Jsi nějaká vychrtlá, dělej se sebou něco, nebo z tebe budou chodit hadry… (Jasně, díky!)

Bože ty se cpeš, s takovou budeš mít za chvíli zadek jak vrata. (Joo, to jsem zrovna dneska potřebovala slyšet, fakt dobrý.)

„Sluší ti to!“ „Ale prosím tě, vždyť vypadám otřesně!“ 

Někdy ho nechápete, jindy vás rozčílí a do třetice všeho dobrýho, když už to někdo myslí vážně, shodíte ho dřív, než vám dojde, že ho dotyčná osoba fakt vážně myslela.

Komplimenty. Povedený i ty nepovedený

Situace, který v nás ženách vyvolávají nejrůznější pocity. Bohužel jak tak koukám okolo sebe, zjišťuji, že zatím u více žen spíš převládají pocity, kdy by si nejraději vytrhaly pár vlasů. Ať už z toho, že (ne)komplimenty musí poslouchat, nebo ze studu, že by to mohla být pravda.

Mám svoje vlasy moc ráda, proto jsem si na (ne)komplimenty našla svůj recept. Čarovných devět manter, který si čas od času i dneska připomenu. S láskou vám o nich posílám pár písmenek a vím, že si na ně někdy vzpomenete, až kolem vás poletí ON.

(ne)povedneý (ne)kompliment

Nedávno mi jeden nečekaný (ne)kompliment vystřihl táta, když jsem přijela s Oliverem na návštěvu. Bylo to něco ve smyslu, že se mi moje prsa tím kojením za chvíli snad ztratí. Ta poznámka neměla vyznít zle, spíš to asi měla být sranda. Ale kdybych chtěla, mohla jsem si začít vyprávet pěkně barvitej vnitřně rozkládací příběh.

Schválně píšu, kdybych chtěla. Protože já jsem se rozhodla nechtít. Je mi tak líp a nechala jsem tu poznámku odjet jako to autíčko na dálnici. Autíčkovou metodu ode mě už znáte a jestli ne, tak si ji připomeňte. Co se budu trápit z jedné věty, kterou nemusím komentovat nebo se jí dokonce můžu i zasmát? Přece nerozjedu ve své hlavě příběhy o tom, že to může být pravda. Jasně, mám malý prsa, z jejich původní velikosti fakt zbyla tak třetina, ale no a co? Trápit se tím je to pro mě ztráta času. Neřeším to.

Rozhodla jsem se nechtít

Jenže…

Dřív by to ztráta času nebyla. Dřív bych nad tím přemýšela a rozhodně bych mu tu smeč nějak vrátila. Protože bych se urazila a potřebovala se obhájit. Ukázat, jak jsem silná a bojovná, dokázat svýmu egu, že potřebuji mít poslední slovo.

Možná si i vy ještě dneska vzpomenete na situaci, kdy vás někdo poznámkou o vašem vzhledu fakt těžce bodl do srdce. Vzpomenete si? Pravděpodobně přesně víte kdo to byl, kde jste byla, v kolik to bylo hodin, co jste měla na sobě i jak blbě jste se cítila, když tu větu vyslovil. Nemusel to myslet vážně, možná to měl být skutečně kompliment, možná sranda… ale prostě se to nepovedlo a vy ještě teď máte pachuť v puse.

Facku nebo úsměv?

A možná ta situace nebude jen jedna. Od mateřské školky se nám takových bolístek, zranění a (ne)komplimentů mohl naskládat plný košík, co košík, někdy i pořádný pytel.

„Vypadáš blbě, tohle ti nesluší, prosím tě sundej to, smaž tu rtěnku, jsi jak klaun, nechlastej tolik, budeš tlustá, trochu se hýbej, nebo u té televize shniješ…“

(Tak schválně, máte odvahu napsat do komentáře větu, na kterou nezapomenete nikdy vy?)

A tak vás ti druzí staví do situace, kdy se buď můžete blbě usmát, nebo se urazit, nebo se zeptat na rovinu, jak to ten člověk myslel nebo to přejít a nebo mu třeba rovnou vlepit facku. Každá reakce má něco do sebe, pokud si ji vědomě vyberete. Pokud se rozhodnete a víte, proč reagujete tak a ne jinak. Ale když nad tím nepřemýšlíte a reagujete pod řízením autopilota, může to celé rozpoutat pěknou slovní přestřelku.

Ale to nejhorší, co můžete udělat, je nechat to bublat v sobě a začít si okolo toho stavět příběhy a domněnky a začít se tím trápit.

Hlavně se proboha nechval sama, ať nesmrdíš!

Aby to nebylo tak jednoduchý, jsou tady ještě jiný situace. Takový ty, kdy si pamatujete, když vám to slušelo, cítila jste se skvěle a rozhodla jste se to sdílet nahlas.

„Hele dneska se cítím fakt dobře a sluší mi to, co?“

A studená sprcha na sebe nenechá dlouho čekat. „To jako myslíš vážně? Hele tady něco smrdí… jako samochvála, chápeš? Jak to můžeš takto o sobě říct?! To tvoje šílený sebevědomí!“  Znáte to taky?

