Jen jsem tuhle epizodu dotočila, začaly mi do hlavy skákat další a další příběhy z mého života, za které jsem vděčná, že jsem si je dovolila. Třeba svatba na Mauriciu s bosýma nohama v písku a výhledem na oceán, nebo to, že jsem se hecla a odjela jsem sama s krosnou na zádech do Indonésie, nebo že jsem se jako manažerka odhodlala začít věnovat svůj čas a energii projektu pro ženy a začít podnikat.

Tohle jsou velké věci, které jsem si dovolila. A právě o těch dnešní epizoda nebude.

Protože spousta z vás by je smetla ze stolu a řekla, že tohle vy si dovolit ani nechcete. Přesto spousta z vás moc dobře zná ten pocit, kdy samy v sobě řešíte, jestli můžete nebo nemůžete, jestli si TO DOVOLÍTE. A to v daleko menších věcech, než je svatba, cestování na vlastní pěst nebo podnikání.

A o těch zdánlivě malých dovolováních si to právě dneska bude. Pojďme dneska ten pocit dostat společně trochu na povrch. Podíváme se, kde všude vás vlastně přepadá, kde všude si něco nedovolíte a kde si můžete třeba dovolit víc. 

Z dnešní epizody podcastu si odneste nejen zamyšlení, jak to vlastně s tím DOVOLIT SI máte vy, ale taky vám nasdílím:

• Skvělý praktický cvičení, které vám pomůže, když budete ve spirále negativních myšlenek
• Kdy vlastně to naše DOVOLÍM SI začíná a kde všude ho můžete ve svém životě vnímat?
• 2 techniky, který mi skvěle pomáhají, když nevím, jestli Ano nebo NE

*****

A pro ty z vás, které teď nemůžete poslouchat, přesto si nechcete nechat obsah podcastu ujít, přidávám obsah podcastu i v tomto článku:

Než se do toho dneska pustíme, tak moc děkuji, že jste si Chvilku pro sebe opět naladily a že posloucháte. A musím se vám přiznat, že mám obří radost, protože Chvilka pro sebe má k dnešnímu dni už přes 3 500 poslechů. A to už je krásný číslo na to, že se v podcastovém světě teprve rouzkoukává. Protože když jsem to spočítala tak je to při průměrné délce epizody 105 000 minut a to jestli dobře počítám tak je 1750 hodin a když má den 24 hodin tak je to skoro 73 dní, tedy 2,5 měsíce v kuse, co máte Chvilku pro sebe v uších! 

Snad jsem se v tom matematickém okénku a počítání nesekla. Každopádně moc velké DĚKUJI, že ji sdílíte dál a doporučujete. To mě fakt hodně těší a motivuje zvládnout nový návyk a točit vám podcasty na každý čtvrtek.

A co je na tom ale vůbec nejlepší, je fakt, že si dovolíte se na chvíli v tom každodenním kolotoči zastavit a že si dovolíte popřemýšlet nad tématy, která tady společně otvíráme. 

Tak právě dneska to bude o tom UMĚNÍ DOVOLIT SI. 

Samy sobě největším kritikem, co nás umí rozložit na molekuly

Tak ani tohle téma neotvírám jen tak náhodou. V minulé epizodě jsme se totiž dotkly tématu peněž a strachu z utrácení sama za sebe a přišla mi řada e-mailů, zpráv a komentářů, že jsem se s tématem peněz a utrácení sama za sebe trefila do černého.

Psaly jste o pocitu nedostatku, o strachu a výčitkách, pocitu mála ať už je stav účtu nahoře nebo dole, psaly jste o svém vnitřním kritikovi, který se vám neustále ozývá v hlavě a četla jsem i příběhy s upřímným přiznáním, jak moc na sebe umíte být vnitřně zlé, sebekritické a jak moc si umíte v hlavě věci vyčítat, obviňovat se a zpochybňovat samy sebe.

Na rovinu.

Někdy je mi z těch příběhů smutno, někdy jen říkám „neee, to neeee“. Ne proto, že je sdílíte, za to jsem moc ráda a moc si vaší důvěry vážím. Spíš je mi smutno z toho, že to jako ženy fakt takto máme.

Umíme být samy sobě těmi největšími kritiky a vnitřně se svými negativními myšlenkami úplně rozložit na molekuly. Umíme se pranýřovat za to, že jsme něco pokazily, nezvládly, že něco nedopadlo podle našeho plánu a očekávání, tvrdíme samy sobě, že nejsme dost dobré….

Jak se dostat ze spirály negativních myšlenek?

