Jak jinak i tuhle epizodu mi do cesty přihrál každodenní život. Bude o pláči, vztekání i křiku a bude hodně otevřená.
Vím, že vám v podcastech, na mém blogu nebo na Instgramu často povídám o pozitivním myšlení, pozitivním přístupu nebo pozitivních slovech.
Ale buďme upřímné. Nejsme každý den sluníčkáři. A i když logicky ty dny na prd na sociálních sítích nevidíte, tak jsou. Vím, že je taky znáte. Tak vám dneska chci poslat pár myšlenek o tom, proč podle mě tyto dny zkrátka do péče o sebe patří a nemusíme se za ně zase tak stydět.
V dnešní epizodě jsem se upřímně rozpovídala o tom:
Tak se zaposlouchejte a užijte si dnešní inspiraci.
Pro poslech podcastu klikněte na tlačítko PLAY.
****
No a já se už musím smát, jak má Vesmír smysl pro humor, protože tuhle epizodu nahrávám na podruhé. Včera jsem nahrávala a stříhala do noci, abych ji měla nachystanou a abych ráno před exportem zjistila, že mi zkrátka část prostříhaných stop chybí…. Nikdy se mi to ještě nestalo, nerozumím tomu a tak 4 hodiny práce jsou v koši, protože si Vesmír asi myslí, že to mám nahrát znovu a lépe. A když si to spojíte ještě s dnešním tématem podcastu a tím, co vám chci dneska poslat za myšlenky, tak už popravdě ani nemám na ten vztek sílu.
Abych ten úvod s nestyděním se za vztek – uvedla úplně na pravou míru, tak je na začátek dobrý se zamyslet nad tím, které ty dny ve vašem životě převažují. Protože pokud máte pocit, že těch nesluníčkových dní je většina a že většinou vašich dní mává právě vztek a naštvání na cokoli – od počasí po to, že vám před nosem ujede autobus, tak to narovinu úplně v pohodě není a na tom pozitivním myšlení by bylo fajn skutečně máknout.
Já se dneska chci zastavit právě u toho, když dnů, ve kterých všechno zvládáte, fungujete, pozitivně smýšlíte a je vám fajn, je ve vašem životě převážná část. Přesto se čas o času objeví den, kdy se zkrátka semele několik věcí dohromady, na člověka padne únava, vyčerpání a všechno dohromady. A i když se snažíte zuby nehty negativní emoce držet na uzdě, tak to zkrátka neudržíte. A najednou ten papiňák bouchne, začne to lítat a vztek je na scéně. A ta scéna může vypadat různě a může se dít ledasco. U mě osobně se často objeví křik, sem tam jadrné slovo a slzy.
Takže jedna věc je, že to bouchne. Druhá věc je, že kolem sebe často uděláme dost nepořádek – a to nemyslím rozbitý talíře, to jsem udělala snad jen jednou, ale mám na mysli nepořádek v tom emočním a vztahovém slova smyslu. A třetí věc je fakt, že si tohle všechno spousta z nás pak ještě několik dní vyčítá a opakovaně se k tomu vrací.
Tak tu dneska najdete pár myšlenek, co mi pomáhá, když na mě ten výbuch vzteku jde, co mi na vztek často zabere a proč vztek někdy zkrátka vědomě pustím ven. Věřím, že vám pomůžou až na vás nějaký výbuch vzteku zase půjde.
Ve wiki najdete definici vzteku neboli hněvu jako silnou afektivní reakci na překážku, která se staví do cesty při dosahování nějakého cíle nebo brání rozvíjení jednání. A projevuje se nejen v projevování zlosti vůči ostatním, ale taky vůči sobě samému. Třeba můj táta by vám mohl barvitě popovídat o tom, jaké to je, když je člověk samo-nasírací.
Co hodně o našem vztahu ke vzteku vysvětluje je pochopení faktu, že vztek je primárně emoce, která nás jako člověka měla a má připravit na útok, fyziologicky je to vlastně příprava na násilnou reakci. A proto se mi lidé v dnešní době snažíme projevy vzteku brzdit a nejdeme do toho fyzického útoku, do kterého jsme možná šly době, kdy jsme lovili mamuty.
Dneska se snažíme tyhle projevy vzteku mírnit a to třeba slzami, když je to velká míra vzteku tak nadáváním, urážkami, křičením. Jenže tohle všechno nám není příjemné a když se podíváte třeba do katolické církve na sedm hlavních hříchů, tak právě hněv a vztek je jedním z nich. A já tomu na jednu stranu rozumím, že se vzteku a té násilné reakce bojíme, zároveň si ale nemyslím, že je zdravé vztek úplně potlačovat a snažit se ho vytěsnit.
