek o jeho šesti slovech, které vám změní život, vám určitě ještě napíšu) a pochopila další souvislosti.
• Potkala jsem další ženské spřízněné duše a mám pocit, že se svět otevřel do další roviny.
• Změny se v té době udály i u nás doma, protože přestavby a stěhování nábytku se u mě objeví přesně v momentě, kdy cítím, že uvnitř dozrálo něco dalšího a velkého a ta změna je potřeba i venku.

Týden před ledem jsem onemocněla

Když jsem se ve tři ráno v horečce po čtyřech plazila na záchod, probleskla mi hlavou myšlenka, že to tentokrát vzdám. Že to v neděli nedám a svoji účast v ledovém bazénu zruším.

Nebylo mi dobře a každý den jsem přemýšlela, jestli napsat Tereze, že na to nemám. Jenže jak se blížila druhá polovina týdne a tělo se dostávalo do větší pohody, uvědomila jsem si, že největší strach má můj Zdravý rozum. Že to ON mi hází klacky pod nohy. Zmizelo nadšení, zvědavost, hravost, se kterou jsem šla do neznáma poprvé.

Mozek už moc dobře věděl, co ho čeká

Moc dobře si uvědomoval nepohodlí a bolest, která nastane, jakmile se tělo dotkne ledových kostek. Bylo úlevné si ten strach přiznat a připustit. Nechala jsem ho, aby se mnou těch pár dní žil. A jen díky pozorování jsem v něm našla pochybnosti sama o sobě, nelásku a nedůvěru ve své schopnosti.

• Co když to poprvé byla jen náhoda?
• Co když ten vnitřní klid byl jen o tom, že jsem byla naspeedovaná z neznáma a z dechového cvičení?
• Zvládnu tu bolest i tentokrát?
• Co když zklamu sama sebe a nedám to?
• Co když ten klid uvnitř sebe znovu nenajdu?

To byly otázky a pochybnostmi, se kterými jsem si balila tašku tentokrát. Ráno před odjezdem jsem si slíbila, že pokud to nebudu cítit, podruhé do těch 350 kil ledových kostech nepůjdu. Že k sobě i ke svému tělu budu laskavá. Až na místě jsem se pevně rozhodla, že to dneska znovu dám. (Tohle video jsem točila na Instagram, než workshop začal.)

Vítáme dalších 350 kilo ledu.

Tentokrát pro mě měl workshop úplně jinou atmosféru. Potkala jsem na něm nové spřízněné duše a viděla obyčejné lidi, kteří měli tolik vnitřní síly a odvahy, že by ji mohli rozdávat.

Plynula jsem na úplně jiné vlně než napoprvé

Byla jsem pomalejší a víc uvnitř sebe už od začátku, žádné poskakování a pobíhání jako poprvé. Mohlo by se zdát, že když jdete na ten samý workshop podruhé, bude vše jako přes kopírák a víte přesně, do čeho jdete. I když sama vím, že když vedu workshopy líčení, je každý jedinečný a osobitý, nechala jsem se překvapit tím, když jsme hned při představování ve dvojicích v první půlhodině vyšli ven a strčili ruce na dvě minuty do ledu.

Začala jsem poslušně plnit úkol a mluvit, ale po pár vteřinách přestávala moje slova dávat smysl. Ta bolest byla ukrutná a po pár větách jsem Slávce, se kterou jsme se ten den poznaly, řekla jediné:
„Promiň, nemůžu mluvit, bolí to jak čert! Musím se soustředit na sebe.“

Po kolikáté ještě mi to bude docházet? Že nemusím dělat vše, jak někdo řekne? Že i tady můžu dělat věci podle sebe?

Led mi hned na start dne poslal jasnou zprávu…

A tak jsem nebyla překvapená, že když jsme v tom ledovém bazénku všichni stáli, musela jsem tentokráte se svojí myslí hodně pracovat. Nezlobila jsem se na ni, že mi tam hází nesmyslný myšlenky a strachy a nechce se ztišit. Led mi v průběhu dne dával jasně najevo, jak na tom jsem. Jak můj strach sedí na koni a snaží se převzít otěže. Bylo jen na mě, jestli mu to dovolím.

Stojím uprostřed a svádím boj se svojí myslí…

Zase jsem nechtěla čekat a chtěla se jít ponořit hned v první skupině. Jediné, co mi při vyslíkání se do plavek v tom listopadovém zamračeném odpoledni znělo hlavou, bylo jedno jediné slovo.

Nebojovat

A pak už jen slyším Terezin hlas a ta známá slova, při kterých je dobrý se pořádně nadechnout a začít se soustředit jen na sebe: Tři, dva, jedna – teď!  Ve vteřině přichází známý pocit bolesti, píchání, chladu, jako by se vám do kůže zarývala smrt.