Při tom, kdyby vám tohle říkala vaše nejlepší kamarádka, tak pro ni máte zaručeně spoustu povzbudivých slov, jak a hlavně proč o sobě přemýšlet líp a být k sobě laskavější. Dokonce jsem si jistá, že byste našly i nějaké ty dobré rady, co by mohla udělat jinak a jak se z těch negativních pocitů dostat, jak se v tom tolik nebabrat, jak si to nebrat k srdci a co udělat jako další krok.

Tohle cvičeníčko pak časem nebudete potřebovat, protože jsem si jistá, že krůček po krůčku najdete cestu, jak se sama pro sebe tou nejlepší kamarádkou stanete vy.

Kde všude si (NE)DOVOLÍTE?

Jasně, tušíte správně. Jsem si jistá proto, že si to sama moc dobře pamatuji. Vlastně všechno, co vám tady v těch našich povídáních dávám za tipy jsou věci, které jsem sama dělala nebo dělám. Nechci si tu hrát na kulturistu teoretika, takže ty příběhy, které vám tu vyprávím, jsou zkrátka odžité a moc dobře vím, jak mi v nich kdysi bylo.

A třeba co se týká právě dovolování si, tak je to pro mě myslím taková celoživotní lekce. 

Protože člověk se vyvíjí, posunuje se a pořád přichází menší nebo větší výzvy, co si třeba ještě dovolit. Tak to u sebe hodně pozoruji a zkoumám, kde mám svoje vnitřní brzdy, kam mě to pouští a co už sama sobě nedovolím a dívám se na to, proč to tak mám.

Ať je to v penězích nebo kdekoli jinde. 

Třeba dneska jsem na mém Instagramu ve Stories sdílela jeden fajn tip k organizaci času a přišla mi spousta otázek. A jedna z nich byla o tom, jestli mám paní na úklid. A to je třeba něco, co jsem sama sobě ještě nedovolila, byť o tom už 2 roky přemýšlím, protože by mi to nejspíš 1x za 14 dní pomohlo. Nedovolila jsem si to, ale jsem v tom vědomě. Vím, co si za tím řeším. Pro mě je totiž úklid určitou formou relaxace, když ho dělám v momentě, kdy si potřebuji vyčistit hlavu. A tak vlastně nejsem vnitřně pořád rozhodnutá, jestli ANO nebo NE a jestli si to dovolit vlastně chci. Tak až se rozhodnu, dám vědět.

Myslím, že každá z vás máte oblasti – třeba právě peníze – kde si svoje bloky a nedovolování si uvědomujete hodně – je to totiž hodně hmatatelné, spousta z vás hledá, jak téma peněz vlastně uchopit a v momentě, kdy si máte dovolit zaplatit za něco samy pro sebe, tak tam často funguje červená kontrolka, která všechen ten kolotoč v hlavě spustí.

Jenže ono to dovolování si v ženských životech vůbec není jen o penězích

Napadá mě moře dalších malých každodenních situacích, kdy se někde uvnitř sebe rozhodujeme, jestli si to dovolíme nebo ne.

Vlastně to naše DOVOLIT SI začíná hned ráno, ne?

Vzbudím se a hned po probuzení mám volbu, jestli si dovolím prožít pohodové ráno nebo se nechám hned strhnout kolotočem myšlenek nebo třeba hned sáhnu po telefonu a začnu koukat na zprávy a na sociální sítě. Už hned ráno máme volbu, jestli si dovolíme pohodu.

Právě včera jsem koukala do kurzu Magicky ženské sebevědomí, ve kterém chystám novinky a vylepšení. Sdílím tam s vámi 15 technik, které vám pomůžou v každodennosti zvyšovat vaše sebevědomí a hned v té první technice jsem se začetla do příběhu, které vám tam popisuji. 

Pamatuji si na momenty, kdy jsem se ráno vzbudila, otevřela jsem v posteli oči a hned jsem myslela na jednu jedinou věc. Na práci. Začalo mi tlouct srdce, hned jsem si představila nabitý kalendář a schůzky, které mě čekají. V tu chvíli jsem nastartovala, rychle jsem na sebe něco hodila a měla pocit, že musím být v práci snad za deset minut.

Odbyla jsem se se snídaní, s ranními rituály, s časem pro sebe. Moje sebevědomí jako by se vykouřilo, šla jsem do práce s pocity jak před velkou písemkou z matiky. Stres, napětí. Trvalo to dlouho než se mi z toho kolotoče podařilo vyskočit a nebylo to ze dne na den. A při tom dnes vidím, že jsem každý den měla volbu a mohla jsem si dovolit udělat to jinak. Změnit ten film, změnit kulisy, změnit to, co dělá hlavní postava filmu.