A tak zase přijde ten pocit, kdy se cítíte blbě, protože vám ten někdo nepotrvrdil, že jste fakt kočka. Myslíte si, že vám to nepřeje, zkazí vám svojí reakcí náladu, možná si začnete říkat, že vám zavidí nebo vás nemá rád. Jenže jste to jen vy, kdo má volbu. Volbu vybrat si, jak budete reagovat. A už myslím tušíte, která z cest nikam nevede.

Víte co, tak mě raději nechvalte nikdo!

Takže si takto plíživě do hlavy vštěpujeme, že se chválit raději nemáme, protože jsme hodný holky, a ty přece nechtějí smrdět samochválou ani nechtějí, aby je lidi okolo neměli rádi proto, že se pochválit umí. Anebo jsme preventivně připravené na útok a máme v zásobě spoustu střeliva, jak tu bolavou poznámku co nejrychleji odpálit.

A když pak přijde ten opravdovej, upřímně myšlenej a hezkej kompliment, zabijeme ho dřív, než stačí doznít.

„Ale to ne, kam jsi dal oči? Ne, ty šaty nejsou nový, ty už mám dlouho… Nezhubla jsem, prosím tě, měla bych začít cvičit, vždyť vypadám děsně…

Tududumdum… tři tečky myslím stačí, netřeba nic dodávat.

Proč jsou pro ženy (ne)komplimenty někdy tak velkým oříškem?

Proč vám někdy hrknou smutkem slzy do očí a jindy byste se hanbou propadla? I na tohle se ženy ptají v průběhu své cesty za vědomou ženskou krásou v mém online programu Magicky ženská.

Řeknu vám to jednoduše a rychle, aby to tolik nebolelo. Pokud vás (ne)komplimenty dokážou rozložit, dost pravděpodobně se ve vás pořád ozývá hlásek, který možná skoro neslyšitelně šeptá:

Nejsi pořád dost…  

Pravděpodobně sama sobě skutečně upřímný kompliment neumíte vystřihnout. A nejspíš nejen sobě, ale i těm okolo vás. Necháte se vnitřně ničit pocitem, který vám šeptá, že nejste ještě dost hezká, hubená, upravená, nalíčená, vyklidněná, ženská… Zkrátka nejste pro sebe pořád dost dobrá a ženy okolo vás jsou pořád ještě o chlup lepší. Takže i když tu pochvalu může kdokoli myslet fakt upřímně, stejně mu to nebudete věřit.

Právě na (ne)komplimentech se hezky pozná, jak to se svojí vědomou ženskou krásou a sebevědomím máte. Protože když to máte uvnitř sebe pěkně srovnaný a ukotvený, tak vás:

• Nepovedený kompliment nezraní a nevěnujete mu energii.
• Povedený a upřímný kompliment oceníte a máte z něj fakt upřímnou radost.
• Umíte s radostí a od srdce komplimenty sama rozdávat a děláte to ráda a často.

Pokud některá z těch věcí drhne, je fajn si stoupnout před zrcadlo a zeptat se sama sebe, co je ten prapůvod toho, že vás (ne)komplimenty dokážou vyvést z míry. Když půjdete uvnitř sebe dost do hloubky a přestanete ukazovat na ostatní prstem, protože vás chtěli urazit, zesměšnit nebo vám namazat med kolem pusy, zjistíte, že dojdete k pocitům jako jsou: Nevěřím si, nejsem si jistá, jestli mi to sluší, sama o sobě pochybuju, fakt můžu i já?

Upřímně, když vám tohle bahínko leží někde na dně vaší duše, je dost pravděpodobný, že srážka s jakýmkoli (ne)komplimentem je pro váš vnitřní svět časovaná bomba. Ale nemusí to tak být napořád, je dobrý vědět, že jsou cesty, jak z těch bolavých pocitů ven.

Mých 9 manter pro láskyplné žití s (ne)komplimenty

Mám svých devět manter, který si čas od času připomenu. A dneska je chci sdílet i s vámi, snad vám udělají radost a pomůžou ve hře s (ne)komplimenty i vám. Jsem zvědavá, která z nich s vámi zarezonuje nejvíc. Napíšete mi to do komentáře? Tady jsou.

Pamatujte na jedno.

Každá, která jste dočetla až jsem, jste výjimečná a jedinečná. Vím, že to zní jako šílený klišé a možná se vám z toho zvedají palce na nohách, ale víte co? Je to tak! Žádná jiná nemá takovou pihu krásy, jako vy, žádná jiná nemá tak neposedný vlasy, ani dokonale nedokonalý nohy. Nesnažte se o dokonalost, buďte sama sebou.

Naučte se své kráse a sama sobě věřit, uvidíte, jak ten svět okolo vás najednou zkrásní a ty komplimenty, ty pak budou taky jenom krásný. Ne, není to jen taková trapná věta na závěr. Je to pravda a začněte ji taky žít, je čas!

***

Posílám objetí všem, co někdy někomu vystřihly bolavej (ne)kompliment, i to se někdy stává. Posílám objetí všem, co se stydí přiznat si, že jsou krásné a snaží se komplimenty zabít, nebojte, jednou to přejde. Posílám objetí všem, co nemůžou na ten jeden bolavej (ne)kompliment zapomenout, nechte ho jít, svět se točí dál.

Hledejme je a dávejme je. Budeme mít je i sebe víc rády.
Ať žijí komplimenty.
Míša