Protože už kašlu na to, co si kdo myslí a udělala jsem si pořádek v hlavě.

Takto by mohla znít hezká rada na začátek a mohla bych tenhle článek skončit. Ale není to tak černobílé a já vím, že by to byly jen prázdný slova, který vám k ničemu nepomůžou. A když už věnujete čas čtení mých článků, přála bych si, abyste si z tohoto odnesly aspoň jednu praktickou myšlenku. Něco, co můžete samy ve svých životech zkusit, otestovat a inspirovat se. Tak čtěte do konce, inspirace tu je hodně.

Tento článek píšu pro všechny z vás, které máte čas od času pocit, že vás vaše okolí nepodporuje v tom, pro co se v životě rozhodnete.

Ať jsou to změny v péči o sebe, v tom, jak pečujete o svoji mysl i tělo, jaký máte styl výchovy vašich dětí, rozhodnutí, kam (ne)dáte děti do školky, sny o podnikání, cestování nebo klidně taková zdánlivě obyčejná věc, jako změna nábytku ve vašem obýváku. Zkrátka je pro každou z vás, která si někdy posteskla, že ji okolí nechápe, kritizuje, posmívá se.

Nečekejte instantní návod na štěstí

Nečekejte ale prosím instantní návod na štěstí ani universální poučku, kterou můžete použít za jakýchkoli souvislostí. Píšu o svojí zkušenosti, s respektem k tomu, že každá z nás řeší v životě jiná témata a každá z nás má jinou cestu. Přesto věřím, že moje návyky, které jsem si za poslední roky ve svém vnitřním nastavení vytvořila, některým z vás pomůžou cítit se víc v pohodě, žít život po svém, míň se trápit a víc si plnit sny.

Myslím, že nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že skoro každá z nás zažila v životě pocit, kdy si musela před okolím (a sama před sebou) nějaké ze svých rozhodnutí uhájit a obhájit a často nás právě tohle obhajování vyčerpalo až do morku kostí nebo zastavilo na další cestě vpřed.

Ono se totiž lehce řekne: „Nic si z toho nedělej!“ Když ti okolí říká, že jsi divná a děláš z jejich pohledu nesmyslný věci. Ono se lehce řekne: „Stůj si za svým a prostě to udělej!“

Když vás nepodpoří ve vašich rozhodnutích šéf v práci, kolegyně z účtárny nebo kamarádka, ještě se to dá nějak přežít, i když to člověka zamrzí.

Jenže co když vás nepodporuje a kritizuje vás nejvíc vaše nejbližší okolí?

Partner, manžel, rodiče, ségra nebo brácha nebo nejlepší kamarádka? Ti, co jsou vám nejblíž a od kterých v situacích, kdy na sobě pracujete a snažíte se něco změnit, čekáte podporu nejvíc? To už je pak tvrdší chleba, vím to moc dobře. Moc dobře si totiž vzpomínám na momenty, kdy:

• Jsem chtěla změnit zaměstnání a odejít z teplého místa, a kromě mých vnitřních pochyb a strachů (o kterých jsem psala tady) byl jedním z nejhlasitějších kritiků můj tehdejší přítel, se slovy, ať se na to vy*eru, protože tady mám to svý přece jistý.
• Kdy jsem cítila, že musím odjet do Indonésie a víc jak půlroku přemlouvala někoho, aby jel se mnou, ze strachu odkládala rozhodnutí a koupi letenek, a při tom celou tu dobu poslouchala, že jsem umanutá, praštěná a že jsem se ale už fakt zbláznila. Však o celé té peripetii píšu hned na začátku své knihy Magicky ženská.
• Na moment, kdy jsem sama po nocích vytvořila svoje první webové stránky, natočila první video, ukázala je kamarádce a dostala hned ledovou sprchu, jak moc je to trapný a jak moc to nejsem já.
• Nebo na moment, kdy jsem poprvé šla sama na seminář pro ženy a řekla to nahlas před kamarády. Ten jejich výbuch smíchu vidím před očima dodnes.
• Vybavuje se mi i moment, kdy jsem se začala otužovat, abych svému tělu pomohla víc relaxovat a posilovat imunitu, účastnila se workshopu, kde jsem se koupala ve 350 kilo ledu a povídala jsem o tom doma. V lednu se na mě za oknem všichni dívali jako na blázna, kdy jsem lezla nahá do bazénu…

Těch momentů bych tu mohla vyjmenovat skutečně moc… Momentů, kdy jsem se pro něco rozhodla a chtěla něco změnit, ale místo pochopení a podpory okolí jsem se dočkala posměchu nebo kritiky.