No trvalo to, než jsem si dovolila pohodová rána. Dneska je pro mě ráno něčím, na co si nenechám sáhnout. A dá se to skloubit s dětmi, dá se to naučit celou rodinu, že ráno chci mít pohodové. A řeknu vám, že je to skvělá nabíječka energie do celého dne.

Nebo mě hned napadá další oblast, kde si my ženy dost často neumíme dovolit.

DOVOLTE SI říkat NE

Dovolte si zastavit se a začít vnímat, kde všude můžete říkat více NE.

A mám na mysli NE i samy sobě. Třeba když máte chuť samy sebe odfláknout třeba v jídle, protože nejdřív nachystáte dětem a všem okolo a na vás už nezbývá čas. 

Nebo jsem si teď vzpomněla na příběh, který sdílela Zuzka na nedávném webináři s absolventkami kurzu Magicky ženská, kdy vyprávěla, jak si od své mámy odnesla do života vzorec, že ona je až na posledním místě a projevovalo se to v takových věcech, jako byly třeba odchody z domu. Všechny nachystat, všechno připravit, všechny děti obléknout, všechno před odchodem uklidit, a pak najednou všichni čekají, až se teda ona nachystá a ona z toho měla výčitky, protože na správnou ženu a hospodyňku se přece čekat nemusí… 

Taky se v tom vidíte?

Tak co si třeba dovolit říct NE, já se nachystám jako první a pak udělám všechno ostatní?

Co si dovolit říct NE zažitému návyku dávání se na poslední místo?

DOVOLTE SI říkat ANO ŽIVOTU

Na druhou stranu vidím velký prostor v tom, dovolit si říkat ANO.

Zkuste se víc otevřít Intuici, dovolte si vypnout toho vnitřního kritika a každý den říct Životu malé ANO. Ať už vás napadne cokoli tak aspoň jedno malé ANO. 

Třeba když vás napadne:

• dát si na snídani místo chleba s máslem poprvé smoothie, 
• nebo když vám něco v hlavě šeptá, že byste dneska mohla jít z práce jednu zastávku pěšky,
• nebo třeba když máte nápad zavolat někomu, koho jste už dlouho neslyšely,
• nebo když vás napadne, že byste si mohly dát třeba ve středu večer relaxační vanu i když víte, že není uklizená kuchyňská linka.

To jsou momenty, kdy je fajn si dovolit říct životu ANO a nechat se vést.

Já jsem se třeba takhle v neděli rozhodovala, jestli ráno obuju tenisky a půjdu běhat. Moc se mi nechtělo, protože jsem byla běhat i v sobotu, a říkala jsem si, že “jednou” to může o víkendu stačit. Jenže mě něco pořád nahlodávalo. 

Tak jsem se rozhodla, že poběžím. Ale jinak.  Nechám Intuici ať mě vede a zkusím najít novou trasu. Odměna byla úžasná. Cesta kolem potoka, nikde nikdo, všude zeleno a rozkvetlo.

Na chvíli jsem se zastavila, zavřela oči, zaklonila hlavu a koukala se do slunce. Čas jakoby se zastavil. Klid a vnitřní ticho, jen jsem vnímala bušení srdce a hudbu v pozadí.

Když jsem se znovu rozběhla, objevilo se najednou rozcestí. Nadechla jsem se a intuitivně zatočila. Po pár metrech jsem úžasem málem padla na 

Objevil se přede mnou zarostlý lom. Kus skály, kus Země osvícený ranním sluníčkem. Nejdřív jsem koukala, pak se začala smát, pak jsem se nesměle dotkla a nakonec jsem se celá opřela o tu mohutnou skálu a vnímala energii, kterou příroda má.

Vůbec jsem netušila, že pár kilometrů od našeho domu je další krásný místo, kam si můžu doběhnout pro energii. 

Takže to taky zkuste a dovolte si říkat Životu ANO. 

Nenechávejte si ANO jen na ty velký a zásadní věci, ale trénujte ho na každodenních maličkostech – když vám přiletí do hlavy maličký nápad, chuť udělat něco jinak, nově, znovu, s jinou energií, s někým jiným, sama… prostě jakkoli.

Stačí jedno malé ANO každý den a uvidíte, co všechno se začne měnit.

