„Jmenuji se Nelly a jsem princezna. Skutečná princezna!“ Usmívá se každou buňkou svého malého krásného těla a v očích má jiskřičky jako čertík.

Je roztomilá, má krásné vlnité vlásky a na hlavě korunku. Ve fialových šatičkách běhá po chodbách nádherného zámku a zastaví se u každého zrcadla, aby se na sebe usmála. Tak moc se sama sobě líbí!

„Obléknu si ty krásné bílé šaty, co jsou na nich tisíce malých růžiček. A taky ty krásné červené střevíčky, ty mi náramně sluší. To bude nádherný den, těším se, co nového dneska zažijeme! Pojď, ukážu ti, jak se žije na mém zámku.“

Koukám na ni a slyším, jak svým krásným hláskem opakuje ty věty stále dokola. Sedím na nádherné zámecké posteli se spoustou voňavých polštářů povlečených do damaškového povlečení. Je tu tak moc příjemně, jako by se zastavil čas. Jako bych se přesunula do svých dávných snů, do doby, kdy jsem si sama přála být malou zámeckou princeznou.

V našem útulném zámeckém pokojíku na Chateu Mcely se přede mnou v televizi opakuje tato krásná reklamní upoutávka. Je to snad nejpříjemnější reklama, kterou jsem kdy viděla, nemůžu se na ni vynadívat.

Ale zároveň na mě padá tíha, smutek a lítost. Na chvíli mám pocit, že se blíží snad i slzy. Ne takové, jaké znám z běžného života. Tyhle jdou z hloubky a tlačí mi na oční víčka.

Jako bych měla plakat perly

Bolí mě z toho u srdce. Tam, kde jsem kdysi svoji princeznu zavřela na deset západů. Za velké dveře s mohutnými kovovými panty, které neotevře ani ten nejstatečnější princ. Otevřít je totiž umí jen jeden jediný člověk na tomto světě.

Sedím a koukám na tu nádhernou malou holčičku, která teď už běhá ve fialových šatičkách po zámecké zahradě plné levandulových záhonů.

V tu chvíli myslím na jediné. Na všechny princezny, které jsou zamčené za stejnými dveřmi, jako kdysi bývala ta moje. Jak je jim tam smutno. Jak pláčou a možná se i bojí. Jak by se taky chtěly proběhnout bosky po čerstvě posekané jarní trávě a pak si obout malé červené střevíčky.

Co jsme jim to udělaly? Proč jsme je zavřely? Vždyť jsou tak křehké, tak milé a krásné!

Proč jsme jako dospělé už zapomněly být princeznami?

Možná jsme jen měly strach, aby je v tom tvrdém světě okolo nás někdo nezranil. Aby jim neublížil a nezpůsobil šrámy na duši. Aby jim někdo nepřistřihl křídla. Ale neudělaly jsme jim to nakonec my samy?

Nepřestaly létat kvůli nám?

Kam jste schovala tu svoji malou princeznu vy sama? Kam se poděla ta malá holka, která si chtěla hrát s korálky a prohlížela si maminčiny šperky, jako ten největší poklad na světě? Kam zmizela ta krásná usměvavá a pořád veselá parádnice?

Vzpomenete si ještě, kdy jste s ní přestala mluvit?

Bylo to už dávno, když vás maminka možná poprvé nachytala, jak si hrajete s jejími šaty a očními stíny a hodně vám za to vynadala? Nebo vám ublížil mladý princ, který si svého bílého koně někde zapomněl a choval se spíš jak slon v porcelánu? Nebo ji zastrašila sedmihlavá saň v podobě zaměstnání, honění kolem domácnosti a každodenního stereotypu?

Ať to bylo cokoli, ta pohádka může mít krásný konec

Klíč od těch velkých dveří není ztracený úplně. Ta malá princezna pořád doufá, že má šanci na vysvobození ze svého zajetí. Z vězení ji ale tentokráte nevysvobodí ani princ, který porazí draka, ani hloupý Honza, který se chce stát králem. Z vězení ji může pomoct jen jedna jediná duše na tomto světě.

Jen vy sama.

Jen vy sama máte schovaný klíč a moc aspoň ty velké těžké dveře pootevřít. Nechat ji nakouknout ven, ať se aspoň jednou zatočí v těch krásných šatech. Ať rozpaží ruce a tančí a motá se s hlavou zakloněnou k nebi. Ať sní a zase se směje.

Každá z vás v sobě má pořád ukrytou tu malou nádhernou princeznu. A každá z vás se může rozhodnout pozvat ji zpátky do života.

Vezměte ji každý den za ruku, jděte společně k zrcadlu a podívejte se sobě vzájemně do očí.

Usmějte se a udělejte si z toho malý společný rituál. Můžete mít přece své tajemství. Jděte někdy za ty velké dveře za ní, pokud se ji ještě pořád bojíte pustit samotnou do velkého a rychlého světa kolem nás. Ale buďte s ní.

Je v pořádku, že na ni dáváte pozor. Že nechcete, aby jí někdo ublížil, smál se jí nebo ji zranil.

Ale nezapomínejte na ni

Věnujte jí každý den deset minut. Mluvte s ní a ukazujte jí svět. A pak možná přijde den, kdy se přestane konečně bát a vy s ní. A pak zakloníte hlavu společně a s hlasitým smíchem se spokojeně budete točit a točit v krásných šatech v zámecké zahradě.

Moc bych vám to přála.