Ten den byl úplně jiný, než jak jsem si ho plánovala. Byla u mě na návštěvě moje sestra a měla jsem spoustu plánů, jak bude náš společný den vypadat. Jenže… Člověk myslí a věci se dějí. (Divím se, že se tomu ještě pořád divím.)

Začalo to celé velmi prozaicky. Jestli sledujete stories na mém Instagramu, moc dobře víte, že jsem ráno při odchodu z bytu udělala něco, čeho se neuvěřitelně bojím pokaždé, když z bytu odcházím.

Zabouchla jsem klíče v bytě

A tím jsem nás tři (sestru, Olivera i sebe) odsoudila k neplánovanému celodennímu výletu. Nejdřív jsem byla naštvaná a řešila jsem, jak se mi to sakra mohlo stát!? (Když přece už několik let klíče kontroluji před odchodem z domu nejmíň dvakrát??). Ale pak jsem se nadechla, vydechla a rozhodla se to nezkoumat.

Prostě věci mají dneska očividně jen tak plynout. A tak jsme se úplně nahodile pustili do výletování po Praze. Nechali jsme se unášet, kam se nám zrovna chtělo, kam nás nohy táhly. A překvapení na sebe nenechala dlouho čekat.

Jsem člověk, který dřív hodně trpěl posedlostí věci kontrolovat, plánovat a mít v nich předem naprosto jasno. Když jsem ve své knize Magicky ženská psala o tom, jak jsem se před pár lety dostala na křesílko k psycholožce a co jsem si na něm uvědomila, nejspíš jsem neprozradila třeba to, že jsem tehdy byla schopná stresovat samu sebe myšlenkami na to, jak přesně budu žít za deset let, kolik budu vydělávat peněz nebo jak bude vypadat můj byt.

Ano, úplně mimo. Pro samý strach a přemýšlení nad tím, co bude za deset let, mi utíkala přítomnost mezi prsty. Nemusíte mi to říkat. Jsem vděčná svému starému JÁ, že pochopilo a sešlo z cesty bláznovství (popravdě chvílemi to nebyla procházka růžovou zahradou).

I když už je to pár let, stejně mám pořád v sobě ukrytý takový malý červený tlačítko, o který někdy nějakým nedopatřením jen lehce zavadím a ono začne zase bláznit s kontrolou. Pak se musím vědomě položit do proudu života a nechat věci být a plynout.

Tak jsem to nechala plynout i teď, bez klíčů. Výsledek?

Výborná amazonská káva a charismatický šaman

Ten den byl naprosto skvělý. Tolik náhod a splněných přání, co se ten den udály, bych asi nevymyslela. A už vůbec bych si nedovolila vymyslet to, jak ten den skončí.

Skončil totiž neplánovaně úžasným večerem s výbornou amazonskou kávou, setkáním s ekvádorským šamanem Augustinem a jeho ženou Míšou a spoustou inspirativních myšlenek a sdílení, kterému v některých momentech moje mysl odmítala věřit.

Povídání o životních zkouškách, jiném pohledu na život, žití v džungli a učení se léčitelským schopnostem, myšlenky o strachu, smrti, vzteku i radosti, to vše završilo den, který měl původně vypadat úplně jinak. Náhody se nedějí. Odnáším si z jeho přednášky tolik darů a myšlenek, že si je prostě nemůžu nechat sama pro sebe. To by byl snad hřích!

Proto s vámi sdílím tři hodně zásadní myšlenky, které vám v péči o sebe pravděpodobně o kus víc otevřou oči. Tady jsou.

3 vzkazy ekvádorského šamana Augustina, co vám v péči o sebe otevřou oči

Tuhle větu už nezapomenu nikdy. V momentě, kdy ji šaman vyslovil, jsme se na sebe se sestrou jen podívaly a začaly se smát. Představily jsme si totiž našeho tátu a jeho reakci, kdybychom si tohle dovolily… Vlastně se směju i teď, když vám to píšu.

Ona se totiž pro nás ta věta na první pohled může tvářit jako škodolibá, neslušná a nepřející, možná drzá a hrubá. Chci vás ujistit, že je to úplně jinak. Když šaman Augustin vyprávěl o tom, jak přistupují indiáni ke vzteku a zlobě, zapadalo mi to krásně jako malé puzzle do sebe. Zaujalo mě, jak moc odlišný koncept to je oproti naší kultuře.

Proto ani dětem, které se vztekají, nepomůžou. Vztek jako takový nepotlačují (tak jako se to děje někdy u nás třeba větami „Přestaň se už vztekat!“ nebo „Co se zase vztekáš!“), ale nechají toho daného člověka nebo dítko, aby si sám určil moment, kdy se rozhodne, že vztek už v tu chvíli nepotřebuje a chce pomoc od ostatních.

