Někdy o něčem strašně dlouho přemýšlíte, mluvíte, toužíte po změně a chcete, aby se ta daná oblast vašeho života (ideálně jako mávnutím kouzelnýho proutku) zlepšila.

Třeba si přejete konečně zhubnout pár kilo nebo se přestat trápit problémy s pletí, který máte, i když už dávno nejste v pubertě. Třeba se chcete konečně cítit víc žensky a sebejistě. Nebo si moc přejete mít ve vztahu s partnerem otevřenou komunikaci a přestat si konečně po neshodách hrát hru na tichou domácnost.

Proč se vám to ale možná pořád nedaří?

Tak právě o tom je dnešní článek. Dočtěte až na konec, protože až tu jednu věc na konci plně přijmete, začnou se dít ve vašem životě ty zásadní změny. Uděláte konec marným pokusům o změny ve vašem životě.

V ženských životech je tolik oblastí, kde by ženy chtěly být šťastnější

A i já jsem sama na sobě kdysi dost často pozorovala jednu šílenou věc, která nám v tom štěstí brání.

Když přijde na lámání chleba a vy dostanete od života příležitost začít věci měnit, stane se nepochopitelná situace. Couvnete.

Prostě si TO najednou rozmyslíte. Začnete sama sobě ve svém vnitřním dialogu vysvětlovat a přesvědčovat se, proč právě teď není ta vhodná chvíle na to, to zkusit, pustit se do akce, jít vpřed. Až nakonec sama sebe přesvědčíte, že máte pravdu. A pak? Pak se stane jediné.

Utečete, odložíte to na jindy.

Až bude víc času, víc energie, až děti vyrostou až budete mít víc peněz.
A do té doby?

Budete pravděpodobně dál naštvaná a budete vzdychat a krčit rameny, že děláte všechno a kila stejně dolů nejdou, budete sama sobě tvrdit, že vaší pleti už nic nepomůže a pořád budete po hádce poučovat partnera, aby s vámi otevřeně mluvil a celou situaci s vámi probral. (A sama přitom v sobě budete tutlat slova a čekat celou věčnost, než otevřete pusu a řeknete první větu, vždyť by přece měl začít on, ne?)

Být silná „pod jazykem“ by ti šlo!

Pamatuju si přesně moment, kdy mi jednou kamarád při mém podobném „útěku“ z akce řekl větu, která se mi navždy vryla pod kůži: „Být silná pod jazykem a jen okolo toho kecat, to by ti šlo, co? Ale pak na to nemáš, že?“

Trefil do černého, ťal do živýho masa.

Sakra proč? Taky se sama sebe ptáte? Proč nejdete do akce, i když víte, že nejste spokojená? Možná už tušíte, proč před změnami utíkáte. A možná ještě ne. Řeknu vám to tak, jak to je. I když to možná není příjemné slyšet. 

Bojíte se

Bylo by přece tolik jednodušší, kdyby se změnil svět okolo. Aby někdo mávnul kouzelným proutkem – dal vám okamžitě fungující pilulku na shazování tuku, nejnovější krém, který vás zbaví akné nebo aby konečně partnera osvítilo a začal se konečně chovat jinak.

Jenže ono to funguje přesně obráceně. Jen vám to možná nikdo neřekl. (Mimochodem, pokud vás zajímá zásadní pravda a 3 klíčové myšlenky, co vám o sebevědomí a ženské kráse neřekla máma, tak si je stáhněte zdarma tady >>)

Jedině až změníte sebe samotnou, můžete měnit svět okolo

Upřímně si odpovězte. Jak můžete chtít, aby se změnil svět okolo vás, když se vy sama bojíte sebrat odvahu a začít u sebe? Když sama před sebou máte výmluvy, že nemáte čas, je to moc drahý nebo rovnou řeknete, že to nejde a že to pro vás prostě není.

Kolik času trávíte přemýšlením a povídáním o tom, jak moc chcete změny toho, co okolo sebe vidíte? (Včetně vašeho těla při pohledu do zrcadla…)

Jak často si přejete (nahlas nebo potichu), aby se změnil váš partner, aby zmizelo těch 5 kilo navíc a nebyly vám těsný kalhoty, aby vaše pleť zářila a byla zdravá? Jak často chcete, aby vám partner začal víc říkat milý věty a třeba i to, že vám to sluší? (I když vy sama si to řeknete jednou za rok). Možná chcete, aby i děti začaly být konečně klidnější a učitelka ve škole, aby pořád neměla nějaký připomínky nebo aby se ta protivná prodavačka ve vaší pekárně začala konečně ráno usmívat, protože kdo se na to má dívat, že?

Kolik myšlenek na to, jak se mají změnit ostatní, vám lítá v hlavě?

A kolik jich je o tom, jak se chcete změnit vy a kolik času jste ochotná věnovat akci? Budu upřímná. Spousta žen jsou stejně jako já tehdy, silné pod jazykem, ale když si upřímně ten čas porovnají, povídačky a příběhy v hlavě o pohádkovém světě prostě vedou. A akce? Často mizivá.

Jedině až ten poměr obrátíte, začnou se dít změny.

A jasně, že se nám do toho nechce. Protože za tím vším je vlastně velká černá díra, kterou neznáme. Nevíme, co nám změna přinese, nevíme, co nás čeká. O to je to složitější.

Jsem chodící důkaz

Přesně si pamatuju pocit, kdy jsem několik měsíců pořád dokola kamarádce u vína povídala, jak jsem nespokojená v práci na pozici projektové manažerky v jedné menší firmě. Měla jsem pocit, že už se nikam neposunuju, že je to pořád dokola, že mě to nebaví. Ale zároveň jsem věděla, že tam mám pěkně teplé místečko, jistotu a pravidelný měsíční plat.

