Znáte ten pocit, kdy vám dopoledne uteče jako voda a vy sedíte s jazykem vyplazeným na vestě a koukáte do nikam a říkáte si: Proboha, kdo to všechno dodělá?

Na kuchyňské lince spousta nádobí a rozvařený oběd (jako rozvařený ne rozvařený 🙂 ), myčka právě domyla a pípá na vás jak divá, pračka následuje vzápětí. Všude okolo rozházené dětské hračky a pro jistotu do toho všeho umýváte koupelnu.

Aby toho nebylo málo, v hlavě vám běží další a další myšlenky… Musíte se nachystat na tu odpolední oslavu (však víte, jak to je – umýt vlasy, trochu líčení a hlavně ta zakletá věta: Nemám co na sebe, ta vás straší!).

Do toho všeho jsou kolem vás pecičky od melounu a ulepené dítko běhá z terasy sem a tam a náramně ho to baví. Vy jen trnete hrůzou, protože si stále zpracováváte strachy, jestli jste dobrá máma, když máte někdy chuť ho chytnou za ruku, aby se zase nerozplácl a nedopadlo to jako minule. (uf, no tak to by mohlo z těch všech myšlenek asi raději stačit…)

Znáte ten pocit?

Znáte ho, darebáka? Prosím, řekněte mi, že ho taky znáte

Já ho znám a zrovna dnes přišel na návštěvu. Místo toho, abych to všechno dokončila a dodělala, zastavuju se a dám si nohy na stůl. Sedám bez výčitek k počítači a hodlám se spojit se světem. Víte jak, trochu se rozptýlit (že to tak taky někdy děláte?). Kouknout, co je novýho, podívat se, kdo je kde na prázdninách, omrknout fotky na Instagramu…

A pak stejně udělám to, co nejvíc miluju. Otevřu tu bílou stránku a nechám proudit písmenka. U toho je mi nejlíp. A ještě krásněji mi je, když moje písmenka čtete a usmíváte se a víte, že v tom nejste sama. A i já vím, že v tom nejsem sama. A za to vám moc děkuju!

Život není maraton

Protože tento chaos, tento shon a zmatek zná spousta žen. Když má dojet návštěva, lítáme jak hadr na tyči a deset minut před tím, než se rozezvoní zvonek, si sedneme a musíme hodně dýchat, abychom nevypadaly jako po maratonu.

A pak se otevřou dveře a my se vítáme a s láskou se objímáme a potutelně na sebe mrkáme s mužem, že jsme dobří, že jsme to všechno stihli.

Musím vám říct, že takový honění je na prd. A vždycky se sama sobě musím pousmát, že i když to vím tak dlouho a taky to učím maminky v online kurzu Magicky ženská maminka, tak že se mi to čas od času stane taky (to bych na sebe asi práskat neměla… nebo to neva?).

Jasně, že to neva. Nejsme stroje a nejsme dokonalé. A je to v pořádku a to je na tom skvělý.

Proč se necháváme tím kolotočem lapit?

A každý tohle honění nám dává příležitost se zastavit a jít pěkně do hloubky a projít si skutečně uvnitř sebe, co to mělo znamenat. Proč jsme na sebe tak tvrdé, proč samy sobě nakládáme tolik, proč se necháme tím kolotočem lapit?

Řeknu vám, co jsem zjistila před dlouhou dobou já. Tou největší pastí, do které my ženy často spadneme, je multitasking. Dělání deseti věcí najednou. Dokonce si myslíme, že máme navrch nad muži. A jsme na to mnohdy hodně pyšné. Zvládáme toho přece tolik!

Snídaně v poklusu, oblékání bez rozmyslu jen tak stereotypně a při čištění zubů a pleti nám v hlavě běhá plán celého dne, co všechno musíme dokončit, dodělat, stihnout, zařídit.

Děláme všechno a zároveň nic vědomě

Ochuzujeme samy sebe o požitek, nic si neužijeme do hloubky, všechno kolem nás proletí. U ničeho si neužijeme tu radost z dokončené práce. V hlavě se soustředíme na deset věcí a není v našich silách se do každé ponořit a být totálně přítomna.

A proč to všechno?

Abychom si mohly na konci dne říct: Jsem dobrá? Stihla jsem to! Abychom se mohly poplácat na rameni a dokázaly si, že na to máme? Abychom vypadaly jako dokonalé ženy, mámy, milenky? Abychom si mohly udělat deset fajfek na našem seznamu úkolů? Abychom si dokázaly, že všechno zvládneme samy?

Hmmm. Hezká odměna. A večer, když se podíváme do zrcadla, vidíme ten unavený výraz a ucítíme bolavé tělo, možná nám hlavou projede myšlenka:

„Stojí mi to za to? Skutečně to takto chci?“

Je čas na změnu, my se nedáme!

Jsem ráda, že mi dnešní dopoledne opět připomnělo, že pokud se necháme řídit naším autopilotem a přestaneme žít vědomě, pohltí nás staré, hluboko v podvědomí zakořeněné vzorce. Ty, které nás nutí jet na plný plyn z pocitu, že ještě stále nejsme dost dobré. Dost dobré pro okolní svět, dost dobré pro sebe. Je jen naše volba, jak často necháme autopilota, aby náš život řídil.

A já volím lásku. Lásku k sobě, lásku ke svému tělu, lásku ke svému životu. Nechci se nechat řídit autopilotem, který neví, kam můj život řídit. Prostě se nedám!

A věřím, že my všechny se nedáme. Že samy sobě stojíme za to, užít si i sebemenší okamžiky v našem životě vědomě.

Přála bych to všem ženám

Přála bych nám ženám klid v duši a multitasking, ten ať jde … k šípku.

Přála bych nám všem, abychom se měly v každém okamžiku rády.

S láskou
Míša

***

PS: Jaké přání doplníte vy? Napište do komentářů, těším se na ně!