„Tak moc mě štve, že tu bolest ze sebe neumím dostat. Dělám, že nic, ale uvnitř tak moc trpím. Měla bych to umět, vím, že mi to pomůže, ale nedokážu ani jen tak zakřičet a dostat to ze sebe. Přijde mi to blbý… A pak bulím kvůli každé maličkosti.“

„Měla bych to aspoň zkusit, ale fakt to nejde.“ svěřuje se mi smutně do telefonu a ani netuší, jak moc ji chápu.

Počkám až domluví, poslouchám a pokyvuju hlavou, i když se nevidíme. Mám pro ni tak velké pochopení. Abych jí aspoň trošku uklidnila, začnu jí vyprávět. Vyprávět o dnech, kdy jsem měla chuť se zahrabat pod zem a řvát z plných plic.

Rozhodla jsem se to vyprávění sdílet i s vámi, protože i vy nejspíš takové dny znáte… A věřím, že vám pomůže vědět, že v tom nejste sama.

Chci s vámi sdílet, co pro mě znamená mít se ráda

Měj se ráda taková, jaká jsi. Nechtěj víc, nechtěj míň, važ si sebe. Buď vděčná za všechno, co máš tady a teď.

Netrap se minulostí, nestrachuj se budoucností, žij v přítomnosti a vnímej každý svůj nádech a výdech. Nejsou samozřejmost a přijde den, kdy se tvoje duše otočí a půjde zpátky.

Kolikrát jste si to už připomínala? Kolikrát jste si tohle říkala? Kolikrát vás tyhle věty rozčílily, když vám bylo fakt blbě?

I když těmto pravdám věřím hluboko uvnitř srdce, jsou dny, kdy se mi po tvářích kutálejí slzy jako hrachy. Nemám chuť je ani utírat, a tak je nechám ať si tečou a jen zhluboka dýchám.

Slyším sama sebe, jak vzlykám a v hlavě mi běhá stádo černých myšlenek. Falešné domněnky, katastrofické příběhy a chmury. Nechce se mi ani vstávat z postele a mám pocit beznaděje, bezmoci, zbytečnosti a marnosti.

Proč tu vlastně jsem? Jaký to má všechno smysl?

Takovéto dny mě nutí k zastavení. Opravdu žiju to, čemu věřím? Jsem k sobě upřímná a skutečně pravdivá?

Slyším malý a tichounký hlásek, který se ostýchá být ke mně pravdivý. Ale lhát neumí a tak zavírám oči, abych ho slyšela co nejlíp. A on mi odvážně odpovídá: NE. Nejsi to ty. Nejsi sama sebou. Teď se nemáš vůbec ráda. Vidíš to vůbec?

Dřív jsem neviděla nic. Viděla jsem litující se hromádku neštěstí, která měla pocit, že by se měla vzchopit. Měla dojem, že by měla být silná a že by měla ty slzy a smutek zadržet.

Jenže dnes už to vidím. A tak jen tak ležím a dál si pláču. Přestávám myslet na to, že bych neměla brečet a měla bych být vděčná za všechno co mám. Nechávám věci jen tak plynout. Vím, že je to to nejlepší, co pro sebe můžu udělat.

Přestávám řešit, že se TO nehodí

Vím, že„BYCH MĚLA BÝT v pohodě“, protože spousta jiných bytostí na tomto světě by možná ráda žila můj život. Ale nežijí. Žiju ho já. Oni mají svoje životy a je to tak správně.

Slzy se kutálí na polštář a začínám cítit úlevu. No a co! Je přece naprosto v pořádku brečet. Je naprosto v pořádku přiznat, že dnes je den, kdy nejsem sluníčková. Je naprosto v pohodě přiznat, že jsem protivná, naštvaná a není mi do zpěvu.

Víte co?

Prozradím vám jedno tajemství, které mi dlouhou dobu unikalo. Tajemství, díky kterému dostanete víc lásky, než sama unesete. Tajemství, díky kterému budete zářit a vaše ženskost jen pokvete častěji, než si vůbec umíte představit.

Vykašlete se na všechna ta přihlouplá „měla bych“ a spadne vám balvan ze srdce

Radost, láska, nespoutanost, odvaha dělat věci po svém. To vše v sobě zabíjíte pokaždé, když na sebe tlačíte a nutíte se dělat věci jen proto, že byste měla. Pokaždé, když víte, že „byste něco měla“ a začnete si to vyčítat, zabíjíte kus své duše. V mysli se ke svým „měla bych“ neustále vracíte a hledáte sama pro sebe důvody a vymlouváte se sama před sebou, proč jste to ještě pořád neudělala.

Neznám ženu, která by nezažila aspoň den ve svém životě, kdy byla rozložená na kousky. Kdy byla přesvědčená o tom, že je naprosto neschopná, nemožná, nehezká. Zkrátka dost dobrá. Neznám ženu, která by sama o sobě aspoň jednou v životě neřešila, že „by měla být jiná, než právě teď je.“

Jednoho krásnýho dne, když se mi takto kutálely slzy po tvářích a měla jsem pocit, že bych měla už konečně být v pohodě, jsem si uvědomila to velké tajemství.

Tak dneska položím i vám tu otázku na tělo, kterou si v posledních dnech sama často pokládám. Co pro vás znamená mít se ráda taková, jaká jste? Zkusila jste si na ni někdy jen tak odpovědět?

Řeknu vám to nejdůležitější, co pro mě znamená mít se ráda

A co znamená MÍT SE RÁDA PRO VÁS?

Zkuste teď na chvíli zavřít oči a zamyslet se. Vykašlete se teď na to,„co byste teď měla“, sedněte si a napište si právě teď takový malý seznam všeho, co pro vás znamená mít se ráda. Věnujte si chvilku. Právě dnes je ten správný den.