V tu chvíli máte jen dvě možnosti. Zabalit to a utéct nebo přestat bojovat a odevzdat se.

Zavírám oči, nadechuji se a hluboce nahlas začínám dlouze vydechovat. V hlavě si tiše opakuju: Jdi s tím. Odevzdej to. Nech ten strach, ať jde…

Odevzdej to. Nebojuj.

Byla jsem uvnitř sebe a rozhodovala se, který dveře otevřu. Jestli se začnu třást jako osika a trpět, nebo jestli najdu tu kliku od dveří, kde je vnitřní klid a mír. Ten den jsem se cítila daleko slaběji než napoprvé a musela se rozhodnout, kdo bude velet. Jestli moje mysl nebo já.

Někdy má naše hlava spoustu výmluv a mysl a strach nám hází klacky pod nohy. Když máme ale svoje silné „PROČ“ nenecháme se zastavit.

Zažehla jsem vnitřní oheň

A tak jsem se znovu i přes prvopočáteční námitky mé mysli potkala se svým vnitřním ohněm. Trvalo to pár vteřin, pár nádechů a výdechů a byla jsem tam. Za zavřenými víčky můj vnitřní oheň zářil a posílal teplo do celého mého těla. Najednou bylo ticho a obklopil mě ten známý klid a mír.

Nebyla to náhoda. Byla jsem zpět.

Zpět na místě uvnitř sebe, na které se v běžných každodenních dnech tak stěží dostávám. Na místě, které uvnitř sebe znám, ale vždycky mi trvá dlouho, než ho najdu.

Led mi ukázal zkratku. Teď už ty dveře znám

Každá z nás to místo v sobě máme a každá k němu známe tu cestu. Někdy je trnitá, někdy ji musíme hledat déle, než bychom chtěly. Hlavou mi v tu chvíli proběhly myšlenky na první roky na manažerských pozicích, kdy jsem na ty dveře vnitřního klidu tloukla a neuměla je otevřít.

Musela jsem se pousmát, když jsem před sebou v mysli viděla sebe, jak tvrdě pracuju na tom, abych se naučila chápat, jak lidi v mém týmu přemýšlí, abych je dokázala dovést k výsledkům. Jak se učím svoji mysl ovládat a jaký facky dostávám od života. Viděla jsem dlouhou cestu k sobě samotné, cestu do Indonésie i cestu k projektu, který pomáhá tisícům žen. A viděla jsem, kolikrát jsem na té cestě potřebovala tu cestu k vnitřnímu klidu najít rychle a nešlo mi to.

Napodruhé jsem tělo poslouchala a rozehřívání šlo skvěle.

Teď vím, že se můžu kdykoli rychle vrátit

Led mi ukázal zkratku k vnitřnímu klidu, kterou už nikdy nezapomenu.

Pomohly mi křídla dechu, pochodeň mého vnitřního ohně a dohromady 700 kilo ledových kostek, které se ve slunečních paprscích třpytily jako diamanty. A taky vím, že po této zkušenosti budu o to víc a zářivěji svítit na cestu všem ženám, které se rozhodnou na cestu za svým vnitřním světlem vydat.

Pokud patříte k těm, které jdete rády do akce, nebojíte se bolesti a chcete svoje tělo a mysl více poznat ještě dřív, než Tereza vypíše další termíny ledových workshopů, začněte s otužováním už teď. Můžete v klidu doma, třeba takto:

Jak začít doma s otužováním?

Přeji vám, ať se necháte svým tělem vést a najdete cestu ke dveřím, za kterými je uvnitř vás ten božský klid a mír a ať se naučíte si tam chodit dobíjet baterky, kdykoli to budete potřebovat.

***

Věřím, že moje sdílení ledové zkušenosti doletí přesně k těm srdcím, co jsou připravené na cestu a budu ráda, když mi napíšete, jaké myšlenky ve vás ledové sdílení otvírá a jestli máte chuť to taky zkusit. S láskou Míša

PS1:
Za nádherné fotky z celého srdce děkuju Danielovi, manželi Terezy, který má dar zachytit atmosféru a sílu okamžiku. Pokaždé, když se na fotky podívám, připomenu si tu chvíli, jakoby byla včera. Jestli chcete taky svoje fotky z ledu, nechejte na sebe Tereze email na této stránce a ona vám pošle info o workshopech jako prvním.

PS2:
Možná jste článek přečetla a skáče vám do hlavy myšlenka, že na tohle vy nemáte sebevědomí. Jestli na něm chcete začít pracovat a každý den ho posilovat, mám pro vás skvělého pomocníka.
Cestu k němu najdete tudy >>