Protože tu emoci z nějakého důvodu máme, příroda nás jí vybavila a je podle mě dobrý ji vědomě pozorovat a pracovat s ní, vědět co nám pomáhá a co nám naopak nefunguje a nebát se jí.
A v mým případě i když se vztekem vědomě pracuju. Prostě jsou dny, kdy je toho uvnitř hodně a potřebuje to ventil.
Nemusím chodit úplně daleko, jeden takový výbuch se odehrál právě včera. Díky němu jsem ušla následně 17 000 kroků, ale o tom za chvíli. Už od začátku týdne jsem cítila, že se k němu schyluje, ale ty první dny jsem to ještě ustála. Od začátku týdne řeším spoustu papírování a komunikace s nejrůznějšími úřady – od pojišťovny, přes banku, přes telefonního operátora až po čekání na poště. A na rovinu, zákaznická zkušenost nic moc, spíš nic než něco.
Pominu to, že se v těchto situacích snažím oprostit od deseti let zkušeností v zákaznickém servisu a snažím se do toho nevstupovat s pohledem člověka, který má nastavené očekávání kvality podle norem americké banky, kde na všechno existovaly přesné skripty, měření a hodnocení kvality.
Co mě teď dostává daleko víc do frustrace je fakt, že tím jednoduše trávím moc času a toho teď nemám na rozdávání. S Adrianem mám denně – myšleno za bílého dne, ne v noci – na práci tak hodinku a půl čistého času, kdy spí nejčastěji dopoledne. Takže si umíte představit, že s ním nakládám velmi efektivně a dost často vím přesně, co bych ráda v tomto čase stihla.
Učím se ještě víc a víc nelpět a plánovat co nejvíc realisticky, ale pokud mi do toho vleze něco, co je neočekávaně dlouhé, něco co se zkomplikuje jen proto, že vám někdo řekne špatnou informaci nebo proto, že půl hodiny čekáte v IVR systému na telefonní lince, tak mě to zkrátka zvedá ze židle. Protože jediná cesta, jak to potom vše dohnat, je ukrojit si ze svého spánku. A to já dělám moc nerada, protože vidím, jaké to má dopady nejen na to, jak vypadám (po ránu jako vyoraná myš), ale hlavně na to, jak se cítím a co za energii kolem sebe šířím.
Jasně, můžete namítat, že práci, kterou mám, si vytvářím sama. Že ji nemusím dělat, že přece nemusím tvořit ani články ani kurzy a že pokud mě to stresuje, tak bych mohla být doma jen tak s dětmi. Jenže když se pustíte do podnikání a vidíte v tom smysl, baví vás to a vnímáte v tom tu hodnotu, která se šíří dál a dál a navíc jste tomu věnovaly už víc jak šest let života, tak to jednoduše jen tak nepustíte k šípku.
Takže ano. Někdy toho, co musím a co chci udělat, mám nad hlavu a někdy nevím, kde mi hlava stojí. Hlavně v době, kdy mám odevzdávat každý měsíc účetní doklady, protože to fakt není můj šálek kávy. A pak mě takovéto nečekané zádrhely a plýtvání časem vnitřně pěkně rozohní. Takže něco v tomto duchu se dělo uplynulé dva dny a nakonec se do toho vložil ještě muž a jak to tak bývá, to je většinou poslední kapka do pomyslného poháru. Takže můj vztek dneska přetekl a bouchlo to. Už jsem to nedržela a pustila to ven, aby se ten vnitřní přetlak uvolnil.
Že všechno zvládám s nadhledem a že vztekat by se nemělo. Mimochodem jestli jste ještě neslyšely minulou epizodu o „měla bych“ tak si ji pusťte, měla krásný ohlas a najdete v ní spoustu užitečných myšlenek.
No ale zpět k tomu, že před pěti lety bych nikdy veřejně nepřiznala, že mám dny, kdy nejsem v totálním zenu. Ale dneska to přiznám, protože vím, že v tom nejste sama a každá z vás ty výbuchy vzteku a lítosti a pocit, že se proti vám spikl celý Vesmír moc dobře zná. A jestli tvrdíte že ne, tak jen lžete. Sorry jako.