Nikdy v tom nejste sama, stejné pocity zažívá spousta dalších žen

Ženy, které procházejí mými kurzy, se mi často svěřují, jaké věty slyší doma od partnera nebo rodičů. Některé z nich nikomu doma raději ani nepřiznají, že se do nějakého kurzu přihlásily, protože se zkrátka reakce okolí bojí. Už je nebaví poslouchat slova jako třeba – jsi směšná, trapná, úplně jsi se zbláznila, už nejsi normální…“

A tak mi často píšou a svěřují se:

„Nepodporují mě, tak nevím, jestli to má vůbec smysl.“
„Vysmívají se mi, nechci jim to ani říkat.“
„Pořád mi opakují, že je to blbost, tak se mi do toho ani nechce.“

Tyhle věty se opakují tak často, že tento článek zařadím i do rubriky PtáteSe, abyste si ho mohly vždy dohledat. Jeden z posledních dotazů mi přišel od ženy, která se do změn v péči o sebe a svoji ženskost pustila od srdce a naplno. Říkejme jí třeba Klára. Naspala mi zprávu na mém Instagramu Magicky ženská:

Moc dobře si vzpomínám, jaké to je, když se cítíte kvůli posuzování a posměchu ostatních uvnitř sebe zle.

Navenek se možná snažíte hrát silnou a děláte, že se vás to nijak nedotýká, ale uvnitř… uvnitř to zatím bolí. I dneska se mi stane, že mi je líto, když se moje nadšení pro nějakou změnu nesetká s pochopením okolí nebo s okamžitou bezdůvodnou kritikou.

Ale zatímco před několika lety bych se z toho na pár dní sesypala a pochybovala bych o tom, jestli se do změny mám vůbec pustit (a přísahám, že jsem přesně kvůli nepochopení nebo kritice ostatních spoustu věcí dříve hodně odkládala), dneska je to pro mě jen další krok na cestě, kterému věnuji jen tolik pozornosti, kolik mi připadá v tu chvíli nutné. Už to beru jako součást procesu a vlastně takovou zkoušku, jak moc si stojím sama za sebou a za svým rozhodnutím.

Mých 8 tipů, proč si už nenechám lehce vzít sebevědomí, když mě okolí nepodporuje

Protože jsem si uvědomila a přeskládala v sobě pár myšlenek a přesvědčení, díky kterým se dokážu na celou situaci dívat víc s vnitřním klidem, s nadhledem a s respektem k sobě i k ostatním. Ty nejdůležitější s vámi sdílím s nadějí, že některým z vás budou přesně pasovat do vaší životní skládačky.

Jedno z hlavních přecvaknutí u mě přineslo uvědomění, že mnohdy nejde o to, že by mi ti okolo něco nepřáli nebo mě chtěli ustavičně kritizovat. Ale tím, co dělám, v nich samotných otvírám témata, nad kterými třeba doposud nepřemýšleli nebo si mysleli, že v nich mají jasno.

Uvědomila jsem si, že to nejsou moje strachy, ale projekce jejich strachů do mýho příběhu.

Ano, každý máme svoje životní leporelo a z jednotlivých obrázků si skládáme vlastní obrázek reality. A z toho mého příběhu si dotyčný právě vybere jen to, co se mu teď hodí. Kritika, posměch nebo pochybování není vůbec o mě, ale o jeho přístupu k danému tématu.

U těch, co vás kritizují a nepodporují se jen přirozeně otvírají jejich vlastní strachy, které se vámi mnohdy nemají nic společného a vy jste jen ty, které na ty strachy momentálně svítí. Projektují si svoje strachy do vašeho příběhu a to, co dávají najevo je hlavně jejich přístup k dané situaci.

