Nejsou všechny dny jen růžový a nenosíme pořád jen barevný brejle, kterýma se koukáme na svět okolo nás. Někdy je nám ženám smutno a bolí nás z toho celý tělo. Každý sval a každá buňka nahlas volají po obejmutí a pohlazení.

Přepadne vás nečekaně

Smutek přichází nečekaně a nevaruje nás předem. (I když někdy teda jo, ale my často děláme, že ho neslyšíme a snažíme se dělat, že není, nebo ne?) Najednou přijde den, kdy máte pocit, že nedává smysl vstát ráno z postele. Nesvítí sluníčko (i když je venku třeba pěkný babí léto), nikdo vás nemá rád a ze zrcadla na vás koukají jakýsi posmutnělý cizí oči, který vlastně patří vám. A možná máte pocit, že vy sama sebe takovouto nemáte ráda, ráda mít nemůžete a vlastně možná ráda ani mít nechcete.

Pozvěte ho na kafe a dovolte mu, aby s vámi byl

Urputně se  snažíte s tím smutkem rvát a bojovat proti němu. Bojujete, trápíte se a ztrácíte energii. Váš den je černější a černější. Jste protivná, nechutná vám jídlo, štěkáte na muže, zvyšujete hlas na děti. (A pak si to vyčítáte a říkáte si, jestli tohle vlastně dělá dobrá máma?)

Čím víc jste protivná na svět, tím víc je svět protivnej na vás. Muž, děti, kočka nebo i cizí lidi, co potkáváte na ulici… A smutek pak ještě víc a víc bolí. Je to taková začarovaná spirála a vy místo nahoru letíte po hlavě dolů do tmy. Padáte hluboko a ještě hlouběji, než jste si možná uměla představit. Vaše sebevědomí je na nule a možná i pod ní.

I takové dny přicházejí a patří do našeho ženskýho života. A i v takových dnech se můžete cítit sama sebou a dovolit si být krásná. Krásná ve své přirozenosti.

Ty dny sama moc dobře znám a učím se je přijímat tak, jak přicházejí. A není to jednoduchý a je to často bolestivý. Ty dny pozoruji i u žen, které prochází online kurzem Magicky ženská a jsou smutný z toho, jak to měly se vztahem ke své kráse dřív, jak se odbývaly a nedělaly si na sebe v tom uhoněným světě ani chvilku čas.

A tak jsem zjistila jednu zásadní věc, co dělat, aby smutek nebolel. 

Dovolte smutek hlavně sama sobě

Dovolte si být smutná. Dovolte si plakat, když se vám plakat chce, dovolte si křičet do polštáře a dovolte si zavřít se sama v koupelně a dát si hlavu do dlaní. Dovolte si jen tak se zachumlat do peřin a usnout v osm hodin a nechat na kuchyňské lince nepořádek. Dovolte si nemít na druhý den uvařeno a ani se o to nesnažit. Dovolte si lehnout si na zem a jen tak ležet a koukat do stropu, dovolte si poprosit všechny okolo vás, ať vás dneska nechají být.

Dovolte si smutnit s ním

A když ty dny smutku přijdou, dovolte si o něm mluvit s ostatními.

Přestaňte si hrát na hrdinku a nehrajte tu divadelní roli. Na otázku Jak se máš? přece nemusíte odpovídat „Mám se dobře“. Dovolte si světu přiznat, že vám dobře není, že vám právě teď je smutno. Je to přece v pořádku. Dovolte si to hlavně doma, řekněte o tom muži nebo dětem. Nemusíte to vysvětlovat, ale zkuste říct, že u vás dneska smutek bydlí.

Ani jeden nejste špatně

Vy i váš smutek jste v pořádku. Nesnažte se sebe ani jeho předělat. Ani jeden nejste špatně.

Smutek tu není pro nic za nic. Je tu, aby nám ukázal, jaké věci v našem životě nefungují, aby nám připomněl, jaké chyby už nechceme opakovat a jaké věci si už nikdy nenecháme líbit. Smutek je tu, aby nás chránil před dalším zklamáním a aby nás jemně šťouchnul do žeber a řekl nám, že jsme na sebe možná zase zapomněly.

Tak mu to dovolte.

Nechte ho, ať s vámi těch pár dní skutečně žije. A vy s ním jen tak můžete plynout a všímat si toho, co se děje ve vás i kolem vás. A velmi pravděpodobně zjistíte, že když proti němu nebojujete a dovolíte si s ním žít, začnete kolem sebe i tak vidět příjemný věci. Nacházet malý šťastný okamžiky a vidět, že dny vašeho života nejsou jen černobílý.

My ženy, nejsme černobílý

Jsme plný emocí, plný barev a nálad a plný energie. Prožíváme věci intenzivně a naplno a je to naše přirozenost. Jenže spousta žen přestala tyhle svoje emoce a tohle plynutí vnímat. Často mi o tom píšou hlavně maminky, které prochází kurzem Magicky ženská maminka, co si s tou naší barevností a náladovostí počít. Co dělat, když smutek přijde a ony tu musí být pro své děti. Taky jsem maminka a taky ke mně smutek chodí. A víte co mi pomáhá?

Být prostě smutná.

Plakat doma, plakat na procházce s kočárkem, plakat když Oliver usne. Pálí mě z toho oči, ale s každou slzou si představuju, jak se ten smutek zmenšuje a vyplavuje a jak pak přijde ten klid. A věřte mi, on přijde.  A taky mi pomáhá zpívat si. Takže až mě někde potkáte v lese, jak si nahlas zpívám a u toho mi tečou slzy, neděste se. To u mě jen bydlí na pár dní smutek.

Ženská krása nezačíná v zrcadle, začíná uvnitř nás samotných. V naší duši. A k té naší ženské duši smutek sem tam patří. Je to tak správně a je to tak v pořádku. Kdyby tu nebyl, možná by nebylo tolik krásných dní.

Aby smutek nebolel…

Nechte ho prostě žít. Nebojujte a žijte chvíli s ním.

Ať máte sílu na své smutnění, až k vám zase smutek přijde na návštěvu. Necháte ho s vámi chvíli žít?
Objímám
Míša