Ale chápu, že to možná nechcete přiznat samy sobě, protože jste možná celý dětství poslouchaly, že vztekat se není hezký. A že hodný holčičky se nevztekají. Možná to i dneska říkáte svým dětem, protože samy nevíte, jak vlastně ten vztek v našich životech uchopit. Ne, že bych na něj měla universální recept. Ale uvědomuji si jedno.
Já už ve svých letech nejsem malá ani hodná holčička.
Už si můžu dovolit si sem tam i tím vztekem ulevit a jeho obrovskou sílu pak využít na to, že třeba udělám v něčem, co mě hodně naštvalo, další krok vpřed. To vše záleží na tom, jak vědomě v tom vztekání se jsem.
Takže ano, vztek a sebelítost znám a sem tam si s nimi dám takovýto randíčko. Jako to dnešní, ve kterým jsem byla taky zcela vědomě a o který jsem teda vůbec nestála. Ale stalo se.
Protože ze zkušenosti – pokud dlouho vztek potlačuji a snažím se dělat, že je všechno v pohodě a nic se neděje, tak to stejně nefunguje. Dřív nebo později se to někde vyvalí.
Protože když jste nervózní, naštvané, unavené a v hlavě vám začne běhat myšlenka, že je všechno na pytel, že nic nestíháte a nemáte ani chvilku na odpočinek, tak je nejvyšší čas zbystřit a buď se ještě uklidnit a ty myšlenky přestat rozvíjet. Pokud se u tohoto myšlenkového procesu přistihnete a už je to hodně intenzivní, tak zbystřete. Je to totiž jasná dálnice k výbuchu. Dřív nebo později přijde.
A tohle se může dít při čemkoli. Nemusí to být zrovna třeba podnikání a organizace času, ale stačí, že se děti blbě vzbudí, řidič tramvaje vás přivře do dveří, někdo na vás něco zakřičí nebo vám nedá přednost v autě a už to jede…
Tyhle myšlenkové procesy a vnitřní nálady se dějí, i když chodíte do práce a do toho pečujete o domácnost, o děti, vaříte a uklízíte a děláte několik věcí najednou. A možná pořád dokola doma opakujete, aby si všichni uklidili talíř o večeři ze stolu a stejně se v osm hodin po večeři pokaždé přistihnete, jak to všechno děláte sama.
Děláme, že nás to nerozhazuje a že jsme nad věcí. Vztek máme ve škatulce „špatná“ emoce a my přece špatné emoce mít nechceme. Tak se snažíme dělat, že vztek nemáme, ale opak je pravdou. Nechceme dělat scény kvůli maličkostem a často si neuvědomujeme, že už je v nás těch maličkostí nastřádaných zase tolik, že je dobrý je vědomě vysypat nebo s ním vědomě pracovat ještě dřív, než ho vypustíme, aby se trochu zmenšil a zmírnit.
Co mi pomáhá, když na mě jde výbuch vzteku a zlosti?
Když mám takový ty dny, kdy je toho fakt nad hlavu a nevím kam dřív skočit, co dřív udělat, lítám od ničeho k ničemu, do toho řeším Adriana a vlastně mě to rozčiluje, protože se nikam nehýbu a jen mi jede hlava, udělám jednu věc. Nazuju pohodlný boty, sbalím tašku, vodu s pitím, Adriana posadím do kočárku, vezmu si sluchátka a hudbu do uší a jdu pryč.
Jednoduše změním prostředí.
Právě změna prostředí je něčím, co mi vždycky pomůže. Navíc když jdete do přírody, tak má zelená barva uklidňující účinky na naše oči a pomáhá vám dostat se do většího klidu.
Chodím se takto vyventilovat a vyčistit hlavu do přírody, záměrně se vyhýbám lidem. Často u toho totiž ještě u prvních kilometrů brečím a lituju se, jak to mám těžký, než mi dojde, že to všechno vytváří jen můj mozek a že myšlenky, kterým věřím, jsou jen moje volba. Někdy se holt sama vymáchám, abych mohla pak ty odžité zkušenosti autenticky ve svých kurzech ženám předávat dál.
Dlouho jsem se učila, že si takto v přírodě můžu dovolit skutečně projevit sama sebe a udělat to, co je mi příjemný. Nestydět se za to. Dovolit si zakříčet – …….
Pamatuji si, jak jsem se kdysi bavila s kamarádkou a vyprávěla jí, jak si v přírodě stoupnu a zařvu z plných plic, tak byla úplně vyděšená a říkala: Tak to já bych neudělala, já se sama před sebou stydím.