Koukám, kam mě ty myšlenky o UMĚNÍ DOVOLIT SI vlastně v tom dnešním povídání vedou. Tak si říkám:

Co si skutečně DOVOLIT být samy sebou?

• Dovolit si říkat popravdě, jak věci cítíte a jak vám je?
• Co si dovolit říct si někdy o pomoc a přiznat samy sobě, že nemusíte být super hrdinky?
• Co si dovolit říct, že se vám něco nechce dělat nebo se vám třeba někam nechce jet?
• No jen si zkuste zavřít oči a představit si to.
• Jak vám v tom je?
• Jak se cítíte?

Přišla úleva? Možná ano, možná ne. Možná si už v tomto ohledu dovolujete přesně to, co chcete, ale možná cítíte, že by to šlo dělat ještě jinak.

Tak vás chci podpořit. Zkuste to! 

Zkuste příště místo automatické reakce a reakce, kterou opakujete někdy nejspíš pěknou řádku let, reagovat jinak. Nově. Uvidíte, jak vám bude.

Jen si jednoduše DOVOLTE připustit možnost, že to můžete zkusit.

Velmi často nám totiž v podvědomí jedou prográmky, které nám právě brání v tom DOVOLIT si v nejrůznějších oblastech našeho života. A dost často je vůbec nepozorujeme, protože jedeme jako ty myši v kolečku a už jsme si na ty myšlenky tak zvykly, že je bereme jako normální, jako běžné, jako něco, co tak prostě je.

Tak vám dneska chci říct, že to tak být nemusí a věci můžou být jinak, než si myslíme. Když si to dovolíme.

A možná si říkáte – jo, to je hezký, to se hezky poslouchá, ale v praxi, tak tam to nejde….

2 praktické techniky, jak si DOVOLOVAT VÍC

Tak aby to dneska nebylo jen v teoretické rovině, tak vám posílám 2 techniky, které mi pomáhají, když mám pocit, že si něco nemůžu nebo nechci dovolit.

#1 Dovolte si víc říkat NO A CO

Tohle je úžasná a doslova povznášející technika, kterou můžete trénovat kdekoli, kdykoli a nic vás nestojí. Co si tak dovolit:

• Říkat víc no a co svým negativním myšlenkám, které se nám honí v hlavě.
• Říkat víc no a co svým ideálním představám, které máme.
• Říkat víc no a co svým očekáváním a tomu, že se věci dějí jinak, než bychom chtěly, aby se děly.
• Co si prostě dovolit se nadechnout, zastavit se a dovolit si říct No a co, nechám to plynout? 
• Co si jednoduše někdy dovolit stoupnout si před zrcadlo a říct si No a co, tak nejsem dokonalá.

Hned mě k tomu napadá spousta příběhů ze života. Třeba ten, kdy jsem se stala mámou, a měla jsem představu – takové aranžmá v mé hlavě – o tom, kdo to je dokonalá máma. Jak vypadá, jak má uklizeno, jak vaří, jak si hraje s dítětem… zkrátka dokonalá představa něčeho, co je naprostý nesmysl.

Všechny moc dobře víme, že dokonalost neexistuje a že dokonalá máma každá z nás, protože děláme každá vše, jak nejlíp umíme. I když jsme někdy protivné, někdy toho máme na hlavu, někdy bychom ty naše miláčky roztrhly vejpůl, pořád děláme vše nejlíp, jak to jde.

A když půjdeme o slupku níž, tak si přece takové no a co můžeme dovolit říct třeba když usnou děti a my najednou máme pocit, že musíme teď stihnout všechno, co jsme nestihly nebo co chceme stihnout, všechno co máme na svém to do listu… Protože upřímně, myslet si, že někdy bude náš to-do list prázdný, je naivita, to se nikdy nestane. Vždycky vymyslíme něco dalšího, co na něm může být.

Tak co si jednoduše dovolit říct no a co a třeba se zastavit a místo uklízení a stání u plotny si sem tam dovolit sednout a otevřít oblíbenou knížku, i když jsou kolem nás hračky, prádlo visí na sušáku, není umytý záchod a koupelna nevoní čistotou, protože je potřeba vynést odpadky a s nimi i plenky? 

#2 Co nejhoršího se může stát?

Často si něco nechceme dovolit jen proto, že máme strach z toho, jak by to mohlo dopadnout. Máme strach z toho, co by se mohlo stát a raději si nedovolíme nic.

Když se u tohoto nachystám, tak mi hodně pomáhá pojmenovat si, co nejhoršího by se vlastně mohlo stát?