Pozoruji to i na takových maličkostech, jako je třeba obyčejná červená rtěnka.

I takto malá věc jako jsou červené rty, dokáže v ostatních ženách vyvolat pocity strachu, nejistoty, odsouzení. A mají potřebu si je samy před sebou obhájit a vysvětlit mi, proč je červená rtěnka špatně. Ale pro mě špatně není, jen jim samotným ukazuje, jak to mají s postojem k ní a jaké obavy v nich vzbuzuje. Od vulgárních nadávek až po pocit, že jsou směšné.

A pozor, důležitá poznámka: Není potřeba s tím, kdo vás kritizuje, tento váš postoj probírat a nutně se mu snažit dokázat, že je to možná on, kdo má momentálně větší strach než vy. Stačí, když tohle jednoduše vnímáte a pozorujete.

Když se mě nějaká kritika nebo nepodporování ze strany ostatních dotkne, značí to pro mě jednu veledůležitou věc. Nutnost zastavit se a podívat se dovnitř sebe. Hledám tam uvnitř ukryté odpovědi, protože ta vnitřní nejistota není o ničem jiném, než o tom, že si možná sama ve svých záměrech nejsem zase tolik jistá. Takže se snažím odpovědět si na otázky:

• Proč mě vlastně pár vět od ostatních tolik rozhodilo?
• Proč to beru tak osobně?
• O čem vypovídá moje reakce?
• Co mě na to všem zraňuje a bolí nejvíc?

Nespěchám na sebe a nechám k sobě přijít odpovědi. Často se otevřou témata, která mi potom v dané změně nebo rozhodnutí hodně pomůžou.

Tohle je jedna z otázek, na kterou se sama sebe ptám vždycky.

Protože potřeba nechat si svůj postoj, rozhodnutí nebo názor odsouhlasit a potvrdit někým „tam venku“ nepramení z ničeho jiného, než z pocitu vlastního nedostatku sebehodnoty a sebevědomí. Pramení z pocitu “nejsem dost dobrá”. A že ho ve mně teda dříve bylo… nejen o něm upřímně píšu ve své knize.

Teprve až jsem si přiznala tuhle pravdu, začala se učit přijímat svoje ne-dost dobráctví a začala hledat důvody, proč potřebuji potvrzení zvenku a nedám si ho sama, začala se mi ukazovat cesta.

Moji sebe-hodnotu postupně přestalo utvářet finanční ohodnocení v práci, pochavala od šéfa nebo požehnání mojí maminky, že dělám věci správně. Začala jsem se učit nebýt ta „hodná poslušná holka“ a začala jsem dělat postupně věci po svém i v maličkostech. A čím častěji se mi to povedlo, tím víc moje sebevědomí i sebehodnota narůstala.

A ano, stále mám svoje životní témata, která se mi připomínají a kde se ve své vlastní hodnotě potřebuju víc ujistit. Ale už s tím vším umím pracovat vědomě.

Není potřeba, aby s vámi a s tím, pro co jste se rozhodli, všichni souhlasili. Ano, bylo by to ideální, ale nežijeme v pohádkově růžovém světě. To, že s vaším rozhodnutím někdo z vašich blízkých nesouhlasí, ještě neznamená, že vás nemá rád.

Někdy jen stačí si v klidu o tom popovídat a jen pojmenovat fakt, že jeho nesouhlas vnímáte. A s klidem vysvětlit, proč tu danou věc dělat chcete a k čemu pomáhá právě vám. Třeba to nepochopí hned. Třeba nikdy. Třeba to pochopí za pár let.

Taková byla moje zkušenost, když jsem začala psát články a sdílet svoje názory na péči o sebe a vědomou ženskou krásu veřejně. Víte, ono je to v dnešní době pro někoho nepochopitelné téma. Na jednu stranu se spousta žen svým vzhledem a přístupem k sobě každý den trápí, ale na druhou stranu nám všichni od malička vtloukají do hlavy, jak je péče o sebe a starání se o sebe malicherné a povrchní.