A já si myslím, že je právě skvělý se sama před sebou přestat za ty projevy vzteku stydět.
Takže se nestydím sama před sebou a z plna hrdla zařvu. A taky si často si venku zpívám. To teda dělám i když mám dobrou náladu, ale když se mnou cloumá vztek, lítost nebo blbá nálada, tak mám svoje mantry, který mě uklidňují a ty zpívám fakt hodně nahlas. Takže pokud mě někdy na cestě kolem našeho rybníka potkáte a uslyšíte zpěv a nebudu se vám dívat do očí, můžete tušit, jakou mám náladu.
A když to nejde jinak a nemůžu jít ven, tak si sem tam zařvu i doma. Ano, zakřičím někdy na Olivera, výjimečně zvednu hlas na Tomáše. Každopádně na to nejsem pyšná, ale beru to vždycky jako velkou lekci hlavně sama pro sebe. Ta hybná síla vzteku je obrovská a po velkých vlnách vzteku vesměs u mě přijde uvědomění, co se nutně v mým případě musí změnit.
Takže podle mě může být vztek i konstruktivní, pokud ho není moc a dovolíme si s ním pracovat vědomě, ne jen po lidech okolo sebe řvát a mlátit věcma okolo sebe.
Proč vám tohle všechno vyprávím?
Protože někdy mívám pocit, že
Že spousta žen má v dnešní době pocit, že se to jednoduše nehodí a že to k ženě nepatří. Že bychom měly myslet pozitivně, usmívat se, být pozitivně naladěné a všem vyjít vstříc. Upozadit sebe, aby byl klid a hlavně nehysterčit, protože nejhorší je hysterická ženská.
Jenže ten tlak na to, kdy chceme žít co nejvíc v souladu s přírodou, co nejvíc podporovat kontaktní rodičovství, dávat dětem svobodu, stíhat mateřství, roli matky, manželky, milenky, kuchařky, uklízečky, některé z nás taxikářky do dětských kroužků (já ne, protože neřídím) a nevím co všeho ještě – ten tlak na ženy je v dnešní době fakt velký a spousta z vás si ho možná neuvědomujete. Jen jedete jak robot a večer padnete únavou.
A pokud to tak máte, tak je dobrý hledat to, co je pro vás ten nejčastější spouštěč? Co je pro vás tím červeným čudlíkem, o který stačí zavadit a startuje to?
Já osobně u žen vnímám dva nejčastější spouštěče:
Ať je to tak nebo jinak, jednoho krásnýho dne vám pak lidově řečeno rupnou nervy, uděláte scénu a pak si ještě tři dny vyčítáte, že jste tu situaci nezvládla, že jste selhala a že jste neschopná, protože nejen že nestíháte všechno co chcete, ještě křičíte a brečíte jak nějaká hysterka. Možná vás nakonec přepadne pocit, že „nejste dost dobrá“ protože žádná žena, kterou sledujete na Instagramu a která píše o osobním rozvoji tohle přece nedělá.
Mám spoustu kamarádek, které mají svoje velké ženské komunity, pracují na osobním rozvoji a každá z nich má občas svoji chvilku.
Ale co je v tom to nejdůležitější? Být v té své chvilce vědomě.
Prostě to pustit, ulevit tělu a přetlaku toho všeho, co uvnitř máte a nosíte, ale nebýt v tom zbytečně moc dlouho. Vybrečet se, vyplakat se, zanadávat si, ležet a mít pocit, že se nemůžete zvednout, užít si tu sebelitující chvilku vědomě a naplno. Ale pak poslouchat svůj vnitřní hlas a slyšet a vnímat ten moment, kdy vám řekne: hele už dost, už to stačí, už se můžeme pohnout z místa.
Co mi pomáhá, když ten největší výbuch vzteku odezní?
Co je pro mě důležité, tak pokud je to situace, která měla dopad i na moje okolí – nejčastěji na muže nebo na Olivera, tak se s čistou hlavou k tomu společně vrátit. Nerýpat se znovu v detailech a řešit co kdo jak podělal, ale podívat se z role pozorovatele, s odstupem, s nadhledem. Ano, jsou dny, kdy přijdu za Oliverem a řeknu mu, že mě mrzí, že jsem křičela. S mužem jsou ty debaty často delší, protože se mi pak daří konstruktivně pojmenovat to, co mi vadí, co mě rozčílilo nebo co se vlastně uvnitř mě dělo.