A do té doby se smějí…

Ano. Když se vztekáte, jen se smějí. Ale nesmějí se vám. Smějí se proto, aby vám pomohli dostat se do klidu, aby k vám mohla přijít radost i v momentě, kdy prožíváte vztek nebo třeba bolest, naštvání nebo smutek. Teprve v radosti a přijetí se můžou udát nějaké změny jak uvnitř, tak na fyzické úrovni.

Ano, je to úplně jiná mentalita a Augustin vyprávěl, že pokud k nim do džungle přijede cizinec (rozuměj třeba Evropan), vesměs mu to trvá minimálně týden, než si na tento přístup zvykne a začne jej přijímat.

Přesně si ve svém životě vybavuji situace, kdy by mi tento nezvyklý přístup ke vzteku pomohl dostat se rychle do pohody a nenervačit, tak jak jsem to kdysi měla ve zvyku. Dva příklady za všechny:

• Čeká mě důležitá schůzka. Fakt mi na ní záleží. Jenže ráno kouknu do zrcadla a uprostřed čela na mě kouká beďar jako vrata. Ten vztek, který mnou projel, byl nepopsatelný. Taková důležitá schůzka (tehdy jako manažerka jsem se cítila hodně důležitě a chtěla vypadat reprezentativně) a tohle! To mě fakt hned od rána neuvěřtelně nas*alo.
• Jsem v nové práci sotva 14 dní a chystám se brzo ráno na cestu po D1 z Brna do Prahy. Chci vyjet z garáže, jenže v hlavě řeším deset tisíc dalších věcí, zařadím zpátečku, mrknu do zpětnýho zrcátka, šlápnu na plyn a prááááásk. Nevšimnu si nepřehlédnutelného betonového sloupu po levé ruce.  Ano prosím, zvládla jsem v garáži na autě vytvořit škodu asi za 150 tisíc necelých 14 dní po nástupu do nového zaměstnání. V tu chvíli jsem byla vzteklá jak čert, nejraději bych se zvedla a utekla umřít do pouště, jak jsem se styděla.

V obou případech byl smích to poslední, co by mě napadlo.

Indiáni věří, že když se člověk směje tak se lépe léčí a přijímá lépe energii pomoci z bylin i od ostatních.

Stejně tak, jak jsou přesvědčeni, že čím víc člověk nepřijímá svá zranění a nenávidí je, tím víc se jeho zranění zhoršují. Pod zraněním si představte cokoli, co vás trápí. Unavená a problematická pleť, kila navíc nebo nízké sebevědomí. Když se kvůli tomu budete vztekat, moc změn čekat nemůžete. Dává to smysl, co?

Smích léčí a je fajn s ním plynout a zvát ho do života i v situacích, kdy nám není nejlíp.

Na šamanově přednášce se to doslova hemžilo zvědavými dotazy na to, jak indiáni využívají k léčení byliny. Tak vyprávěl. Vyprávěl o nejrůznějších bylinách z pralesa, i o tom, jak ho s nimi jeho předci naučili pracovat. Zdůraznil ale jednu zásadní myšlenku, se kterou obrovsky souzním. Tak si ho dovolím citovat:

Sdílel svoje příběhy o tom, jak mohou byliny pomáhat, jak může pomoci kurandero najít ten správný kanál, ale stále opakoval to nejdůležitější. Vše je na tobě. Tu sílu vyřešit a vyléčit máš jen ty sám.

Pilulka, bylina nebo léčitel ti mohou pomoci najít cestu. Výsledek je na tobě.

Při jeho slovech jsem si vzpomněla na stovky emailů, které mi přicházejí se zdánlivě jednoduchou otázkou, na kterou se nedá odpovědět pár slovy. Dokonce ani pár větami.

„Míšo, trápí mě problémy s pletí, poradíte mi, jakou mám používat kosmetiku?“

Snažila jsem se na tu otázku odpovědět do emailu několikrát a při jeho psaní jsem vždycky během pár minut zjistila, že píšu román. Román v mailu jsem po čase jsem zavrhla a místo něj natočila jedinečný a ucelený kurz péče o pleť, který ženám pomáhá najít v péči o pleť systém, který mají v ruce ony samy už na celý život, pokud pochopí, jak jejich pleť funguje a co jim svým stavem jejich pleť vysílá za důležitý vzkaz.