Co nejhoršího se stane třeba když:

• Si dovolíte neuklidit byt a dáte si 20 minut odpoledne nohy nahoru?
• Si dovolíte říct NE a zrušíte návštěvu, na kterou se vám vlastně nechce?
• Si dovolíte nevidět se s lidmi, kteří vám berou energii?
• Si dovolíte poprosit o pomoc, když cítíte, že si potřebujete odpočinout?
• Si dovolíte říct co si skutečně myslíte, i když víte, že to tomu druhému nebude příjemné?

Napadá mě k tomu spousta konkrétních příkladů, který bych vám tu teď mohla vyprávět. Ale nebudu. Řeknu vám jen, co je spojuje. Jakmile si to všechno totiž dovolíte, ucítíte obrovskou úlevu. Když jsem to začala dělat a dovolovat si to, tak mi skutečně fyzicky bylo o moc lépe, je to boží pocit.

A čím častěji ho zažíváte, tím je vám víc lehko. Protože jednoduše žití v pravdě a dělání věcí tak, jak je cítíme, je pro nás ženy (a dovolím si tvrdit, že i pro muže) neuvěřitelná svoboda, která nás doslova nabíjí energií. 

Co vám pomůže, když se neumíte rozhodnout? Hlava, Tělo, Duch

No a na závěr mě ještě napadá, že možná někdy stojíte v situaci, kdy fakt přemýšlíte a nevíte, jestli ANO nebo NE. Jestli si to dovolit chcete nebo nechcete.

Tak vám prozradím, co v těchto situacích dělám já, abych se rozhodla nejlíp, jak to jde.

Jdu přes hlavu, přes tělo a přes Ducha.

Jak to přesně funguje?

Jdu přes hlavu a přes myšlenky: Sednu si, napíšu si plusy a mínusy a k tomu si navíc napíšu i pocity a všechny emoce, které se ve mně při představě ANO nebo NE míchají. A pak vidím, co převažuje.  

Jdu přes tělo: Když si něco chci dovolit a fakt jsem nerozhodná pomáhá, tak zavřu oči a zavnímám, co začne dělat tělo, když si představím situaci ANO. Jak se cítí, je v napětí nebo v radosti a pohodě? Cítím nervozitu nebo obavy nebo mám motýli v břiše. Tohle jsou pocity, které pozoruji. A pak to stejné udělám s představou, kdy si představím situaci NE. A pak se rozhodnu.

Jdu přes vyšší moc. Na tohle používám nejčastěji nejrůznější karty, nejvíc asi Zenové, ale mám i Andělské a Šamanské a vesměs po nich sahám intuitivně. Vytáhnu si kartu a sleduji myšlenky které ke mně chodí a jaké poselství karta nese.

Anebo si hodím korunou. Předem se rozhodnu, jestli panna nebo orel a když padne to, co chci a jsem spokojená, je to to ono. A když padne opak a na mě padne lítost, že jsem si přála opak, tak si dovolím minci neposlechnout a udělat to tak, jak to cítím.

Nepodkopávejte nohy sama sobě a nezpochybňujte svoje rozhodnutí, když si něco DOVOLÍTE

A na závěr jen dodám, že když už si něco dovolím, tak už to rozhodnutí dál nezpochybňuji. Věřím sama sobě a už do toho nevrtám, zvlášť když už jsem za to zaplatila. A když mě náhodou napadne myšlenka, že jsem „neměla“ tak se zastavím a zeptám se sama sebe – „co zase řešíš?“ 

Vždy je další možnost, jak s tím rozhodnutím dál naložit – prodat, zrušit, odmontovat, ostříhat – ale ptám se sama sebe. Skutečně to chci?

Tak věřím, že vám dneska do uší cinkla právě ta myšlenka, která měla a já na závěr jen shrnu to, co bych  z toho dnešního povídání vypíchla já.

*****

A na závěr. Dovolte si věnovat pravidelně čas sama sobě, abyste v tichu a klidu mohla čerpat energii a sem tam se vrátit k tomu, co vše si dovolujete a co vše si dovolit chcete a zatím to možná pořád odkládáte.

Tak moc děkuju za dnešní povídání a těším se, že mi napíšete, co si odnášíte za myšlenku a taky mi do komentářů můžete napsat, co nového si dovolíte. 

A jestli se vám dnešní epizoda líbila, pošlete ji dál. A já se na vás těším na mém Instagramu Magicky ženská, na Facebookové stránce Magicky ženská a hlavně u dalších článků na blogu magickyzenska. 

Krásný den a mějte se fajnově!