Jedno pravidlo, které se snažím dodržovat a které bych s vámi ráda sdílela. Když byste si měly odnést z této epizody jednu myšlenku, byla bych moc ráda, kdyby to byla právě tato.
Snažím se urovnat spory ještě ten den a jít spát s pocitem, že se k té situaci už zítra nemusíme vracet. Je to něco, co dělám už dlouho a co je pro mě určitou zkouškou toho, jak jsem na tom.
Dříve jsem totiž uměla být naštvaná 3 dny a mít tichou domácnost. Trestat svoje okolí tím, že s nimi nemluvím, chodit nafučená jako balón, demonstrativně bouchat s dveřmi a dupat, aby bylo jasné, jak naštvaná teda jsem. Byla to taková pasivní agrese, kdy jsem sice nekřičela, ale byla jsem o to víc zákeřná a ten pocit křivdy a sebelítosti jsem si doslova hýčkala… dneska se sama sobě usmívám a chápu to, jinak jsem to tehdy neuměla.
Možná to neděláte. Ale dost možná se v tom poznáte. Časem jsem zjistila, že tahle demonstrativní ublížená hra není potřeba. Tohle jen hra našeho ega a neschopnost ten vztek, lítost nebo zlobu pustit a nechat je pro tentokrát zase nechat plavat. Někdy v hádkách přece nejde o to, abychom měly pravdu. Protože co je to vlastně pravda? Co člověk, to jiná pravda a je skvělé to vidět i v tom partnerském a rodinném životě, kde těch hádek a konfliktů bývá v tomto směru nejvíc.
Dříve jsem čekala na to, až přijde ten druhý jako první, protože jsem měla pocit, že se musí omluvit. Že já jsem ta, která je ta chudinka a v právu. A uměla jsem na tu omluvu uraženě čekat dlouho.
Když mi bylo 25 zabil se nám z ničeho nic jednoho krásného srpnového dne blízký kamarád na motorce. A ten den mi zpětně přinesl spoustu uvědomění a momentů, které mi přepsaly hodnotový systém. Nic není samozřejmost. Život není samozřejmost. A nikdy nevíte, co se může stát a jestli vás ta neschopnost mluvit a nebýt uražená jednou nebude mrzet.
A tohle není nic, čím bych vám nebo sama sobě chtěla nahánět strach. Spíš je to pro mě vždycky takový katalyzátor – taková zkušenost, kterou když si připomenu, vím, že i když se mi nechce, je nejjednodušší se překonat a i po hádce nebo emočním výstupu začít mluvit a udobřit se.
Dnešním zamyšlením jsem vám chtěla říct, že je v pořádku nemít pořád dobrou náladu. Že je v pořádku sem tam ulevit tělu a vztek nebo negativní emoce pustit ven. Není potřeba si to vyčítat. Zároveň není potřeba je v sobě zbytečně živit a je dobré se naučit se nad ně povznést.
Nejste divný, když máte den, kdy brečíte, nadáváte, křičíte nebo ležíte na zemi a máte pocit, že už nemůžete. Každá z nás takové dny má. Jen je na sítích nebo na Instagramu nikdo nevystavuje. Tak na to myslete, až vám zase takovej den přeběhne přes cestu.
Na závěr vám chci říct ještě jedno. Díky dnům, jako jsou tyto, rosteme. Pokud si uvědomíme, jak jsme se chovaly, co se nám povedlo a co jsme zpackaly, to jsou momenty, které nás příště můžou posunout zase o kus dál. Někdy spousta z vás totiž negativní emoce bere jako zlo – jako něco, co je špatně. Ale co je dobře a co je špatně? Kdo to určuje?
Žijeme v dualitě, žijeme ve světě, kde je světlo a tma, žijeme na planetě, kde se střídá den a noc a i v našich životech a náladách jsou dny nahoře a dole. A všechno tohle je v pořádku.
Věřím, že si z dnešního poslouchání odnášíte kapku inspirace a že až přijde ten váš den, kdy pohár přeteče a vztek, lítost nebo zloba budou chtít ven, že si vzpomenete na to, že i to je v pořádku.
Děkuji, že Chvilku pro sebe posloucháte, jestli se vám ta dnešní epizoda líbila tak ji sdílejte dál a pošlete hodnocení a pokud ještě nejsme v kontaktu tak mě můžete sledovat na Instagramu nebo se taky přihlásit k odběru mých e-mailů a nechat si posílat inspiraci přímo do e-mailové schránky.
Budu se na vás těšit.