Na tu otázku totiž není universální krátká odpověď. Zázračný krém na zlepšení pleti nikde nenajdete. Naše pleť, to jsme my. Se vším všudy, s tím, co máme uvnitř i s tím, co pro pleť děláme zvenku. A jen my na ni máme lék v našich rukách.

Stejně tak pokud hledáte zázračnou pilulku na zhubnutí nebo přístroj, co za vás na vašem břiše udělá krásný svalnatý buchty, budete hledat dost dlouho. Tak to nefunguje. My, naše myšlenky a náš přístup sama k sobě je tím lékem.

Největší medicínou jsi TY sám.

Šaman Augustin hodně mluvil o tom, jak ho učili jeho příbuzní stařešinové jenom skrze jeho vlastní zkušenost. Vyprávěl o tom, jak v jejich kmeni stařešinové pozorují malé děti a vidí jejich silné stránky. Nic je neučí, ale dávají jim možnost prožitku, aby se ony samy mohly něco naučit.

Věří tomu, že neexistuje mistr, jen zprostředkovatel. Častokrát si vyberou dítě a učí ho skrze zkušenost, aniž by dítě vědělo, že se učí. Prostě jen prožívá a tím se učí nejvíc. Sdílel spoustu příběhů, jak ve svém učení od dětství procházel spoustu úkolů a pro nás naprosto nepochopitelných zkoušek. Jako třeba to, když stařešinové malým dětem dávají chilli pastu do očí.

Máš strach? Dostaneš chilli do očí.
Nepochopil si to, co ti měla daná zkušenost přinést? Chilli do očí.
Chceš vědět, jestli se umíš skutečně radovat? Chilli do očí a transformuj tu bolest do radosti.

Kroutíte hlavou nad chilli? Rozumím vám. Taky to nechápu a už vůbec si nechci představovat tu bolest, když vám někdo namaže pastu z chilli do oka. Nechávám se tímto naprosto odlišným pohledem na svět a jiným způsobem přemýšlení prostě jen inspirovat. Myslím, že bez zkušenosti a prožitku přímo tam od nich to ani jinak nejde. Tak proč mě to tak zaujalo?

Jednoduše proto, že mám pocit, že se nám tu v poslední době rozmohl takový nešvar.

I mě se před pár lety týkal. Něco jsem chtěla, přála si to a dokázala jsem okolo toho mluvit dlouhé a dlouhé hodiny. Možná i proto, že se na nás valí spousta myšlenek o Zákonu přitažlivosti, pozitivním myšlení nebo verbalizování a vizualizaci našich přání, cílů a snů. Mám to ráda a sama vás k tomu někdy jemně (někdy trochu míň jemně) svým sdílením poňoukám. Jen v tom všem mluvení, lepení vision boardů a mluvení musíme myslet na jednu zásadní věc.

Jít do akce. Jít si s pokorou pro zkušenost. Tak jako indiánské děti pro chilli do očí.

Tahle slova šamana Augustyna si můžeme opakovat pokaždé, když budeme cítit, že chceme něco ve svém životě jinak. Když budeme samy k sobě upřímné, odpovědi začnou přicházet.

Často bychom něco rády ve svých životech změnily, a tak často se bojíme udělat první krok a začít. Často se bojíme, že nevytrváme, že se nám to nepovede. A tak to raději ani nezkusíme.

Změnit přístup sama k sobě, věnovat si víc času v každodennosti, cítit se sebevědoměji, postavit základy svého šatníku nebo se třeba naučit jemně a přirozeně líčit. A spoustu dalších přání od angličtiny, přes cestování až třeba po stálý a stabilní vztah můžeme mít.

Jenže když neuděláme první krok, kam dojdeme? Když to nezkusíme, tak jak chceme mít nějaký názor a možnost udělat si svůj vlastní prožitek? Zjistit, jestli tohle je ta naše cesta? Ať už je to o tom, že na sebe chceme mít víc času, cítit se líp, pečovat o své tělo zevnitř i zvenku nebo si splnit nějaký náš sen.

Bez prvního kroku a bez zkušenosti to vše budou jen prázdné myšlenky.

Zkušenost a vlastní prožitek je pro nás nejlepším učitelem. Když do ní jdeme vědomě a jsme bdělí a vnímaví, po cestě přijde spousta uvědomění a nových myšlenek a poznání. Můžeme se učit od všech, protože každý nám svým příběhem může být velkou inspirací. Stejně jako ekvádorský šaman Augustin.

***

Jsem vděčná, že s vámi můžu myšlenky šamana s temnými vlasy sdílet a posílám je dál s vírou, že si na ně vzpomenete přesně v ten pravý okamžik.
S láskou, Míša