Když jsem začala psát o vědomé ženské kráse, líčení, stylu a celkovém přístupu k péči o sebe, a zároveň pracovala jako manažerka v korporátní firmě, klepali se mí nejbližší na čelo.

Prý jsem se zbláznila a udělám si akorát tak ostudu a znemožním se.

To, že mě to baví a že to dává smysl vidí dnes, po víc jak čtyřech letech. A i když online světu stále nerozumí a nechápou, podporují mě. Dokonce i máma s tátou četli moji knihu, ve které jsem se hodně otevřela a vědí, proč to celé dělám. Dnes jim to už strach nenahání. Ale jo, uznávám, trvalo to dlouho.

Za ty roky práce na sobě jsem pochopila, že jedním z velkých umění pro dosažení vnitřního klidu je zkrátka respekt. Respekt k ostatním a uznání, že moje pravda není ta jediná na světě. Vlastně celkově přijetí faktu, že pravd je na světě tolik, kolik je na něm lidí, bylo velmi úlevné. Ani když se budu stavět na hlavu, nepřesvědčím všechny o tom, že mám pravdu, protože to ani není cílem.

Žiju svůj život ve své pravdě a v souladu sama se sebou. Druzí ať se zařídí po svém.

Takže pokud se dostanu do situace, že mě někdo začne kritizovat a nepodporuje mě, nedělám si už z toho hlavu jako dřív. Jen si uvědomím: „Aha, tak ona to má takto?“ A chovám se k jeho názoru s respektem. Někdy se tím vytvoří pěkný prostor na plodnou diskusi, jindy je lepší prostě téma přestat řešit, protože je to zkrátka v danou chvíli bezpředmětný.

Ne vždycky je snadný udržet si nadhled. Někdy se do věcí ponoříme tak osobně, že se zacyklíme a nemůžeme se z té spirály pocitů a myšlenek dostat.

V tomto mi dalo moje dřívější zaměstnání velkou školu. Protože práce s lidmi je prostě další vysoká, a když zodpovídáte za víc jak 80 zaměstnanců, máte někdy pocit, že sami někdy potřebujete psychiatra a doktorát z psychologie k tomu.

Za ty roky praxe jsem si vychytala účinné a efektivní techniky, které fungují nejen v práci, ale obecně v životě a používám je dodnes. Jde o to je znát a vědomě se v některých situacích zastavit a pracovat se svým vnitřním světem a nastavením. Nezabere to moc času, mluvíme o minutách. Ale dlouhodobý efekt je skvělý. Jestli vás tahle kouzelná skříňka mých vychytaných technik zajímá víc, najdete o ní víc právě v tomto kurzu pro zvýšení sebevědomí >>

Všímám si toho, že nejvíc mě zraňuje nepodpora okolí tam, kde sama tápu a cítím nejistotu výsledku. Když mi chybí argumenty pro moje vlastní rozhodnutí.

Když jsem se začala otužovat, dotýkalo se mě pochlebování a nepochopení okolí úplně jinak, než když jsme se třeba s mojí mámou neshodovaly u některého z pohledů na výchovu dětí. Zkrátka jsou rozhodnutí, kde si nejsme jisté, a je fajn si tuhle nejistotu přiznat. Protože pak nemusíme na druhého útočit a obhajovat se. Pak můžeme otevřeně mluvit o tom, že se cítíme nejistě a hledáme pro sebe tu cestu, která s námi bude nejvíc v souladu.

Hlavně my ženy jsme tvorové společenští a kontaktní. Takže naprosto rozumím potřebě někdy svoje plány, sny, vize nebo cíle společně s někým sdílet. I já ji mám.

A dost mě vyčerpávalo, když jsem se místo sdílení a otevřených debat dostávala do slovních přestřelek, obhajování se a vysvětlování, nebo přesvědčování proč a jak. Často právě sdílením a formulováním svých myšlenek nahlas, dáváme svým představám konkrétní podoby a samy si ujasňujeme, co vlastně chceme. Jenže takové kreativní a přínosné sdílení má smysl jen s někým, kdo vás chce poslouchat. S někým, kdo je ochotný vám dát konstruktivní zpětnou vazbu nebo názor, nezatížený závistí, nepochopením a nepřejícností.