Bylo to v roce 2012 v únoru

Pár dní před tím, než jsme poprvé odlétali do Thajska. Moje první dlouhá cesta, můj první let letadlem. Děsně jsem se bála a těšila zaráz. Řešili jsme víza, pasy, očkování, krosny a já nevím co všechno a poslední, co jsem v tu chvíli chtěla řešit, byla práce.

A do toho přišla Gábina:

„Míšo, otvírají u nás v bance pozici dělanou jak pro tebe. Napiš životopis v češtině a angličtině a pošli mi ho! Máš velkou šanci to místo dostat!“

Cože? Teď? To snad ne! Gábi, víš, my teď letíme na dovolenou…

a začalo to…

jedna výmluva za druhou. Najednou jsem se přistihla, že sama pro sebe hledám výmluvy a důvody, proč neudělat to, o čem tak dlouho mluvím. Vždyť přesně tohle jsem chtěla! Tak co se to se mnou děje?

Jasně, byl tam. Strach. A ne jenom jeden. Strach, že neuspěju u pohovoru. Že se ztrapním se svou anglickou výslovností. Strach, že když mi to místo dají. tak že to nezvládnu a budu dez práce (už se mi hlavou honilo i to, co bych dělala, kdyby se to stalo…)

Bože Michalo! Prober se!

Dodnes vidím ten Gábinin pohled, kdy jsem si na chvíli připadala jak totální kráva. Tolik měsíců jí tu něco povídám a pak jsem líná napsat životopis? Bože, Michalo! Prober se!

Tak jsem v noci sedla a začala tvořit. Šlo mi to jak psovi pastva, navíc jsem byla němčinář a angličtina ze mě lezla jak z chlupaté deky. Ještě, že existuje Google překladač. Nechtělo se mi. Šlo to pomalu. Bolelo to a fakt jsem si připadala úplně neschopná a marná. Poslala jsem to asi o půl druhý ráno a radši se na to už nedívala. A pak jsem odletěla.

Už v půli cesty v Dubaji na letišti jsem věděla, že je něco jinak

Věděla jsem, že to místo dostanu. Ta jistota uvnitř mě byla neprůstřelná, protože jsem věděla, že jsem si tu změnu dlouho přála a když přišlo na lámání chleba, necouvla jsem. Překonala jsem všechny strachy i svoji lenost a rozhodla se, že to místo chci. Samozřejmě následovala řada dalších pohovorů a úkolů, ale já věděla, že to nejhorší mám za sebou. Rozhodnout se přijmout výzvu a udělat ve svým životě změnu.

To místo jsem za dva měsíce skutečně dostala.

A víte co se dělo dál?

Shodou náhod (jasně, nic se neděje náhodou), jsem v novém zaměstnání potkala svého současného manžela. Celý příběh o tom, co se muselo udát, než jsme spolu začali chodit a žít, by byl na další knihu. Musel se nejdřív rozpadnou můj předchozí vztah, musela jsem se doslova zhroutit do sebe a probrečet spoustu nocí, musela jsem odjet sama do Indonésie, abych si v sobě udělala pořádek.

Musela jsem vsadit všechno na jednu kartu, abych zjistitla, jestli je to to pravý nebo ne a věřte mi, nebylo to úplně jednoduchý. A až jsem se smířila s tím, že to bolí a že zažívám nepříjemný situace, začala jsem v těch změnách vidět velký smysl a cestu.

Nakonec jsem se odstěhovala do Prahy, porodila našeho malého prince a i s ním napsala knihu, kterou jste možná četla i vy.

Hádejte, co to všechno odstartovalo?

Jasně, TEN životopis, co se mi tak děsně nechtělo psát! To překonání strachu a přijetí všeho, co se může stát.

Bolest jako lék na couvání před změnami

Už konec marným pokusům o změny ve vašem životě. Teď se to povede!

A já dám ruku do ohně za to, že kdybych tehdy před odletem do Thajska i přes svoji nechuť nenapsala ten kostrbatej životopis, vypadal by můj život úplně odlišně a vy byste zcela jistě nečetly tento článek. Neměl by ho totiž kdo napsat, protože mé staré JÁ by dost pravděpodobně nikdy veřejně psát nezačalo. Pořád by utíkalo a stěžovalo by si, jak je život těžkej.

Došlo mi to.

Změny ve vašem životě začnou dávat smysl, až když přijmete strach, neznámo a s ním i bolest, která může přijít. Pak v nich totiž uvidíte cestu. Cestu růstu. 

Ano, díky jedné změně můžou přijít věci, které nečekáte, které nemusí být příjemné, můžou bolet, můžete kvůli nim brečet, cítit se bezmocně a naštvaně.  Ale právě to je cesta vpřed.

Až na tohle budete připravená, pak přestanete před změnami a výzvami couvat. Pak se teprve věci dají do pohybu. Jedině až se skutečně vnitřně rozhodnete, že to, o čem tak dlouho mluvíte, chcete prožít se vším všudy, teprve pak jste na tu cestu připravená.

Je v pořádku mít strach z bolesti i z neznáma. Taky s nimi musím mluvit, abych je překonala a pustila se do akce. Ale vím, že jsou na světě věci, který mi za to rozhodně stojí. Já sama si za to stojím.

Nenechte se tím strachem zastavit. To pak totiž bolí daleko víc.

***

Přeju vám, ať se před svými strachy neschováváte do skříně. Ať máte odvahu se jim podívat do očí a stát před nimi ve své plné síle. Ať máte chuť je přijmout a vydat se do neznáma za změnami, které ve svém životě skutečně chcete.

S láskou Míša