Nepíše se mi to lehko. Ale některá z mých rozhodnutí a změn, které jsem ve svém životě udělala, měla za následek i to, že jsem přišla o přátele. Někteří měli svoji pravdu, kterou mi potřebovali vnucovat tak moc, že už jsem ji nechtěla poslouchat. A i kdyby ji měli sebevětší, ta moje byla v tu chvíli ta pravá pro mě.

Protože, co si budeme povídat. Každý z nás máme tu svoji pravdu a je to tak v pořádku. Proto pro mě heslo „stáváš se tím, jakými lidmi se obklopuješ“ dává skutečně smysl.

Obklopila jsem se lidmi, kteří mají chuť mě podpořit, jsou ochotni mi pomoct nebo jen tak vyslechnout. Neplýtvám energií na boj s pravdami a názory, které jsou úplně mimo můj svět. A je to tak taky v pořádku.

Jestli si právě teď říkáte, kde na takové lidi narazit, tak moje rada zní jednoduše.

Pokud chcete ve svém životě něco jinak, musíte taky začít něco jinak dělat. Pokud budete pořád chodit do stejné kavárny, volat stejným lidem, pohybovat se na stejných místech, moc změn asi čekat nemůžete.

Chce to někdy rozkopnout pomyslnou krabici a vydat se třeba na nějakou zajímavou akci, na které jste ještě nikdy nebyla, přihlásit se na workshop nebo třeba do kurzu. V tomto mě moc baví právě komunita žen, která se vždy sejde v kurzu Magicky ženská.

Není pro mě žádným tajemstvím, že právě účast v mém kurzu, kde se učí ženy vědomě pečovat o sebe a o svoji krásu, je něčím, co ženy ve svém nejbližším okolím zkrátka tají. Přesně proto, že se bojí výsměchu a nechápajících reakcí. A právě uvnitř kurzu nacházejí vzájemnou podporu, sdílí podobné pohledy na věc a čerpají obrovskou sílu. Uvědomění, že ony jsou v pořádku a jejich rozhodnutí taky. Je to nádherný proces a jsem vděčná, že u něj můžu být.

A možná vás k tomu napadá, co dělám v případě, když k těmto názorovým třecím plochám dochází u některých témat s mými nejbližšími? Ano, jsou témata, která tohle tření a nepochopení můžou vyvolávat přímo v rodině – s maminkou, tátou, sourozenci… Ať už jsou to názory na to, jak se o sebe staráte, jak vychováváte svoje děti nebo jak se stravujete.

Dělám si to po svém, nikomu nic nevnucuji a pokud dané téma vyvolává zbytečně velký konflikt, tak ho s nimi jednoduše nesdílím. Není důvod se hádat, když dobře předem vím, že je to oboustranné plýtvání energií.

*****

Těch malých věcí, které mi pomohly k tomu, abych si nenechala svoje sebevědomí podkopat, ani když mě ostatní nepodporují, bych mohla napsat ještě víc a seznam ještě prodloužit o důležitost péče o sebe a o svůj vnitřní klid, protože z klidu se všechno řeší daleko lépe. Nebo bych mohla přidat pravidelné čištění hlavy ve formě procházek do přírody a času na sebe, sebevzdělávání a pravidelný odpočinek.

Je toho hodně, co se můžete naučit, aby vaše sebevědomí bylo přesně tam, kde chcete.

Třeba 3 zásadní myšlenky, které vám možná máma o ženské kráse a sebevědomí neřekla, by taky mohly pomoct. Sdílím je zdarma tady, protože mi přijdou skutečně v péči o sebe klíčové. Stáhnout si je můžete tady >>

A tak nám ze srdce všem přeju, abychom se změn v našich životech nebály a rozhodovaly se nejen hlavou, ale hlavně srdcem. Abychom se nenechaly odradit strachy ostatních a s respektem a láskou je dokázaly vnímat a vždy si v jejich hodnocení udržely nadhled.

Míša